9.6. 14:35Začíná nám to pěkně, rozbili jsme půllitr, ještě jsme ani pořádně nevyjeli. Cesta proběhla celkem v pohodě, ranní vstávání bylo kruté, ale OK. Kupodivu všechno vyšlo, takže jsme dorazili bez problémů, což byla celkem nuda. V autobuse proběhlo seznamování, po kterém mi říkají "Bill Gates" a Jituše se začala seznamovat s kuchařem, asi doufá v přídavky na jídle ... :-)Teď přejíždíme hranice s Rakouskem a v autobuse je vedro, tak si aspoň kratíme cestu rozličnými vtípky. Jo, už jsme dostali napít vína, takže mám pocit, že spolucestující jsou docela fajn. Stále dychám /Jíťa/ ... v autobuse nás řidič zkoušel, co vydržíme, střídavě zapínal a vypínal klimatizaci ... hrůza!
10.6.Noc proběhla klidně, jako obvykle jsme s Jíťou nemohli spát. Ale vitamín S zapracoval a tak to nakonec docela šlo. Ráno jsme přijeli do italského přístavu Livorna, kde jsme se rozmýšleli, zda koupit Fantu za dvě stovky – nakonec jsme nabrali vodu ze záchodu /rozuměj z umyvadla na WC/ a zapili to sirupem. Trajekt do Bastie bezva, trochu foukalo, ale žádné velké houpání se nekonalo, takže jsem se nepoblil. Teďka sedíme znovu v autobuse a míříme do údolí Asco, kde se asi pojedeme projet. Jitka pořád z autobusu na něco ukazuje a ruší mě. Nad horami se kupí mraky, tak uvidíme, jak to dopadne. Jitule se snaží prudit, ale vůbec jí to nejde. Hurá po třetí odpolední jsme konečně vyrazili na kolo. Někteří /Vláďa/ se třikrát převlékli, zřejmě chtěli na lidi na ostrově hned první den udělat dojem. Jen co jsme vyjeli, Vláďa se ztratil /přestože měl nový dres/. Jedem údolím Asco, nikde nic není a mě to prudí. Ale pak přijde větší kopec, úzké údolí, soutěska /ještě k tomu/ a výhledy jsou prostě nádherné, jedeme souběžně s řekou. Všichni machrujou, ale pak jim dojde a na vrcholu 20 km dlouhého stoupání už jsme mezi prvníma. Cestou se Jíťa fotila s oslem, málem jsme se srazili s kravama, které běžně obohacují a lemují silničky. Všude kam se podíváme, vidíme rozstřílené značky, důkaz toho, že místní národ je oprvadu divoký. Na vrcholu /téměř/ Jíťu přepadla touha smočit nožku v horské bystřině. Touha došla naplnění a poté jsme místo činu zdokumentovali a nabrali kurz zpět. Za drobného deště jsme se vrátili na večeři do tábořiště. Večer všichni vytuhli, tož jsme šli taky. V noci dost pršelo, ale ráno už bylo fajn, i když docela kosa.
11.6.Dnes vyrážíme na 85 km trasu, samozřejmě jsme si vybrali ze třech variant tu nejtěžší. Na snídani jsme přišli poslední, ale na sedlo Col de Colombano po dvacetikilometrovém stoupání jsme stejně přijeli mezi obodovanými. Pak jsme ofotili nabízející se panorama a kamarády pro jejich drahé polovičky. Následně Vláďa, jako klíčová postava zájezdu, vyměknuv ztropil scénu a roztrhal peleton na dvě party. My jsme jeli s favoritama výšlap na další sedlo – Bocca di Barraglia 1099 m v mlze, zimě, hladoví. Předjeli jsme Hanku /jednoho z vedoucích zájezdu/ na padesáti metrech a pak jsme na ní 10 minut čekali, abysme fotku v mlze "zdělali". Následuje obmrzlý sjezd, kde z nás cestou vyprchalo veškeré nadšení. Nad našim cílem jsme konečně zaměřili výhledy, které nám Kudrnáči slíbili, ale než jsme vytáhli foťák, všecko zmizlo v mlze. Tomu říkám z prdele klika. Tož jsme ji vyfotili. A pak ještě jednou, když mlha za minutu ustoupila. Speluncato, jak se vesnička chráněná Unescem jmenuje, a kvůli které jsme tuhle strastiplnou cestu absolvovali, jsme minuli bez povšimnutí a pokračovali dál, kde nás zastihl hroznej slejvák před kterým jsme se schovali do výklenku u zastávky a z nedostatku činnosti jsme poobědvali. Zbytek cesty proběhl ve střídavém dešti poměrně rychle až jsme dorazili do Calvi pod hrad. Cestou jsme stačili nakoupit a ihned ochutnat. Devadesát kiláků a víno se projevilo, takže prohlídka města se zúžila na jednu sámošku. Hledání kempu před Calvi se zásluhou starouška Pepy stalo zábavným. Vcelku rychle /20 minut/ jsme místo určení našli, k vzteku Pepy, který k této činnosti potřeboval celkem hodinu a půl. Těšili jsme se na koupačku na pláži a následnou pařku, ale Kudrna míní a policajt mění. A tak jsme sbalili rozbité stany a stěhovali se na anonymní improvizované tábořiště o osm kilometrů dál. No, byla to těžká improvizace, ale nakonec to šlo, ani staroušek Pepa neměl problém. V noci, jako vždy, všichni vytuhli, a tak jsme alespoň s Jíťou a Romanem trochu vyřvávali a šli spát příjemně unaveni.
