2. den   (sobota 5.5.)

Sečovelské saliny – Savudrija – Umag – Novigrad – (Jama Beredine) – Pořeč – Funtana
67–76 km;  převýšení 400 m

Sotva jsme se ráno probrali (asi po osmé hodině), už nás Kudrna vyháněl z autobusu a nutil usednout na kola. Nevyspalí a zpaření po noci strávené v autobuse jsme se vyvrávorali ven a začali předstírat přípravy k první etapě. Naštěstí se do všeho vložil kuchař René, pochopil naše zoufalství a uvařil kakao. K němu nám rozdal makové záviny, a to obojí nás postavilo na nohy. Mohli jsme konečně vyrazit. Přesto jsme vyjeli poslední, a navíc s velkým zpožděním za ostatními, kterýžto trend se nám podařilo zachovat do posledního dne zájezdu. Pouze ono zpoždění jsme s přibývajícími dny a tedy zkušenostmi stále zmenšovali. První zajížďka vedla na kopec, odkud jsme mohli vidět ony saliny – rozparcelovaný mořský záliv, ve kterém se těžila sůl. Šikovní chlapci (rozuměj František s Dafem) zde v náročných terénních podmínkách dokázali náhodným mačkáním puntíků opravit tachometr Miriam, aby zase ukazoval rychlost v kilometrech za hodinu a ne v nějakých poťapaných jednotkách vymyšlených na ostrůvku za Lamanšským průplivem.

Popojeli jsme o několik kilometrů dál do Savudrije, kde mohli muži na mořském břehu poprvé zafixovat bod nula metrů nad mořem, a to prostým zajetím s kolem až do moře. Oni se radovali, jejich řetězy už méně. Děvčata si namísto kol vyráchala v móři své krásné nožky. Janka s Miriam se u majáku vyfotily s Dafovým a Jitčiným kolem. Půjčily si je se slovy „Můžeme se vyfotit s těmi vašimi plečkami?“ domnívajíce se, že v češtině je plečka lichotivé označení bicyklu. Savudrije je proslavená tím, že tam byla Jituška na dovolené, když byla docela malinká. Ivanka mezitím našla v moři nejmenší mušli a Standa celou dobu křičel, že našel tři kuny, a potom že jich našel dokonce pět. Nešlo o lesní zviřátka, jak by se mohli někteří mylně domnívat, nýbrž o místní legální platidlo. A protože kuna se chorvatsky řekne překvapivě kuna, lámali jsme si celou dobu hlavy s tím, který recesista vymyslel pro místní peníze právě tento název. Na všech mincích bylo samozřejmě toto, jak by řekl Stáník, zviřátko vyobrazeno.
 
    bod 0 m. n. m.
Ze Savudrije jsme popojeli do městečka Umag, které bylo pozoruhodné tím, že na náměstí v přístavu hrála na pódiu rocková kapela složená z bicích, kláves, kytary a vlnící se kvokalistky (jak tuto dívčinu označila Jituška). Pod pódiem byl hlouček náctiletých, kteří se všichni temperamentně vlnili v rytmu hudby. Franta s Dafinkama objevili v místním marketu suprovou limču Fiz a této značky se drželi i v napjatých situacích (o kterých bude pojednáno později), kdy se ji snažila vytlačit globální coca-cola. Jitka se v městečku ztratila, a když se nalezla, měla odřenou ruku. Nikoliv však vinou zběsilé jízdy, pro ni tak typické, nýbrž proto, že se převrátila při lovu exkluzivních snímků.

V dalším městečku Novigrad měl stát autobus, ale stihli ho jen Dafinky a Rosťa s Janou. Ostatní zamířili za zcela jinými cíli. Totiž do kavárny. Iniciátorkou této vznešené aktivity byla Marta, jako ostatně poté vždycky, když jsme jí poskytli byť jen malinkou možnost prosadit si svou. Všichni si dali kafe so šlagom (no přece se šlehačkou!), jen Leoš neprohloupil a objednal si mléčný koktejl, jak říkáme my světáci, šejk. Byl to první a poslední šejk existující na poloostrově a spřátelených ostrovech, a nikdy poté už jsme jej nespatřili. A to ani tehdy, když se po něm Marta pídila všemi možnými i nemožnými prostředky. Žádný z pozdějších barmanů a servírek netušil, o čem to děvče mluví. Navíc měli onen jediný šejk v nejhezčí kavárně, totiž s výhledem na moře, jak jsme o tom všichni snili. Po kavárně přišla na řadu i kultura odsouvaná dlouho do pozadí. Projevila se tak, že naši cestovatelé zamířili do románské krypty a do kostelíku s nainstalovanými sondami. V něm se příchozí odhalili. Janka se označila za charismatičku, Stanislaf za prostého, docela obyčejného katolíka, Vladimír za agnostika, který při podrobnějším Stanislafově zkoumání vyústil do přesnější definice, totiž ignoranta, no a Leošák je prachsprostý ateista.
 
    Jama Baredine
Po cestě do Poreče zatoužili někteří shlédnout jamu Beredine (krápníkové jeskyně). Vedlo k ní ovšem několikero cest, a jim se v návalu touhy podařili zvolit tu nejméně vhodnou. Aspoň se tam vyfotili na traktoru. V Poreči byla krásná Eufraziova bazilika, na kterou se však ten den šli podívat jen Stanislaf, Vláďa a Rosťa s Janou. Ostatní podlehli nízkým choutkám a skončili v slastičarně. Neboj se, milý čtenáři, nedopadlo to s nimi až tak zle, jak se můžeš nyní domnívat. Jde o poetické chorvatské označení cukrárny. Ta byla unikátní svým zmrzlinářem – vtipálkem, který útočil na své zákazníky rafinovanými otázkami, lekal je servírováním zmrzliny do klína a házením čajových šálků na zem (naštěstí je v půli pádu zastavila lžička provléknutá uchem šálku). Janka Galka z něj byla totálně vystresovaná, a proto jsme co nejdříve vyrazili na cestu k cíli naší dnešní cesty, do kempu ve Funtaně. Ostatně bylo krátce před večeří, takže jsme museli dost fofrovat, abychom ji stihli. Odměna byla veliká – knedlíky s rajskou omáčkou a hovězím.

Po večeři se čtyři stateční vydali koupat do ledového moře. Jak by také mohli ulehnout ke spánku na mořském břehu, a neokusit sůl na svých tělech? Byli to ledový muž Franta, Rosťa, Dafe a Jana. Dlouho jim to koupání, pravda, netrvalo. K večeru se přihnala pořádná bouřka s lijákem, hromy a blesky. Většina zájezdu zalezla do stanů a zmožená dlouhým cestováním autobusovým i kolovým, ulehla k spánku. Jen Franta, Leoš a Dafinky zalezli do jednoho stanu a povykovali na celý kemp až do pozdní noci, vydatně podporováni třtinovým rumem (moc jim prý chutnal). Probírali pokleslá témata jako například zákeřnost bludiček, jež lákají za temných nocích utopence na cibuli.
 
     západ nad přístavem
 
Pokračování