| Poutníci se tedy sešli již den před svým odletem a zabalili své velocipédy
do připravených krabic. Celé balení zavazadel bylo provázeno velikým vytržením,
v němž se poutníci ocitali při pomyšlení na veškera dobrodružství, která
je od zítřejšího dne očekávají. Poté, co dobalili své velocipédy, rozešli
se v klidu do svých domovů strávit poslední noc před velikou poutí do nejjižnějších
krajů Evropy.
V sobotu 22. srpna ten dlouho
očekávaný den nastal. Pětice poutníků sedla do drožky, do níž byly naloženy
i velocipédy, a vyrazila do Ruzyně. Tam po úředních úkonech, jimž se musí
podrobit všichni občané opouštějící republiku či se do ní navracející,
ba i občané jiných republik a království do republiky přijíždějící či z
republiky odjíždějící jako t.zv. turisté či výletníci, avšak i ti, kteří
přijíždějí za obchodem nebo navštívit své blízké, naši poutníci vyčkali
přistavení létadla. To bylo oproti očekávanému odletu přibližně o jednu
hodinu opožděno. Později naši poutníci zjistili, že zpoždění toto způsobeno
bylo převážně německými hordami turistů zde označovaných jako paušální,
kteří se na ostrov Kréta v moři Středozemním přijížděj povalovati na plážích
a krátiti si dlouhou chvíli čtením novin nebo natíráním nejrůznějšími krémy
a vystavováním svých otylých těl oučinkům slunečních paprskův, takže jejich
těla ztmavnou, zrudnou, oloupou se a jedinci tito pak zhusta končí své
životy v hrůzných křečích způsobených rakovinou kůže. Avšak nepředbíhejme
souslednost časů a nedopouštějme se trestuhodných chyb v kompozici díla,
kterými občas autoři tolik dráždí své čtenáře, předstírajíce modernost
a neotřelost postupu literárního. Naši výletníci stále ještě čekají na
létadlo a krátí si chvíli pojídáním jablk a jiných pokrmů a posilují se
lahodnou becherovkou zakoupenou za nižší cenu ve specielním krámku na letišti.
Konečně však nadchází chvíle odletu a naši poutníci se odebéřou
do létadla na lavice jim vyčleněné, na nichž jim bude tráviti následující
dva a půl hodiny. Jedna ze dvou poutnic, která se zove Laďka, bude letět
létadlem poprvé, a proto sedá k okénku, aby mohla pozorovati, jak se létadlo
vzdaluje od světa vůkol a odlétá k jihu jak ptáče stěhovavé před chladem
a sněhem. Sličné dělnice letecké společnosti ČSA ve vkusných a decentních
oděvech roznášejí cestujícím vybrané lahůdky a rozptylují je rozsypáváním
pokrmů v uličce mezi lavicemi a nejrůznějšími cukrbliky, které vrhají na
cestující, jelikož to vyplývá z jejich služebného postavení vůči rozmařilcům,
kteří zaplatili nemalý peníz za toto povyražení. Létadlo vystoupalo až
do výšky jedenáct kilometrův nad povrchem zemským a s již zmíněným hodinovým
zpožděním usedlo na letišti Nikose Kazantzakise v hlavním městě Kréty zvaném
Herakleion. Jelikož stejné místo bylo i místem, kde se měli naši poutníci
s ostrovem loučit, nastala zvláštní situace, kdy jim byl cíl ještě blíže
než na dosah ruky. Leč taková jsou neúprosná pravidla života, že máme-li
něčeho dosáhnouti, musíme se od toho odpoutati, vzdáliti a znovu přiblížiti.
Kromě toho, milý čtenáři, mělo by logiku, kdyby naši poutníci dolétli létadlem
na Krétu, vystoupili na půdu letiště a letěli zpátky? Nemělo. Tento jejich
cíl totiž jest ve skutečnosti cílem cíle, a cíl skutečný je jízda velocipédem
po ostrově. Nelze jim tedy jinak, než opustit cíl cíle a vyraziti za cílem,
jenž má cíl na letišti v Herakleionu. Ty, nebohý čtenáři, který jsi nyní
poněkud zmaten, nezoufej. Neboť i cíl cíle není v životě poutníků nic,
nebo jen malá etapa, a nejdůležitější pro ně jsou jiné cíle, s nimiž cíl
dojet na letiště v Herakleionu nemůže se vůbec poměřovati. Avšak tomuto
cestopisu nepřísluší zabývati se událostmi metafyzickými, a proto se nyní
vraťme k poutníkům, které jsme byli opustili na nevlídné betonové ploše
letiště.
Přistání bylo první chvílí, při níž se našim smělým odvážlivcům
odhalil pohled na ostrov zaslíbený se všemi horami a oudolími směle se
tyčící v nesmírném okeánu slané vody. A již zde byli opět ouředníci se
všemi otázkami a žádostmi, které vyžaduje Řecká republika od přibyvších,
dlouhé čekání na zavazadla a potom sháňka nad velocipédy, které naši poutníci
našli teprve za stavením, v němž sídlí letiště, složená na valníku. Jelikož
četník, který strážil bránu k valníku, neměl nic proti tomu, aby poutníci
nabyli opět svého majetku, tito chutě sundali krabice z valníku a jali
se rozbalovati.
Avšak nebohý čtenář ještě stále neví, co bylo na této situaci
nejpodivuhodnějšího! Ó zapomnětlivosti, proč si nevybíráš svou krutou daň
na margináliích! Vždyť autor málem zapomněl podotknouti, že poutníci po
opuštění létadla byli okamžitě ovanuti vedrem nesmírným, jehož někteří
dosud nezakusili, pot po nich stékal, vzduch prosycený mořskými výpary
působil na poutníky při představě jízdy v sedle velocipédu téměř ponuře.
Leč nebylo by důvodu, aby autor toto svědectví psal, kdyby se naši udatní
hrdinové zalekli a své smělé plány neuskutečnily. Ba správně tušíš, milý
čtenáři, oni naopak se smělostí zápasili se všemi nástrahami techniky a
sestavovali jednotlivé díly svých velocipédův dohromady tak, aby mohli
nasednouti a již tohoto večera omočit své oudy v mořské vodě, tolik lahodné
pro národy, na něž Božím zásahem pobřeží nevybylo. A tak se i stalo. Po
nebezpečné jízdě po hlavní silnici, jíž křižovaly vozy poháněné benzínem
a naftou, zhusta i nákladní, se poutníkům podařilo přiblížiti se moři až
na dosah ruky. A v tu chvíli nastal důležitý okamžik v životě dvou velocipédistů,
Vojtěcha a Františka, kteří již více než desetiletí rok co rok vyrážejí
na dobrodružné výpravy se svými velocipédy: oba se totiž ocitli v nadmořské
výšce menší než půlmetr a tím dosáhli rekordu v nejnižší navštívené nadmořské
výšce. Po chutné večeři uvařené přímo na pláži a první koupeli v moři,
při němž nejnedočkavější poutnice Laďka dokonce do slané vody v oděvu vskočila,
poutníci ulehli ku spánku.
Na první noc na Krétě nebudou naši výletníci vzpomínati příliš
v dobrém. Pláž, na níž se usadili, se nacházela nedaleko letiště, pročež
oblohu stále křižovala létadla s paušálními turisty, která vydávala nepříjemný
lomoz, a jako z udělání pár kroků od nich přišla skupina rybářů provozovat
svou živnost. Jest takové nehezké české úsloví, že rybář je tichý blázen,
to však zcela jistě nelze vztáhnout na rybáře krétského. Ten celou dobu
křičí a nic nedbá, že plaší své úlovky, tím méně béře ohled na pětici odvážlivců,
jejichž cílem je cíl cíle. Ubozí poutníci ničeho netušili, když se na pláž
byli ubírali. Leč ani tato drobná nehoda je nikterak nezbavila elánu k
dalšímu putování. Zvláště poté, co byli povzbuzeni tím, že stejnou pláž
si ke svému noclehu byli vybrali i dva další poutníci na velocipédu tandem
zvaný.
Ráno poutníci po zčásti probděné
noci vstávali velice nechutě, leč nakonec opustili své útulné nocležiště
a ve Stanislavově životě přišla nečekaná rána. Bohužel, tak tomu jest,
že Osud své pronásledování nezastavuje ani během dovolených. Stanislav
ztratil lžíci. I tak byla jeho lžíce mezi poutníky tou nejmenší a tudíž
bylo lze očekávati, že mezi tloustnoucími soudruhy bude Stanislav více
a více chřadnouti, ale takto - šlaka! Nezbývalo nic jiného než oplakati
lžíci, ba skoro lžičku a smířit se s tím, že mezi těmito hltavými chrty
bude muset pokrmy pojídat pouze ubohou lžičenkou, která mu doma k míchání
čaje a kakaa sloužívala. Naproti tomu František prožil jeden z nejkrásnějších
úsvitů svého života: na pláži totiž nalezl rohož pro návštěvníky pláží,
sice zhusta zánovní, leč zachovalou alespoň natolik, aby mohla poutníkům
coby jídelní stůl a ubrus zároveň posloužiti. Tedy se všichni výletníci
sbalili, Stanislav bez lžíce, František s rohoží, a vyrazili směrem do
stolice Kréty Herakleionu. Cestou poprvé ucítili omamnou vůni fíkovníku,
při níž ženy středních stavů z mírného pásma evropského kontinentu upadají
do stavu podobného extázi a za výkřiku “Miluji Středomoří“ či s podobnou
nevšední myšlénkou na rtech zarývají podpatky svých vycházkových lodiček
do prachu a snaží se utrhnout nějaký ten plod. A ani naši čačtí reci neodolali
a zastavili, leč budiž proklet fíkovník onen! – nenašli žádného poživatelného
plodu. Pokračovali tedy dále.
Stolice je přivítala úmorným poledním vedrem, které bylo téměř
nesnesitelné. Poutníci jeli nejdříve do archaeologického musea, rozkládajícího
se na ostrohu nad předměstími této metropole, na samém okraji středu města.
Naše pětice nebyla zdaleka jediným útvarem, jenž se toho odpoledne rozhodl
museum navštíviti. Málokdo však zvolil způsob natolik originelní jako naši
výtečníci: po zakoupení vstupenek totiž nepokračovali do klimatizovaných
sálů, ale usalašili se pod širým nebem v parčíku, jež byl součástí celého
museum, a Vojtěch s Laďkou vyrazili za potravou. Vrátili se s mnoha pochutinami,
z nichž připomeňme alespoň meloun, baklavu a všem dobře známé ňaminky -
cukrové želé ve tvaru nařezaných kousků pomoranče a citrónů. Po vydatném
občerstvení a odpočinku za šumění vody stékající ze střechy rozsáhlé chalupy,
v níž museum sídlilo, byli naši soudruzi připraveni vstoupit dovnitř.
Museum samotné ukrývá nesmírné množství památek na slavné epochy
ostrova, které se však již ztrácejí v mlze minulosti. Bylo by logické očekávati,
že mudrci z museum se rozhodnou informovati návštěvníky, mezi nimiž je
drtivá většina turistů zvýtky paušálních, o historických souvislostech,
jež se k jednotlivým vystaveným exponátům váží. Leč kdeže s těmito středoevropskými
představami na slunný jih Evropy! Vedení museum, patrně u vědomí toho,
že většina platících návštěvníků je pouhopouhá pakáž, která přichází pouze
proto, aby alespoň jeden den nemusela ležeti na horkém písku štrandu, uspořádalo
svoji výstavku tak, že je dosti skoupá na cokoli, co by zavánělo konkrétnými
historickými skutečnostmi, a dává přednost uskupení předmětů, které se
jeví velice nahodile. Možná, že by nákladné publikace vydávané vedením
musea pomohlo poutníkům vyznati se ve výstavce, leč takovouto ubohou berličkou
samozřejmě naši reci pohrdli a rozhodli se porvat se s historií s udatností
pro ně tolik karakteristickou. Se zájmem prohlédli občas se vyskytující
kartografická vyobrazení, figurky, střepy, předměty pomalované žertovnými
obrázky, o nichž mudrci s urputností tvrdohlavého dítěte tvrdí, že jsou
písmem, ač se jim dodnes tyto malůvky, na první pohled nedávající vůbec
žádný smysl, nepodařilo rozluštit. Leč upřímně řečeno, každý obyvatel země
se musí něčím živiti a nějak si zasloužiti svůj chléb vezdejší a nebudeme
se zde vysmívati bláhovostem vrtošivých stařešinů, kteří předstírají, že
pěstují archaeologii, a přitom jsou vlastně pouhými kopáči, kteří však
ke své práci používají nástrojů mnohem směšnějších než většina Romů, jež
naši poutníci znají ze své domoviny jako lacinou pracovní sílu. Koneckonců,
skoro všichni naši velocipédisté se zabývají ve svých zaměstnáních činnostmi
natolik podivnými, neřkuli bizardními, že by se většině ostrovních domorodců
zdálo rozumnější, kdyby celý život strávili v sedle velocipédu a nikoli
na svých seslích v místnostech, sužováni prachem, hlukem, suchým vzduchem
a úpíce pod útlakem kapitalistů, často najatých pro správu poboček nejstrašnějších
nadnárodních monopolů.
Leč i museum skrývalo některé zajímavosti, nad nimiž srdce zaplesala:
především mosaiky uchvátily poutníky svým bohatstvím, i když poněkud nechápali,
jak lze odhalit skutečnou podobu obrazu, z něhož se nám zachovala sotva
dvacetina. Ale jak jsme řekli, nechme historiky jejich pošetilostem a sledujme
další kroky poutníkův.
Ty po opuštění pozemku musea vedly do středu města. Poutníci shlédli
několik budov, náměstí s fontánou, Vojtěch s Laďkou se posilnili lahůdkou
zvanou gyros, poté se osvěžili mraženým krémem a navštívili dva kostely.
V obou se chystalo na svatbu; domorodci tedy na rozdíl od Středoevropanů
žení a vdávají své potomstvo večer jako na Rusi. Možná jest to i zvyk zbloudilého
pravoslaví, které vévodí ostrovu namísto správnějšího ritu římskokatolického,
čehož poutník Stanislav želel celou dobu pobytu, vida takové množství zbloudilých
ovcí. Poutníci se snažili u jednoho kostela zastihnouti ženicha neb nevěstu,
aby mohli obdivovat výpravnost jejich postroje, leč nebylo jim toho dopřáno.
Museli pokračovat ve své pouti a o toto potěšení byli připraveni.
Před pádem soumraku ještě stačili shlédnout hrob Nikose Kazantzakise,
který se těší veliké úctě ostrovanů. Když se poutníci přiblížili k jeho
hrobu, byli se domnívali, že večerní procházka většiny občanstva usedlého
ve stolili směřuje právě tam, leč brzy zjistili, že hrob tento sousedí
s fotbalovým stadiónem, kde právě dokopaly dva mančafty a hordy čumilů
se navracely odtamtud, nikoli z tichého usebrání nad hrobem velikána. Je
tedy možno, že kdyby se naši poutníci u hrobu nebyli usebrali, možná by
ten den na půdu posvátnou s hrobem slavného velikána noha ctitele nevkročila.
Ano, nejsme daleko od pravdy, řekneme-li, že naši výtečníci u hrobu representovali
všechny nás pozemšťany a hájili čest lidského plemene před tváří věčnosti,
ukazujíce, že plody ducha jsou důležitější než mičuda, ona věc záludná,
jak se zpívá v pokleslém českém popěvku. Zpáteční cesta pak vedla poutníky
opět k museum, kde zanechali své velocipédy. Na této cestě poutnice Laďka
vyřkla větu, která se pak stala mezi ostatními členy výpravy velice populární.
Věta zněla: “Den se nám vydařil: sluníčko svítilo, koupali jsme se“ a soudružky
vedoucí ji dětem říkaly na jednom pionýrském táboře, aby drobotina měla
vodítko, jakým způsobem vésti písemný styk se svým rodičovstvem. Tuto větu
si pak poutníci říkali skoro každý den kromě chvil, kdy se vypravili na
dobrodružné toulky vnitrozemím ostrova a nebylo jim lze smočiti oudy ve
vodách okeánu, což při téměř naprosté absenci jiných vodních ploch na ostrově
vylučovalo koupání.
Po návratu k museum poutníci vyskočili do sedel a ujížděli na
západ od Herakleionu, kde se rozhodli opět stráviti noc na pláži. Tentokráte
byli na druhou stranu od létiště, díky čemuž je aeroplány již tolik neobtěžovaly.
Kromě toho zde nalezli i překrásnou tavernu s nefalšovaným domorodým nádechem,
nikoli vývařovnu paušálních turistů, a zde hodovali dlouho do noci.
V pondělí ráno se poprvé uskutečnil
nový obřad, který se pak stal téměř každodenním pravidlem: buzení Vojtěcha.
Tento poutník nemiluje rána a opuštění spacího pytle činívá mu nemalé problémy,
leč za vydatného podporování ostatních členů výpravy se mu to nakonec každé
ráno podařilo. Skupina posnídala chutnou krmi zručně Laďkou připravenou,
František s Vojtěchem opravili Laďce dvěma klůcky bicykl, Vojtěch nalezl
kus koženého řemenu, který zase posloužil Stanislavovi ku zlepšení vozidla,
a pak už všichni ujížděli zpět do stolice, kterou se museli poutníci probíti,
aby dojeli do Knossosu - cíle tohoto dne. Nakonec se všem velocipédistům
podařilo proklestit si cestu do cíle, i když Stanislava málem srazil bezohledný
domorodec. Leč kampak zákeřný Kréťan na českého šohaje! Přestože domorodcovo
vozidlo přišlo do přímého kontaktu se Stanislavovým bicyklem, nedošlo díky
úžasné šikovnosti velocipedistově k pádu a všichni mohli pokračovat dále
v cestě. Leč tato událost spolu s faktem, že velocipedisté jedoucí rychleji
ujížděli velocipedistům jedoucím pomaleji, vedla k rozhodnutí, že poutníci
musejí jezdit na dohled a nikoli řítiti se ulicemi opojeni pohledem na
rychlost ukazovanou jejich tachometry. Bohužel, František cestou ztratil
svou výtečnou praktickou rohož, jelikož ji nedostatečně připevnil ke svému
bicyklu. Inu – lehko nabyl, lehko pozbyl, život jest nelehký a všichni
se stále musíme smiřovati s tragickými ztrátami a smutnými loučeními, pokud
nás Bůh neobdaří chudobou ducha nebo naopak duchovním bohatstvím, neboť
pak jsou lidé schopni radovati se i z neštěstí, ať už z pomatenosti nebo
právě z vědomí pomíjivosti všeho.
Pro prohlídku paláce v Knóssu poutníci zvolili osvědčený postup:
nejdříve nakoupili spoustu krmě a poté teprve vstoupili za ostnatý drát,
za nímž se vynacházelo množství člověkův a něco arachaelogických skvostův.
Poutníci naši nejprve usedli a po unavující jízdě pozřeli něco hroznového
vína. Při té příležitosti propukla debata o důležitosti jazýčku na vahách,
kterým na tomto výletě měl být Stanislav, a obě strany jaly si ho předcházeti
všemi možnými způsoby, hlavně stravou. Po této rozpustilé vložce se již
všichni uklidnili a připravili se na nevšední zážitek duševní, který si
slibovali od návštěvy takového sličného místa.
 Leč
chyba lávky: již předem četli v průvodci pana Polyglotta, že palác tento
jest fanatickým Angličanem Ewansem velice nevšedně vyzvednut z ruin pomocí
železobetónu. Paušální turisté tak mohou obdivovati nejroztodivnější přístavky
mezi ubohými zbytečky původních konstrukcí. Jeden domorodec dokonce právě
pneůmatickým kladivem rozrušoval okraj jedné nové železobetónové konstrukce
tak, aby vypadal jako starý. Tato bizarnost se poutníkům zdála poněkud
únavná a ve spojení s úporným žárem slunečních paprskův se zanedlouho celá
skupinka odebrala do stínu mezi borovice ve spodní části, hned u ohrady.
Tam prožili svou druhou siestu. Není náhodou, že první siestu naši hrdinové
strávili na nádvoří museum a druhou uprostřed památek na slavnou minulost:
zájem o historii je totiž spojoval všechny jako tramvajové koleje spojují
obyvatele různých částí matičky Prahy, kde naši rekové přebývají. Po vydatném
odpočinku se posilnili melounem na zpáteční cestu, prohlédli si ještě několik
vkusných betonových jizbiček a opustili památné místo, kde žil nestvůrný
Mínotauros, zamířivše k nejbližší taverně, kde požili něco tradičních rustikálních
pokrmů, povzbudili své oudy kávou frapé a vyjeli na další část své pouti.
Hrdinní bicyklisté nyní museli projeti opět stolicí ostrova. Tentokrát
však zastavili naproti opravně vozidel a Vojtěch sobě i svým soudruhům
s tolik vzácnou nezištností natrhal fíky. Někteří reci měli fíky poprvé,
i všichni stáli v prachu ulice, kolem nich projížděla jedna kára za druhou
oběma směry, a vychutnávali ten tak vzácný pocit, kdy je nám něco dopřáno
poprvé v životě. Později projeli kolem velikánských cvičišť řecké soldatesky
až k letišti, na němž se však bohužel ocitli omylem. Jelikož bylo riskantní
snažiti se tuto osudovou chybu napraviti cestou zpět, podstoupili první
z mnoha dobrodružství a snesli kola na spodní silnici, zažívaje horké chvilky,
kdy se jim bicykly plašily jako diví oři vinou těžkého nákladu. Projeli
kolem onoho jalového fíkovníku a sjeli do malého oudolíčka, kde je čekal
nový zážitek. Zastavili totiž u malé kapličky vytesané zpola ve skále,
coby kamenem dohodil od okeánu, pečlivě si ji prohlédli, vyposlechli si
zpěvy východních mnichův, které se linuly z aparatury v kapličce umístěné,
občerstvili se vodou z nedalekého kohoutku a opět vesele do sedla a dále,
dále, poutníci, ještě vás čeká tolik překvapení! Se smíšenými pocity minula
naše pětice místo, kde strávila svou první noc na ostrově, a ujížděla dál
a dál, až ji zastavil přicházející soumrak. Mezitím se bicyklisté ocitli
zničehožnic v části ostrova, kterou již ovládl paušální turismus. Míjeli
tedy po pravé straně hotely, po levé straně pláže, a málem by si již zoufali,
kde hlavu složí, když tu spatřili mýtinku, kterou se značnou dávkou smělosti
můžeme označit za útes, bičovaný vodami okeánu, a na něm kapličku se skupinkou
stromů. I vybrali si toto místo, že zde přenocují.
Leč místo nebylo ideální. Nebylo lehké tam najíti rovné místečko,
stejně tak nebylo zaručeno, že v průběhu noci se toto klidné místečko nezmění
v místečko naopak nejrůznějšími necudy vyhledávané. Leč výletníci se rozhodli,
že zde alespoň povečeří; jedna skupinka se tedy věnovala přípravě krmě
a druhá šla hledati vhodný úkryt na noc.
Během přípravy krmě dorazili k břehu mořskému dva mládenci, rozbalili
své “nádobíčko“, jak se moderně říká, a jali se potápěti. Při potápění
dokonce měli specielní elektrické lampy uzpůsobené k užívání pod vodou
a tak pozorovali podmořský svět, což se i našim poutníkům během krátké
doby zalíbilo. Leč nepředbíhejme a nevláčejme ubohé unavené syny a dcery
sokolské výchovy rodičů stovky kilometrů jinam, když mají právě před večeří.
Po večeři bylo nutno poumývati zašpiněné nádoby. A zde si opět
osud krutě zahrál, tentokráte se všemi členy výpravy. Leč vše dobře dopadlo
a můžeme zde tedy vypravovati o úsměvné historce, neboť v jednu chvíli,
když děvčata omývala znečištěné příbory, zničehožnic dorazila vlna a málem
odnesla lžíce všem rekům! Jistě by se to líbilo Stanislavovi, který by
měl pocit, že jsou si všichni rovni, ale moře si krutou daň tentokrát nevybralo.
Jakmile bylo nádobí umyto, vyjeli poutníci na nedalekou pláž umístěnou
u jakéhos hotelu a zde ve všem komfortu na lehátkách, která se jim postupem
času stala oblíbeným nocležištěm, strávili noc v úžasné blízkosti moře.
Jaké potěšení pro všechny romantické duše! Moře šumí, hvězdné nebe nad
hlavou, mravní zákon v poutnících, plný žaludek – vzácná chvíle v životě
lidském, kdy přestáváme myslet na všechny starosti, rmuty a nehody a myslíme
pouze na sebe a na své štěstí.
Ráno se poutníci probudili již
čtvrt hodiny před sedmou, aby užili východu slunce nad mořem. I tento zážitek
se jim vepsal nesmazatelně do paměti. Pak sbalili své majetky a vyrazili
bez snídaní na další pouť. Pokračovali z Kato Gournes přes Hersonissou
do Stalidy, kde zůstali na jedné z pláží, aby posnídali. Posilněni se pak
rozhodli, že zůstanou na této pláži a nepojedou dál. Tentokrát se již poutníci
musili podříditi normám zavedeným pro paušální turisty: bylo nutno najmouti
si slunečník i lehátka, stejná, na nichž strávili noc. V etapách odcházeli
naši poutníci na procházku po osadě, která byla malá, leč přesto se zde
našly české nápisy, ba dokonce i národní vlajka, která byla dokonce přímo
v půjčovně motocyklův a bicyklův, což v národně uvědomělé skupince probudilo
vědomí nesmírného závazku, jenž na každém z nich spočívá: nejsou zde totiž
náhodnými zbloudilci, ale vpravdě vyslanci všeho lidu českého, dalo by
se říci i lidu sudetoněmeckého a romského, a za nimi stojí úsilí všech
slavných věrných Čechův, od svatého Václava, císaře Karla IV. až po buditele
věku minulého a výtečníky věku našeho. Pod tíhou tohoto pocitu se všichni
tři soudruzi jako jeden muž rozhodli zakoupit si nové tričko ...
Mochós -
Ambelos Afhin -
Lasíthi -
Pláti -
Avrakóntes -
Aféntis Christós -
Mésa Potamí -
Mirambello -
Ágios Nikólaos -
Iearápetra -
Mírtos -
Faflágos -
Árvis -
Keratókampos -
Anapodáris -
Tsoútsouros -
Pírgos -
Stóli -
Agií Deka -
Moróni -
Nívritos -
Avgenikí -
Iráklio
|
