V Brně nastalo loučení i shledávání. Zamířili jsme do osvědčeného asijského bistra u Tesca, abychom se naposled dobře najedli. Standa si vzhledem ke svým střevním potížím dal velkou dobrotu – suchou rýži. Vládík se nemohl dívat na Standovo trápení, a proto mu ji ochutil kýblem tatarky. Po této lekci se Standova střeva patrně ulekla, že by takovou kúru mohla zažívat každý den, a umoudřila se a více již neotravovala. Účastníci postupně přicházeli na to, co zapomněli doma a odbíhali do Tesca to dokoupit. Nejvíce nedostatkovým předmětem byla zubní pasta. V asijském bistru jsme potkali dvě lentilky. Pro neznalé – jednalo se o chlapce Marka a Martina (tedy M+M, neboli M&M, tedy emenems, tedy lentilky), naše známé z loňské Korsiky. Další skupina, která mezitím nakupovala v Tescu, zažila další velké shledání, a to v oddělení ovoce a zeleniny, přesně řečeno u žlutých jablek – potkala se tam s Jankou a Miriam, našimi milými slovenskými děvčaty. Ivanka v bistru ukradla půllitr. Její chabá omluva zní, že jí to někdo poradil (v kuloárech se mluví o obávané J. K. z Prahy).

Obtíženi nákupy, jako by snad na poloostrově, kam jsme mířili, nebylo co jíst, jali jsme se tlačit kola přes lávku, která vede od hlavního nádraží na Zvonařku. Kudrnovský sraz se tentokrát odehrával za ní, před bistrem „U Hasičů žízně“. Když jsme se ocitli uprostřed lávky, zcela vydáni napospas nástrahám přírody, nastal prudký liják. Jediná Jana se Stanislavem byli schopni tuto náročnou situaci uspokojivě vyřešit – první okamžitě nahodila pláštěnku, kdežto elegán Stanislaf vytasil dlouhý černý pánský deštník, no jako z 20. let minulého století. U hasičů žízně jsme skutečně viděli, že někteří účastníci zájezdu začali již horlivě hasit. Shledali jsme se tu s Martou, která měla soukromý dovoz zajištěný jedním ze svých Alešů (tentokrát Aliatelím).

Z Brna jsme vyjeli, k úžasu především kurdnovských průvodců, přesně načas, a tímto fenoménem, který se dosud nepodařilo nikomu objasnit, jsme je udivovali po celou dobu trvání zájezdu. Na hranicích jsme jako tupé stádo vystoupili z autobusu a seřadili se do fronty na razítka. Poté nás zase zahnali zpátky, a to bez razítek. Nemáme tedy žádný důkaz o tom, že jsme z republiky skutečně vycestovali, pomineme-li chabé svědectví dalších zúčastněných. Na začátku cesty proběhlo tradiční představování účastníků zájezdu. V soutěži o nejlepší příspěvek zvítězil důchodce Pepa, který provedl rozsáhlou prezentaci obce Bošovice a všechny nás tam pozval. Ve Vídni jsme nabrali Rosťu, který u pangejtu vytrvale červeně blikal. Noční cestu busem zaplnil téměř zcela Ota, jenž nutil účastníky zájezdu chutnat pravé dolnověstonické víno, a pořádal individuální přednášky na toto téma. Probíhaly většinou takto: