Ten den jsme se všichni srazili ve 13 hodin na Smíchovském nádraží.
První dorazila na svém oři Ivanka, druhé místo, ač obtěžkán pěti taškami,
obsadil k úžasu všech zúčastněných Standa. Dafinky přijely poslední, těsně
před odjezdem vlaku. Na hlavním nádraží je dostihli Jituščini rodiče a
bouřlivě se s nimi loučili. Pochopili jsme, že Jituščin temperament nespadl
z hrušky, ale že má původ v její mamince. Cesta proběhla bez větších dobrodružství.
Hned za Smíchovem nás našla kudrnovská průvodkyně Hanka a přisedla si k
nám do kupé. Pomohla nám zdolat několik litrů vína (Chardonnay, mňam),
bez kterých by Dafa a Jitušku ani nenapadlo překročit práh svého domova.
Když došlo pití, děvčata si začala krátit čas luštěním křížovky. Vždy,
když se přiblížila k tajence, Standa jim s poťouchlým úsměvem objevil nějakou
chybu, což mělo za následek, že se muselo změnit okolních dvacet slov.
Poté co Standa usnul, děvčata se konečně dopídila k tajence opěvující firmu
3M.
V Brně nastalo loučení i shledávání. Zamířili jsme do osvědčeného asijského
bistra u Tesca, abychom se naposled dobře najedli. Standa si vzhledem ke
svým střevním potížím dal velkou dobrotu – suchou rýži. Vládík se nemohl
dívat na Standovo trápení, a proto mu ji ochutil kýblem tatarky. Po této
lekci se Standova střeva patrně ulekla, že by takovou kúru mohla zažívat
každý den, a umoudřila se a více již neotravovala. Účastníci postupně přicházeli
na to, co zapomněli doma a odbíhali do Tesca to dokoupit. Nejvíce nedostatkovým
předmětem byla zubní pasta. V asijském bistru jsme potkali dvě lentilky.
Pro neznalé – jednalo se o chlapce Marka a Martina (tedy M+M, neboli M&M,
tedy emenems, tedy lentilky), naše známé z loňské Korsiky. Další skupina,
která mezitím nakupovala v Tescu, zažila další velké shledání, a to v oddělení
ovoce a zeleniny, přesně řečeno u žlutých jablek – potkala se tam s Jankou
a Miriam, našimi milými slovenskými děvčaty. Ivanka v bistru ukradla půllitr.
Její chabá omluva zní, že jí to někdo poradil (v kuloárech se mluví o obávané
J. K. z Prahy).
Obtíženi nákupy, jako by snad na poloostrově, kam jsme mířili, nebylo
co jíst, jali jsme se tlačit kola přes lávku, která vede od hlavního nádraží
na Zvonařku. Kudrnovský sraz se tentokrát odehrával za ní, před bistrem
„U Hasičů žízně“. Když jsme se ocitli uprostřed lávky, zcela vydáni napospas
nástrahám přírody, nastal prudký liják. Jediná Jana se Stanislavem byli
schopni tuto náročnou situaci uspokojivě vyřešit – první okamžitě nahodila
pláštěnku, kdežto elegán Stanislaf vytasil dlouhý černý pánský deštník,
no jako z 20. let minulého století. U hasičů žízně jsme skutečně viděli,
že někteří účastníci zájezdu začali již horlivě hasit. Shledali jsme se
tu s Martou, která měla soukromý dovoz zajištěný jedním ze svých Alešů
(tentokrát Aliatelím).
Z Brna jsme vyjeli, k úžasu především kurdnovských průvodců, přesně
načas, a tímto fenoménem, který se dosud nepodařilo nikomu objasnit, jsme
je udivovali po celou dobu trvání zájezdu. Na hranicích jsme jako tupé
stádo vystoupili z autobusu a seřadili se do fronty na razítka. Poté nás
zase zahnali zpátky, a to bez razítek. Nemáme tedy žádný důkaz o tom, že
jsme z republiky skutečně vycestovali, pomineme-li chabé svědectví dalších
zúčastněných. Na začátku cesty proběhlo tradiční představování účastníků
zájezdu. V soutěži o nejlepší příspěvek zvítězil důchodce Pepa, který provedl
rozsáhlou prezentaci obce Bošovice a všechny nás tam pozval. Ve Vídni jsme
nabrali Rosťu, který u pangejtu vytrvale červeně blikal. Noční cestu busem
zaplnil téměř zcela Ota, jenž nutil účastníky zájezdu chutnat pravé dolnověstonické
víno, a pořádal individuální přednášky na toto téma. Probíhaly většinou
takto: |