Slovensko '99

Pátek, 2. července 1999

22.35 jsme všichni až na Trišu

22.40 jsme všichni, čekáme jenom na Trišu

22.45 čekáme už jen na Trišu

22.50 ááááááááááááá Triša přichází, jsme všichni

23.05 vše v pořádku, čekáme pouze na náš vagón

23.25 konečně odjíždíme: Triša, František, Vojtěch a Laďka v lehátkovém voze, Jitka a Marta v sedacím vagóně první třídy
 

Sobota, 3. července 1999 - 21 km

Prešov nás překvapil perfektní nádražní organizací, kde všechno jde hladce, dalo by se říci snad i vlídně. Po asi hodinovém pobíhání kol kol, kdy se ozývalo hlavně: „Františkúúúúúúú, uměl bys přimontovat tohle? Františkúúúúúúú, mně tohle padá. Františkúúúúúúúúú, neměl bys s sebou náhradní baterku?…“ zvesela vyrážíme a nejbližší cíl je jasně definován – koupit Triše karimatku. 

Konečně staneme na náměstí a s rozkoší a okouzlením posloucháme zvonkohru, která není nijak skromná a téměř deset minut nás unáší melodiemi lidových i populárních písní. Fakt dobrý. Na náměstí hledíme zálibně a kocháme se provedením drobných detailů, které z něj činí naprosto unikátní střed města – pítka po celé ploše, chrliče vody na kašně v podobě zvířat, krásně proměnlivá dlažba, množství soch a plastik, samozřejmě nádherný kostel a opravené fasády domů.

Konečně dáváme vale civilizaci a vyrážíme na Veľký Šariš. Ještě rádi si na civilizaci vzpomeneme! Cestou po urputném hledání vody na koupání dorážíme k řece. Po jejím spatření nás zahalilo mračno významného mlčení a nikdo se vlastně ani koupat nechtěl. No nic, spravíme si náladu pivem, po kterém prahneme v tomhle vedru už několik hodin. Po objevení hospody Tango nás zahalilo mračno významného mlčení a nikdo pivo vlastně ani nechtěl. 

Jenže musel – vedro na padnutí, jazyk se lepí na patro, před očima mžitky a na průduškách vyschnutím píská. Šariš je pivo ale tak strašlivé chuti, že jsme se vzájemně motivovali neustálými přípitky a kombinací piva s tatrankou – jen tak se totiž dalo pozřít. A to nás tu pravděpodobně nic lepšího nečeká!! O teplém jídlu ani nemluvě (ale vždyť on teplé jídlo vlastně nikdo ani nechtěl).

Ještě rádi jsme zahájili zteč hradní zříceniny Veľký Šariš založené neznámo kým kolem roku 1230. Zřícenina obrovská, kolkolem spousta křovin, ale místy úžasné průhledy do údolí. Skončili jsme za soumraku ve vísce Medzev s imitací hygieny na WC v místní hospodě. Ale on se vlastně nikdo ani mýt nechtěl.

Jediným světlým bodem sobotního podvečera se tak stávají ohřáté báječné polívky a skromná skýva chleba. Stavíme domeček a stan a usínáme na krásně rovné travnaté ploše za budovou budoucí školy u místního fotbalového hřiště.

Ten den naše nohy ušlapaly celých 21 km.

Den se nám vydařil, sluníčko svítilo, rádi jsme se nekoupali.
 

Neděle, 4. července 1999 - 40 km

Krátké a sympatické rozloučení, v hlavě spoustu dalších otázek, námitek a nápadů. Možná taky pokora – spousta lidí se tady ještě opravdu živí tím, co vypěstují na plantážích, kupují jen minimum potravin. A mladí kupodivu zůstávají, ne všechny láká město se všemi atributy.

Za chvíli nám vítr a mírná rovinka vyhnaly z hlavy až filozofické otázky a hlavním stimulátorem sportovního výkonu jednomyslně volíme vyčachtání na nedalekém veřejném kúpalisku v Sabinově. Obětovali jsme tomuto cíli celých 48 minut jízdy!!

V 17.00 vyrážíme do města na oběd a na zmrzlinu. V 17.30 už objíždíme poměrně zachovalé hradby a v náznaku asi šest kostelů, které tu strmí jak prsty k nebi.

Mezi broděním a kurzy angličtiny se Vojtěch postaral ještě o jedno zpestření ve formě divošského tance zpoza ohně. Jen jsme žasli, co v něm všechno dřímá za nevybouřené pohybové kreace. Až po několika minutách zaujatého pozorování nám došlo, že nemá v úmyslu nás pobavit, ale sebe na pokraji vykrvácení z prstu udržet při smyslech. Nějak se jeho kontrole vymkl kámen, kláda a prostředníček a až do konce zájezdu jsme průběžně dezinfikovali a náplastovali prst a všemožně se snažili, aby Vojtěch na své postižení zapomněl.

Zkrátka: Den se nám vydařil, sluníčko svítilo, koupali jsme se.
 

Pondělí, 5. července 1999 - 45 km

Po důkladné večeři se nám podařilo vklouznout do kostela sv. Igidia, kde právě skončila mše. Oči se přisály k nádherným deskovým oltářům, které jsme bohužel neměli čas prostudovat důkladně, bo kostel zavírali a veškeré zvědavce zcela nekompromisně vyzývali k urychlenému odchodu. Ještě objíždíme značně zachovalé středověké hradby dokonce s několika baštami a parkánem (ve slovenčině barbakánom); už na silnici míjíme plastiku sepjatých dlaní, mezi něž vložil autor malinkou sošku dítěte. Oceňujeme klidnou až lázeňskou atmosféru městečka – lidé po mši korzují, polizují zmrzlinu, mládež se shlukuje, ale všemu vévodí nenápadnost, klid, pohoda. Uvědomujeme si, že na náměstí nelze spatřit ni jediný strom, ani jinou zeleň, na druhou stranu ale ani auta. Přesto je to asi jedno z nejhezčích náměstí, jaké jsme kdy viděli.

Vyrážíme směrem na Svidník, míjíme několik malých vesnic s okukujícími domorodci, občerstvujeme se zmrzlinou a studenou malinovkou. Téměř těsně před koncem prudkého a dlouhého stoupání míjíme louku s tak podmanivým panoráma Čergova s Večernicí, že se chvíli kocháme, kocháme a kocháme, až z toho uleháme v brázdě polní cesty k spánku. Usínáme za chřástajícího chřástání chřástala.

Den se nám vydařil, sluníčko svítilo.
 

Úterý, 6. července - 53 km

Po snídani šlapeme směrem k Dukelskému průsmyku a po několika málo kilometrech míjíme dřevěný zpustlý kostelík s vyhořelým interiérem; po chvilce zcela moderní hřbitov německých vojáků. Náhrobky ve tvaru kříže jsou překlopné a jména padlých vytesána z obou stran. Hřbitov je v kopci a na vrcholu mu dominuje prostý velký dřevěný kříž. Celé místo působí podivně klidně a člověku se na lavičce honí hlavou myšlenky o tom, proč na Slovensku založili evidentně zcela nedávno hřbitov německým vojákům, zda se někdo o ty náhrobky stará, kolik vojáků je tu pochováno a brání se domyslet příběhy sotva dvacetiletých kluků. Většina letopočtů totiž ukazuje na nízký věk padlých: 20 – 24 let.

Radši jedeme dál. Po dvanáctikilometrovém stoupání (při kterém skotačíme ve spitfireu na sovětský způsob, obdivujeme tank a minomety) slézáme u dukelského hřbitova s kol a mocným závěrečným finišem se snažíme zastihnout rozhlednu na vrcholu Dukly ještě v provozu. Přibíháme půl hodiny po zavíračce a nikde ani živáčka. Místo, až na směšně nabubřelou betonovou věž s památníkem a rozhlednou, opravdu působí. Ještě projdeme hřbitov s velikým památníkem padlým i přeživším hrdinům a ujíždíme z nádherně prudkého kopce až k odbočce do Nižného Komárniku, kde kromě dřevěného kostelíka obdivujeme neuvěřitelné barabizny Cikánů. Ty domky jsou poslepované z nejnemožnějších kusů plechu, dřeva, zdiva a kdoví čeho ještě
a drží pohromadě snad jedině z vůle boží. Veškerým fyzikálním zákonům rozhodně odporují. Cikáni nás zvědavě pozorují, a i když děláme, že si jich nevšímáme, oni vědí o každém našem pohnutí svalem. Nahoru ke kostelíku míříme jen čtyři – Marta s Jitkou zůstávají a dobře přizámkovaná kola ještě raději osobně hlídají. Kostelík je nádherný a dva cikánští manželé, kteří o něj opravdu s láskou pečují, nás vyhlížejí shora čekajíce, že se budeme chtít podívat dovnitř. Připravují se na zítřejší svátek Svatého Jana Křtitele (pravoslavní mají posunutý kalendář, respektive možná ho máme posunutý my – zkrátka naše kalendáře se o asi 14 liší) a kostelík je navoněný, vyzdobený květinami, čisťounký a útulný. Obdivujeme i přilehlý hřbitov (dneska je to nějaký hřbitovní den).

Po pár kilometrech nás Vojtěch naviguje až k nové přehradě (lépe snad přehrádce) s neuvěřitelně čistou vodou, v níž se vší rozkoší smýváme z těl pot, prach a krystalky soli. Znovuzrození a v optimistické náladě se rozdělujeme do dvou skupin: ta hezčí (děvčata) se žene do motorestu, kde budeme dnes večeřet, druhá skupina se rozděluje na prvočinitele a oba hoši jedou vyhlédnout místo k nočnímu odpočinku. Zatímco hezčí skupina si pochutnává na pivku a jiných lahůdkách, František nás za chvilku nevšímavě míjí a kamsi s nepřítomných výrazem uhání. Nechává nás to lhostejnými a teprve Vojtěchovo udivené: „Františka zde ještě není?“ a „Vy jste ho to určitě nechali přejet a on teď někde bloudí,“ nás přimělo vážněji se zamyslet nad Františkovým výrazem. Vedeme diskusi, zda nás František viděl a dělal, že nás nevidí, nebo neviděl a dělal, že nás nevidí nebo zda jej nestihla sluneční slepota a diskutujeme tak dlouho, až se František ocitne mezi námi a se spokojeným úsměvem prohlásí, že má prima místo na spaní a je to docela blizoučko. Oddáváme se od té chvíle trochu nezřízené konzumaci všeho, na co pomyslíme a dýchánek v pozdních nočních hodinách končíme dvojitou rundou Campari. 

František opravdu našel zcela blizoučko místo na spaní, ale cesta k němu je poněkud strastiplná. V absolutní tmě nás nutí vzpírat plně naložená kola do kopce se sklonem 80 stupňů. Před usnutím se bavíme šustícím listím a změnou barvy Františkova trička vlivem zkreslujícího světla blikačky a takto ujucháni naprosto přirozenými úkazy, spokojeně usínáme, když se předtím ještě shodujeme na zážitku dne: Marta jedla poprvé v životě halušky (a nebyla to dobrá volba).

Den se nám vydařil, sluníčko (bohužel) svítilo, koupali jsme se.
 

Středa, 7. července - 64 km

Odměnou je vrchol kopce, kde se směry mění a pro změnu prudce klesáme až na křižovatku na Medzilaborce a Humenné. Rovinka k nádraží se zahalila do předbouřkového hávu a vítr se s námi rve o každý centimetr silnice. Cestou se k nám přidávají dva místní mladí kolisté a nabádají nás k vyzkoušení nové cyklotrasy přes Ukrajinu, Polsko a Slovensko, kterou právě teď vyznačkovali. Vjíždíme na nádraží, Vojtěch odbíhá pracovat po telefonu, děvčata zjišťují, jaké spoje je dovezou do Kysaku na přímák do Prahy a my s Františkem se oddáváme sladkému snění a plánování dalšího programu v Medzilaborcích. Najednou spěch, úprk, Triša křičí: „Kamarádi, my odjíždíme, musíme, odjíždíme! Jinak vlak nám ujet!“ Pak že to prý nejde: děvčata s koly vbíhají do vlaku, přes rameno stačí vydechnout, ať pozdravujeme Vojtěcha, průvodčí zapískal, zvedl se vítr a byly pryč. Stojíme s Františkem trochu omámeni, najednou je nás nějak málo a přibíhá Vojtěch. Nevěřícně vyslechne zprávu o odjezdu a dle našich výrazů soudí, že si neděláme srandu a na další se neptá. Shodujeme se na plánu na nejbližší hodiny – hlavními cíli jsou pravidelná oprava Vojtěchova kola a návštěva muzea moderního umění Andyho Warhola. 

To se stalo velkým zklamáním (ach ta věčná očekávání). Warholova díla, vesměs notoricky známá, s minimálními, žádnými nebo chybnými popisky, vůbec žádné informace o jeho životě, inspiraci… Muzeum – velké neútulné prostory bez hudby a atmosféry. Menší expozice věnovaná i dílům Andyho bratra Paula a jeho syna Jamese. V přízemí pak naprosto mimo osu a nelogicky, bez zřejmé myšlenky, struktury ladu i skladu některé črty Klimta, Schieleho a Kokoschky. Nakonec se nám nejvíc líbily výtvory studentů umělecké základní školy – interaktivní plastiky z kovu či dřeva na téma zvířecí říše. Výtvory se dalo různě pohybovat, ty kovové často navíc vydávaly nějaký zvuk, což nás uspokojilo. Zatímco jsme se ploužili muzeem, venku lilo a vše je najednou čisté, vzduch průzračný a po několika dnech se člověk může nadechnout, aniž by se bál, že si spálí plíce.

Medzilaborce nehezké až ošklivé, jediný místní bar nabídl smažák, špinavé stoly a podivnou obsluhu. Rychle jsme nakoupili, vyfotili nádherný pravoslavný kostel postavený ve starém stylu v roce 1949 a jedeme na Humenné. Jde to výborně, po rovince, počítadla ukazují průměrnou rychlost 26 km/h. Po dvou neúspěšných pokusech najít nocleh kempujeme u řeky, kam se dopravujeme po podivně rozryté prašné polní cestě. Koupeme se a nerozděláváme oheň, protože déšť je na spadnutí. Raději místo toho stavíme domeček a vyplácí se to – v noci slyšíme, jak prudký déšť dopadá na igelit a v polospánku si lebedím, jak je dobře spát v suchu.
Náš domeček nemaje podlahy nelze totiž vytopit.

Den by se vydařil (kdyby ty holky neodjely tak rychle, anebo raději vůbec), pršelo, koupali jsme se.
 

Čtvrtek, 8. července 1999 - 53 km

Další cesta nás pohodlně po široširé rovině dovádí až do Sniny, kde se nezdržujeme a chutě vyrážíme k přehradě s pitnou vodou zvoucí Starina. Nedáme se zviklat šíleným kopcem, který nás čeká, poháněni představou klidného večera v chráněné oblasti, kde si umyjeme tělo a tím i duši, v klidu uvaříme a za světla postavíme domeček, poplkáme a vůbec – zavládne pohůdka. Hravě zdoláme osmdesátimetrové převýšení na úseku cca 0,5 km a z představy večerní idylky bleskově střízlivíme tváří v tvář divokému šakalovi i jeho mírumilovně vyhlížejícímu pánovi. Oba stojí před závorou na cestě lemující přehradu očividně odhodláni nepustit nás dál ani o píď. Pán nás nakonec přece jenom za závoru pustil, ovšem pod podmínkou, že si u něj necháme kola, půjdeme se tam jenom na chvilinku podívat a nepolezeme dolů k vodě. Pokušení bylo veliké, ale nešlo tu dobrou duši zklamat. Vodní zeleň pod námi opravdu úchvatná!! Smutni se vracíme před závoru nevědouce, kde složíme toho večera své kosti, loučíme se s pánem a těžce vydřený kopec s těžkými hlavami sjíždíme zase dolů. Jako by se nám nechtělo, najednou se všichni tři zastavujeme a po krátké bleskové poradě s nosným tématem: „Nemáme co ztratit“, se Vojtěch otáčí zpět na vrchol, chvíli se ozývá z dálky nesouvislé huhlání a poté na nás vítězně mává. Hlídač je opravdu milý tvor – nechá nás uvařit u sebe na elektrickém vařiči, kastrol půjčí, prkénko umyje a donese, vlčáka uklidní a nakonec nám posvítí, abychom v lese, ledva 20 m od jeho hlídací chaloupky, našli dostatečně pohodlné místo na spaní. Dobrý člověk ještě žije.

Z romantického usínání nás vytrhuje v lesním tichu příšerný zvuk chroupání. Letmým pohledem zkontroluji Františka i Vojtěcha, a přesvědčivše se, že o ně se nejedná, pídím se dál za zdrojem zvuku. Kdo neviděl, neuvěří, ale ten hlasitý zvuk vydával hlemýžď, nebo-li šnek pochutnávající si na mé botasce. Držel se jí zuby zuby nehodlaje se pustit a musela jsem dokonce vyvinout sílu, abych jej doslova odtrhla od jeho úmyslu zbaštit mi obuv. Laskavý František mi pak už jenom vyndal zpod karimatky asi 3 kusy cihel, které nešlo ignorovat, i když Vojtěch prohlašoval cosi o princezně na hrášku. Inu to vedro a nekrytá hlava…

Den se nám nakonec vydařil, sluníčko svítilo, nekoupali jsme se…
 

Pátek, 9. července 1999 - 66 km

Kostelík nikde a v obchůdku mají chleba i rožky na příděl. Kluci tedy pocucávají malinovku a po chvíli uháníme pryč, co slunce dovolí. Snídani a ranní hygienu jsme spáchali pod hrází Stariny u řeky z ní vytékající. Jak šílenci proti zdi vyrážíme znovu a znovu po kratičkých úsecích do kopce až do dědiny Príslop. Z posledních sil se dobelháme do obchůdko-hospody, kde si
dáváme do nosu a pozorujeme místní. Tu mezi ně vstoupí respekt budící včerejší strážný. Zdravíme se s ním, což mu evidentně před domácími dělá dobře.

Po krátké pauze pokračujeme z kopce přes Kolbasov až do Uliče, odkud vede odbočka ke třem nejvýchodnějším slovenským vesnicím, kterými jsou: Uličský Krivý, Zboj a Nová Sedlica. V prvně jmenované se skví dřevěný kostelík. Podařilo se nám sehnat klíčníka (kde jinde než v hospodě), a tak se můžeme pokochat i interiérem. V dalších dvou vesnicích jsou dřevěné kostelíky také inzerované, ale je to blud – dávno jim zrobili nový zděný háv a po dřevě ani vidu ani slechu. 

Očekávali jsme na nejvýchodnějším východě prašné cesty, ledva náznaky elektrifikace a div ne obyvatelstvo, které bude nabízet směnný obchod s kůžemi a uloveným masem. A zatím – všechny tři vesnice modernější, než většina našich. Velké upravené domy, obdělaná pole i záhumenky, v Nové Sedlici dokonce hospoda a penzion!!! Dáváme si lehkou večeři a sledujíce blížící se mraky i stmívání, ujeli jsme 12 km zpátky do Uliče za 28 minut.

Nabíráme v hospodě vodu a po silnici značené jako státní, hlavní, první třídy, šlapeme přes výmoly, louže, prasklý asfalt, bahno a kamení až na kopec. V lese se stmívá rychleji, ale na mapě je zanedlouho značený seník, kde se v klidu, suchu a teple vyspíme. Uháníme kupředu, potom už se ani uhánět nedá, tedy jedeme krokem, snažíme se, aby nám nepískaly brzdy
a přijíždíme k cílové stanici – kdysi snad foremný seník, dnes však už pouze torzo, nás málem zbavuje odvahy a elánu. Leč Vojtěch hbitě využívá situace a se slovy: „Počkejte tady,“ mizí v nedalekém houští. Posmutněle s Františkem mlčíme a s lítostí pozorujeme trosky seníku, které na nás posměšně pomrkávají.

Ozývá se vítězný pokřik a víme, že všechno je v pořádku – Vojtěch objevil místo na spaní. Bylo to ovšem místo tak na děj hororu, rozhodně ne na klidné spaní. Zvedl se silný vítr a vzhledem k výhradně listnatým stromům kolem nás, které zběsile šustily a všudypřítomným bludičkám, jsme si spíš připadali jak psanci. Usínali jsme neklidně a do prudkého větru a všelijakých strašidelných zvuků vedli odbornou disputaci na téma bludičky vs. svatojanské mušky.
 

Sobota, 10. července 1999 - 45 km

Občerstvujeme se v Baškovicích a pak nás čeká vrchol odjezdového dne: Zemplínská šírava a  orgie nudy a nevkusu. Dáváme si teplý oběd a chladivou koupel v nádherně čisté zelené vodě s vysokými vlnami.

V 15.30 už zase šlapeme do Michalovců a točíme na počítadlech poslední cenné kilometry. V Michalovcích obhlížíme dříve zámek, dnes městské muzeum, dva kostely, jednu svatbu a tři kornouty zmrzliny.

Panelákovým bludištěm vplujeme na krásné nové vlakové nádraží, kde jednoduše, rychle a pohodlně podáváme kola jako spoluzavazadla do našeho vlaku a do Prahy. Neuvěřitelné!! Utrácíme poslední drobné, kupujeme sýrové suvenýry, Vojtěch mění ve směnárně ve výhodném kurzu koruny za koruny. 

Až do Košic hrajeme Bedrníka sami v kupé, v Košicích přesedáme do lehátkového kupé a hrajeme Bedrníka sami v kupé. Před Štrbou jdeme na kutě, bo má nastoupit banda lidí. Nastoupila. Asi hodinové zmatky a krom celní kontroly v Horní Lidči jsme se probudili až v Kolíně. František v jiném kupé byl vzhůru mnohem častěji.
 

Neděle, 11. července 1999