12.6.Snídaně byla už v 7:00, tak jsme zase zaspali. Ale Hanka nás vzbudila a tak to bylo v pohodě. Roman hned ráno lepil a tož jsme mu pomohli. Vyjeli jsme mezi posledními, ale během prvních sedmi kilometrů /pozn. z odstupu: už asi potřetí v těhle zápiscích – samochvála smrdí, avšak my byli tak nadšení, že jsme si nejspíš nemohli pomoct/ jsme předjeli půlku startovního pole. Chtěli jsme si koupit něco na zub, ale bylo to moc drahý, tak jsme se v Calvi stavili v naší sámošce a na bagetu. Z Calvi jedeme po západním pobřeží směr Porto. Je to prostě super, fotíme jak zběsilí, už od začátku cesty. Otvírají se nám nečekané výhledy, azurový nebe i móře a nepřeberné množství vůní. Macchia je prostě všude /Dafe tvrdí, že smrdí jak Maggi/. Kudy jedeme, tudy se kocháme .... Už nejedem na prestiž, ale na pohodku. A tak se jdem koupat. A zase fotíme! Deset fotek a všechny stejný. Jdem na Adama a je to bezva. Nikde nikdo. Pak za Galerií poprvé s Dafem pícháme /rozuměj máme defekt/. Čeká nás 14ti kilometrové stoupání /to ještě nevíme/ na Col de Palmarella. Co víme jistě, že nestihnem oběd. Nasadíme maxitempo a makáme, přede mnou se objevují další a další serpentiny, to snad nemá konce. Nahoře nám tleská skupinka francouzských cyklistů. Máme strašnej hlad a taky žízeň. A tak ji hasíme. Ze sedla je vidět nádherné panorama, zelené kopce a azurově modré moře, tohle holt u nás doma nemáme. Když se otočíme, nabízí se nám pohled na právě zdolané výškové kilometry. Připomíná mi to trošku Vysoké Tatry v létě. Při cestě dolů píchám a tak následující dlouhé minuty věnujeme hledání díry a jejímu lepení. Technicky náročným sjezdem se přibližujeme k městečku Porto, kde se koupeme a zápasíme s dvoumetrovými vlnami. Jednoho dědečka to pěkně vytrestalo a desátý pokus o skok do moře nakonec vzdal. Já jsem dopadla podobně, chvilka zaváhání a vlna mě smetla ani jsem nevěděla jak. Není to dobrej pocit, když se na vás valí dvoumetrová hora vody a táhne vás to proti vaší vůli zpátky .... Až navečer se dostaneme do kempu Les Oliviers, kde strávíme ještě následující dvě noci.
13.6.Chce se mi na velkou a tak chvílu bude psát Jíťa. Jo Jítě se chce taky, tak snad za dvacet minut ...Už jsme tady a jdeme chlastat. Konečně bóchnem tu bečičku, jak nám slibovali už v Brně. Ráno byla snídaně až na 8:00, tak jsme si pospali. Dnes nejedem na kolo, což je dobře, protože naše prdele právě poznaly středověk /včera/. Šplháme se autobusem do vesnice Evisa, Vláďa komentuje cestu stylem "To jestli spadnem, tak se zabijeme, že jo?" Nespadli jsme /pod náma zela asi 600 metrová díra/, dali jsme si pivko a zahájili jsme sestup do údolí k říčce, podél které se máme dostat zpátky do Porta. Po šíleném sestupu /tentokrát pěším/ jsme se dostali k říčce. Machýrci z našich vlastních řad se chtějí vytáhnout před ostatními přihlížejícími a skáčou do ledové tůňky vstříc fotografům. Prožíváme obvyklé korsické extáze z krásné krajiny, které nám kazí jenom náš foťák. Sežral baterky během prvních 30 snímků. Pokračujeme údolím, čumíme kolem sebe, kocháme se až nakonec zakotvíme pod kamenným mostkem. Rozhodli jsme se totiž, že dáme machýrkům co pro to, a vykoupeme se taky. Voda má sice jenom 15 stupňů, ale to nás přece nazastraší! "Hlavní vedoucí" Michal nemůže zůstat pozadu a chce nás všechny trumfnout ..... tak skočí z toho mostu nebo ne?! Neskočil. Srab. Asi je to dobře, protože hladina se netváří, nijak moc hluboce. Chceme se přece vrátit v plném počtu. Vracíme se k Portu, přes horskou vesničku Oto. V uličkách se kamenné stavby mísí se zděnými, zkoušíme se vcítit do způsobu života místních lidí .... Hladoví dolézáme do Porta, hledáme otevřený supermarket, ale marně. Ach jo, jak jsme mohli zapomenout, tady se přece pracuje až do čtyř. K tomu ještě nechutně prší, to je den! Nakonec nakupujeme zásoby a na zbytek deštivého dne se uchylujeme do stanu a je nám dobře. Večer jdeme vypít bečičku a zítra nás čeká výšlap s prý nadherným vyhledem na Porto. No uvidíme ...
14.6.No neviděli jsme zase nic, jako ostatně dosud na každé vyhlídce.Ranní starty jsou čím dál tím lepší, a hlavně rychlejší, Dneska jsme zabalili za pět minut. Tenhle rekord už nepokoříme. K snídani nám Čert naservíroval týdenní chleba z Brna a čeká, že budeme pomlaskávat. Hrozíme se příštích dnů .... :-) Autobusem jsme vyvezeni na Les Roches Bleues odkud stoupáme asi 2 hodinky na Capo d´ Orto – pracovně nazvané "Kape do dortu". Je to fakt super! Všude kolem cihlově červená skaliska, která na nás přímo "tečou". Dofotili jsme další film, ale nejde přetočit svině! Svěřujeme foťák hlavnímu vedoucímu a doufáme, že ON nás zachrání. Nezachránil. Později jsme zjistili, že veškeré úsilí, které jsme vložili do focení přišlo vniveč, protože jsme blbě zasunuli film do foťáku a jsme vlastně pořád na začátku :-((( Cestou vzhůru jsem si tentokrát urazila hlavu o křáky a paty mě bolely už z předchozího dne z tůry. Tak nějak si představuju "něco", co nemá hlavu ani patu. /Pokus o intelektuální fór/ Mizíme v mlze, tušíme vrchol. Tusíme dobře, ale jinde. Sekli jsme se o pár metrů a podařilo se nám zblbnout i Michala. Konečně nahoře vidíme i zbytky našich kamarádů. Kocháme se. Michal měl pravdu, je tu opravdu "krásný" výhled na Porto. Svačíme, likvidujeme veškeré zásoby obklopeni ocelově šesou dekou mraků a k dovršení idylky nám zašíná i pršet. To tu teda dlouho nebylo. Klopýtáme směrem dolů skoro popaměti, míjíce vodící kamenné trpaslíky. Kloužeme se po kamenech občas nás z toho bolí prdel a halekáme na spolubojující kamrády s prosbou o správný směr. Je zima jak sviňa, počasí divné. Chčije a chčije. Neustále si oblékáme a svlékáme bundy, až je máme úplně durch. Hanka /nehlavní pomocný vedoucí/ se snaží udržet optimistickou bojovnou náladu, na což jí nebesa odpovídají ještě větším přívalem deště. Zpáteční cestu stíháme za poloviční čas než, který je na směrovkách. Cílovou rovinku v podobě fotbalového hřiště právě křižuje bača a jeho kozy /bača je zřejmě za vodou, protože přijel na pastvu stříbrnou Octvávkou. Stálo by to za zamyšlení. Je to zřejmě výnosný zaměstnání/. Zlatý hřeb je Michal přivádějící k úžasu davy zahraničních turistů. Skončili jjsme totiž pod mostem, kde protékající potůček vymlel do skály nádhernou třímetrovou vanu. Michal skáče sem a tam a baví důchodce, nalepené na okýnka autobusů. Nastává dopravní kolaps. Večer zase celý zájezd paří, to znamená, že se jde spát až v devět. My se s Romanem opíjíme laciným vínem, čímž dovršujeme přípravu na zítřejší přejezd sedla Col de Vergio.
15.6.Probouzíme se se sevřenou prdelí. Ani jíst nám nechutná. Čeká nás výjezd na obávané Col de Vergio, dlouhý 33 km, s převýšením bezmála 1 500 m. První třetinu kopce zvládáme v obrovském tempu, předjíždíme i dva nabušené Francouze na nádherných silničkách. Prvně stavíme v podstatě až po dvaceti kilácích v Evise na sváču. Mezitím jsme předjeli píchajícího gynekologa Honzu a další těžce oddychující kolegy. Nás naopak předjíždí náš autobus, ze kterého místo povzbuzujících výkřiků visí kuchař Petr s metlou a všecky nás tříská. Včetně Francouzů, kteří se mezi nás nevědomky připletli. Pon zmrzce nás už nic hezkýho nečeká a tak z dlouhéh chvíle pícháme. Všihcni náš předjíždí a Jíťule ztrácí motivaci. Po závěrečném osmikilometrovém utrpení jsme konečně nahoře. Tam Dafe zachytil můj závěrečný spurt, k čemuž mu dopomohl Bůh a foťák. Téměř dvouhodinovou siestu na vrcholu narušilo jen nedisciplinované prase, které se nechtělo fotit a místo toho fotekchtivým turistům sežralo půlku oběda a málem i ten foťák. Blížící se katastrofě zabránila přihlížející Růžena, která dotěrné prase přetáhla přes celou hlavu špalkem. Zapili jsme úspěch, zahnali jsme hlad a vyfocení jsme už jenom dvacet minut čekali na Vláďu, než ukojí své potřeby. Dafe svištěl s větrem o závod a cestou dolů předjel: 15 cyklistů, 1 autobus a 3 krávy. O svém úspěchu pak všechny podrobně informoval. Pak už jsme se konečně jeli koupat na vedoucími doporučenou přehradu Calacuccia – zdroj pitné vody. Doufali jsme, že už máme všechno za sebou. Ale Michal nás jako každý den dostal. Po tříkilometrovém stoupání s převýšením 200 m už jsme toho měli akorát dost. Vyflusaní a nasraní jsme vyfuněli do kempu v Lozzi. Chuť nám spravily výborné Čertovské špagety a teplá sprcha. Večer jsme s Dafem zapili společně ujetých 1 000 kilometrů. Většina zájezdu se chystá na výstup na nejvyšší horu ostrova Monte Cinto a tak nepařej a jdou spát v osm místo v devět. Hanka nás honí do postele než jí prozradíme , že se na nějaký Cinto můžeme klidně "VYCINTO". Dobrou noc.
16.6.Pohoda, pohoda, pohoda. Tak by se dalo charakterizovat dnešní ráno, kdy většina odešla na strašnou tůru na Monte Cinto a tudíž autobus nikam nespěchá /díky tomu se celej provozní perzonál připálí/. S gustem balíme asi 2 hodiny místo obvyklých 30 minut. Zdenda vedle si to užívá ještě více a dosahuje času něco kolem 3 hodin. Sjíždíme prudce k přehradě Calacuccia, kde zjišťujemem že jsme zapomněli jídlo. Vracím se tudíž nahoru a na konci sova popadám dech. Zatracené máslo! Mezitím přišel zpět do kempu Petr, nesoucí své kolo na zádech. Bohužel měl lepší brzdy než auto, jedoucí za ním. Celkově mu to vyneslo pár odřenin, ale k tomu ještě 275 franků za opravu kola. My se ještě vykoupeme v zakázané přehradě a pak už sjíždíme z Calacuccie do Francarda 20 km dlouhým sjezdem mezi skalami, jak jinak. Na Korsiku nudným úsekem přijíždíme do Corte, které nás překvapuje svou živostí a jistou elegancí. Dáváme si výbornou kopečkovou zmrzlinu a obědváme. Oběd se sestává z bagety, jabka a úplně rozteklého margarínu, kvůli kterému jsem se vracel 200 výškových metrů do kempu. Ach jo. Vedro je nesnesitelné a tak vjíždíme do soutěsky Restonica, kterou nehodláme pokořit, ale sprostě použít ke koupání. Stačí chvilka jízdy a pomocí našich vycvičených smyslů nalézáme nádherné přírodní koupaliště, kde se několik hodin rochníme s místními páry a motorkáři. Voda je pekelně studená, ale vynikající. Při návratu do Corte vidíme Rosťu, visícího na třešni – takhle obíral každej strom po cestě. V Corte zalezem do do vhodného baru sledovat fotbal, abychom zjistili, jak prohráváme a jsme definitivně vyřazeni z bojů na ME 2000. Večer nalézáme kemp poměrně snadno s pomocí Zdendy. Vrcholem večera byla story Zdeňka a gynekologa Honzy, kteří se koupali jen tak, což je tady zakázáno. Přistihli je policajti a dožadovali se pokuty ve výši, z níž se Honzovi hrůzou "rulovaly ponožky". Honza argumentoval slovy "Mám snad platit za to, že vystavuju svůj penis, který tak důvěrně znám!" Jeho výřečnost se "vyplatila". Ukecal to i na Korsice. Člověk se furt učí ....
17.6.Noc jsme strávili v korkovém háji poblíž Corte. Dnes nás čeká přejezd do hlavního města Korsiky Ajaccia dlouhý 84 km. Po cestě jsou tři "sedýlka" /Roman říká "tři zkurvený sedla"/ s celkovým převýšením asi kilometr /no, už jsme si zvykli/. Vyjeli jsme opět mezi posledními, za námi je už jenom Vláďa, který celé ráno pokřikoval "Můžu jet s tebou Marto?". A tak jel s Martou a její partou. Hned na začátku cesty jsme se stavili v supermarketu, kde jsme jsme vyjímečně rozšoupli a ke 2 bagetám jsme si koupili i 25 deka nádherného uzeného masíčka. Mňam! To bude motivace! Na prvním kopci Jíťa řve, že už nemůže tak dlouho, až jsme předjeli Zdendu /nabušného triatlonistu, byť už v nejlepších letech/. Pak se teprve uklidnila a přijala Zdeňkovo výborné tempo, takže jsem ten kopec přežil i já. Za prvním kopcem nás čekal – ano, správně – další, ještě prudší. Jitka pořád brblá a funí. Předjíždíme jednoho kolegu za druhým .... Ovšem před finálním vrcholem už Jíťa opravdu nevládne, snaží se vyškemrat zastávku, pod záminkou čůrání. Tvrdě odmítám, tuším, že vrchol je blízko. Nakonec se potvrzuje , že je mé rozhodnutí správné a Jíťa je na vrcholu dokonce první z žen. Jupííí! Vyprahlí se řítíme k autobusu pro dvoje Krušky a natěšení otevíráme zásoby ráno nakoupené. K našemu zděšení marně hledáme maso – zapomněli jsme ho totiž v supermarketu :-((( Jo co nemá člověk v hlavě, musí mít v nohách. Kamarádi nás povzbuzují ať se vrátíme "Přece to tam nenecháte". Ale v tomhle případě to teda neplatí. Co se dá dělat, dorážíme teda zbytky. Ještě společná fotka a hurá dolů. Sjíždíme z Col de Vizzavona 1 163 m až k moři do Ajaccia. To mě na Korsice baví, člověk si vyjede v potu tváře nějakej ten kilometřík nahoru a pak sesviští ty těžce odšlapané metry během chviličky až do nulový nadmořský výšky.A furt dokola. Občas se zastavíme pokocháme se, případně vyfotíme a pokračujeme. Krásný, dlouhý, rychlý sjezd se odvíjí přesně podle mého gusta, protože se všichni postupně řadí do "vláčku" a zbývajících 50 km naše rychlost jen zřídka klesne pod 30 km/hod. Roman s Leošem se vpředu starají o tempo a já vzadu hlídám ženské /Jíťu a Janu/, kdyby náhodou chtěly odpadnout. Jana začíná trochu zaostávat, postrčím ji tedy zpět za Jíťu. Jana reaguje výkřikem "Zomriem David!" a definitivně to vzdává. Do Ajaccia jsme ale stejně dojeli velice brzo /asi v 15:00/ a pro mé silničářské srdce to byl jeden z těch nádherných zážitků. Plácneme sebou na pláž, moře je výtečné, a pak už míříme do kempu na večeři. Kemp je jako vždy na vršku, což nás jako každý den vytočí. Večer chlastáme s oběma Romany a je to fajn. Spát jdeme okolo půlnoci, když jsme si předtím poslechli spícího Čerta a zavřeli autobus na dobrou noc. Jak to tak vidím, zítra se nám zase nebude chtít vstávat.
18.6. 77 kmNechce se nám vstávat. Uzavíráme peleton, snídani vezem v baťůžku. Jedem s Romanem a Zdendou, který rezignoval na denní režim své ženy a jezdí si teď každý za sebe. Chceme se podívat trošku po městě a objevit aspoň jednu ze soch zbožňovaného rodáka Napoleona. Po prohlídce fičíme skrz město na výpadovku. Cestou ještě snídáme na náměstí pod dalším Napoleonem. S nasazením života se pokoušíme zdolat místní kruháče /Dafa dvakrát málem sejmuli piráti zdejších silnic/. V Porticciu narážíme na Janinu partičku v čele se "šefikom" a jdeme se s nima koupat na Plage de Ruppione. Je to bezva, válíme se tam asi hodinu a půl a střídavě se rochníme ve vodě. V půl druhý jsme se konečně vypakovali, ale bohužel cesta není zdaleka tak pohodová, jak nám ji Michal líčil. Dřeme jak koně, holky ze zahraničí tlačej oře hned při první hrozbě kopce. Já plivu krev, dvakrát si vorážím, ale statečně to valím až na vrch. "Pecen háže hicnu" a my se smažíme ve vlastní šťávě. Máme sekeru asi čtvrthodinku a tak nestíháme autobus. Až večer zjišťujeme, že jsme si stýskali úplně na jiném kopci. /Autobus čekal ještě další hodinku asi o 1 km dál/. Přinášíme oběti a utrácíme drahocenné franky k ukojení žízně. Někteří z nás na tamní zahrádce z hadice čepují životodárnou tekutinu – údajně pitnou ... Vysušení sjíždíme z vrcholků s jediným cílem - najít vodu. Úspěch! Máme další cíl - jídlo. Ujíždíme s větrem o život. Na posledních metrech ztrácím morální sílu a nebýt Dafa, chcípám v bezprostřední blízkosti autobusu. Natešení hltáme vítězný pivo a dopujem se bagetkama. Pak véča, koupačka a vinný piknik na pláži.
19.6. 70 kmDnes máme "pohodový" oddechový den. Všichni tvrdíme,žře nikam nejedem a válíme se na pláži. Během několika málo minut nastává obrat o stoosmdesát stupňů a téměř všichni vyrážíme na doporučenou vycházkovou trasu na menhiry. Z Propriana přes baštu krevní msty /vendety/ Sartene. Jedem si v pohodce. V Sartene Dafe lehce prudí. Kafujem s Lentilkama na náměstíčku a bloudíme sartenskými křivolakými uličkami. V poledne konečně vyrážíme za dobrodružstvím k menhirům. Menhiry nejsou na Korsice nedostatkové zboží a tak máme dokonce možnost výběru. Zvolíme tu bližší a o té druhé si necháme vyprávět. Užíváme si desetikilometrový sjezd ze Sartene a pak přesně podle instrukcí mineme jediný dům v celém okolí a odbočujem na polňačku za ním. Projíždíme brankou, furt super, ale ouha, valíme skrz druhou, třetí ... tohle v instrukcích nebylo?!? Jsme lehce ztraceni. Lehce bloudíme a asi po hodině jsme už ztraceni těžce. S naší skvělou francouštinou se od místních dovídáme, že zpět na hlavní a o 2 km dál je trefíme. Jedeme tedy a po cestě potkáváme gynekologa Honzu, který suverénně tvrdí, že máme přece projet zelenou brankou. Jakou zelenou brankou, rozčiluju se, vždyť o tom nám Michal nic neříkal?! Cítím se být dotčen. Úspěšně sic nálézáme menhiry "De Palaggiu", ale zelená branka mě nepřestává štvát. Mehiry splňují naše očekávání, jsou to takové hezounké řady šutrů. Lópneme s Jíťou každý pivsona, dofotíme film a je nám dobře. Záhada zelené branky rozřešena! Loni se totiž jelo trochu jinou cestou, kterou to letos už nešlo z důvodu výkopových prací. A Michal popisoval loňskou, takže jsme jeli dobře, ale špatně. Jelikož je už 14:30, na druhé menhiry se vykašlem a jedem zpět. Do táhlého kopce do Sartene Jíťa šlape ve velkém stylu, rychlost se pohybuje až k 25 km/hod. Do kopce! To snad ani není ženská ... Před Sartene konečně stavíme a flákneme další pivo. Zase je nám velmi dobře. Rychle sjedem směr Propriano, po cestě degustujeme v přilehlé degustárně. Nechutná nám, tak nic nekupujeme a valíme do supermarketu. Ten jsme asi třikrát přejeli, našlapali o 10 km navíc, takže už jsem docela nervózní. Nemáme už moc peněz a mou kartu v místních obchodech nějak nechtějí brát. Už poměrně zoufale hledáme bankomat a u pošty máme štěstí. Vybíráme 400 franků a jedem se rozšoupnout do supermarketu. Uf, ještě následuje dobrodružství s hledáním pitné vody a pak již jsme šťastně zpět, tedy na večeři. Původně odpočinkový den byl pěkně náročný, hlavně psychicky. Večer je fajn. protože Michal hraje a my zpíváme až do jedné hodiny, posilněni vínem. Přemluvím Jitku, že nemá cenu stavět stan, ale ve 3:15 ji probouzí zima a tak za svitu měsíce stavíme stan. Je to bezva, zkuste si to!
20.6. 80 kmStartujeme v 8:45 . Všichni jsou vystrašení Michalovým výkladem a tak pospíchají, aby to měli co nejdřív za sebou. Ze začátku jedeme v podstatě stejnou trasu jako včera až do Sartene. První dva vrcholky zvládáme ve vražedném tempu, protože víme co přijde a máme to nacvičené. V Sartene mě překvapil 17% krpál nad městem a tak jsem vyfuněla jenom do tří čtvrtin a zbytek statečně tlačím. Je teprve 9:30 a my už máme za sebou 20 kiláků. Předjíždíme skoro celý peleton, trháme v kopci i Honzu a to je co říct. Střídavě stoupáme a klesáme, krajina kolem se moc nemění, všude jsou převážně menší keříky Macchie, občas kolem civilizovaných míst vidíme i vyšší porost. Překvapil nás trošku rozdíl, jaký tady středoevropan vidí, když vyjede z města do hor, kde jsou ještě po stráních roztroušené osamocené kamenné místy polorozpadlé usedlosti. Někdy jsou zcela opuštěné jindy dokonce ještě obydlené. Je hrozné v jakých podmínkách tady ti lidé dokážou žít. Převážně se zabývají chovem krav a koz, které se o sebe vlastně starají samy. Potkáte je takřka všude. Jak na úrodném východním pobřeží, tak i ve vysokých nadmořských výškách i na zdánlivě nepřístupných místech. Pokračujeme v výšlapu, střídavě stoupáme a klesáme, je to prostě něco jinýho než u nás na Moravě, jak tvrdí Dafe. Nasadili jsme vysoké tempo a tak jsme se dneska oběda dočkali dříve než obvykle. Cítím uspokojení, protože poprvé po tolika dnech cítím jakousi příznačnou únavu a koleno mi občas vypovídá službu. Ale protože člověk si takhle sám v kopcích stejně nepomůže a než by bídně zhynul někde v pustině, radši chvíli plive krev a doufá v přízeň osudu. Šťastně jsem tedy doplivala a jsem venku z nejhoršího. Baštíme na Roccapině, řidič Roman zaparkoval s autobusem přímo nějakýmu nešťastníkovi před stánkem, takže ten je z nás vyloženě odvázanej. Jakmile jsme po jídle, těšíme se, jak pofičíme s větrem o závod. Krajina se nám před očima mění z kopečků ve vinice, i krávy jsou tu nějak míň vychrtlý ... připadáme si tu víc jako doma. jedeme s velkým Romanem v šíleným tepmu a vedru, který se fakt nedá vydržet. Prej že rovina, pche! Šlapem jak blbci celejch 35 kiláků proti větru a teploměh líže snad čtyřicítku. Zlepšili jsme si výsledný čas i průměrnou rychlost. Nebýt toho, že jedem celou dobu v háku, tak nám to trvá dvakrát tak dlouho. Chvilkama máme dost všichni tři a nikde ani kousek stínu. Vypadá to tu jak ve stepi. Nikde ani keříček natož snad strom. Míříme na nejjižnější bod Korsiky do Bonifaccia. Jedeme asi dvacet kilometrů stále po pobřeží, moře je nádherné, samá zátoka, slunko paří a krajina je už jen mírně zvlněná. V tom pařáku to ale stačí. Přirovnala bych jí k naší Polabské nížině. Při dojezdu dosahujeme rekordního času, je 12:45 a my dorážíme do našeho cíle. Obhlížíme Spar a místní ceny a pak hurá na prohlídku města. Projíždíme přístavem neohroženě jednosměrkou a pak šlapem pěšky až na skaliska, kde se tyčí vznosné Bonifaccio. Na skalní vyhlídce se fotíme a z dlouhé chvíle konzujeme zakoupené lihoviny. S Dafem simulujeme partnerskou hádku o kasení nožík, která končí šťastně smírem. Mezitím co dopíjíme, rozebíráme s klukama neuspokojivou ekonomickou i politickou situaci v různých částech naší republiky. Bohužel, piknik se nám neočekávaně natáhl, takže z prohlídky není zase nic a kutálíme se ze strmých skal dolů na sraz s ostatními. Autobus zase improvizuje, protože ho nepustili na tři parkoviště, jo kamarádi s kamerama maj smůlu, dovnitř se už nedostanou. Po čvrté vyplouváme na vyhlídkovou plavbu, kolem Bonifaccia, za účelem očumování útesů a skalních útvarů, kde každý z nás nadšených fotografických amatérů vyfotíme aspoň jeden film. Je to fakt paráda! Slibované pětimetrové vlny, který tu skutečně bývají, se bohužel nekonají, takže se Dafe zase nemá šanci poblejt, chudák. Ale i přesto se mu to k mému překvapení líbí! Okružní jízda končí opět v přístavu, jak jinak. Nakoupíme si ještě jednou ve Sparu, tentokrát na večer a přemístujeme se na 10 kilometrů vzdálenou pláž, kde strávíme dnešní noc. Hned po příjezdu shazujem kola a s pivkem se řítíme k moři, kde nás ovšem nepřipravené zastihli ježci. Nevzdáváme se a objevujeme vedle výhodnější místo a malou chobotnici. Po večeři koštujem s Romanem další dvě značky vína a tak příjemně končí další zážitky nabitý den našeho korsického putování.
21.6.Startujeme už v 8:15 a libujeme se jaká je to paráda. Je ještě jakž takž snesitelná teplota, která se za hodinku změní. Musíme si to patřičně vychutnat. Po rovince a krasné silnici chytíme svižné tempo a stíhaní Vaškem přijíždíme Porte Vecchia v 9:30. Po projížďce mestečkem a následném focení, spolu s 15 ostataními bloudícími kolegy opět hledáme náš autobus. Moc to neprožíváme, jdem si koupit něco na zub, konečně si dopřejeme i tu zmrzku, a po dvacetiminutovém intermezzu kotvíme na správném parkovišti u správného supermarketu na oběd. Ve své naivitě předpokládáme, že když je někde moře, bude tam i nějaká ta pláž. Ale opak je pravdou. Pokud pláže existují, tak pouze na soukromých pozemcích, tak nám nezbývá než smočit svá vyprahlá těla na nevábném místě, který byl partně ještě nedávno skládkou. Viditelně to ale nevadí ani našim přátelům, které najdeme už výskající a koupající se mezi starými židlemi a vozíky ze superkarketu. Po chvíli se zvedáme /je asi 14:30/ a míříme k horskému jezeru L´Ospedale, které leží ve výšce 1 000 m. n. m. To nám teda zbývá už jenom těch tisíc metrů! Je šílený vedro k nepřežití. Vodu už skoro nemáme a já pomalu umírám a žadoním o přestávku. Během cesty nahoru máme potkat tři studánky, tak se modlíme, aby to bylo hodně brzo. První z nich nacházíme asi na dvanáctém kilometru stoupání, je to dost krize. Strčím tam i hlavu a celá se vykoupu. Už sotva točíme pedálama, stoupání se s blížícím koncem vražedně přiostřuje. Míjíme předzvěst cíle vesničku L´ Ospedale a potkáváme starouška Pepu. "Šialený biciklista Pepča" statečně šlape a vypadá naprosto svěže a odpočatě. Ptám se ho, jestli ho náhodou zrovna teď nevysadili s autobusu. "Já jsem se autobusem nenechal svézt ani jednou" kasá se Pepa. Je prostě úžasnej! Taky bych chtěla jet v jeho letech na Korsiku a bejt takhle ve formě. Finišujeme, už je vidět jezero a s radostným řevem spurtujeme k autobusu. Následuje obvyklý rituál: pivo – jídlo – koupání. Po večeři usedáme usedáme na břeh společně s Daliborem, Bětkou a Romanem a vyprazdňujeme dnešní lahvinku a vedeme zasvěcené debaty o tom, co jsme kdo na Korsice už vypili. Za tmy hledáme místo posledního odpočinku o 500 metrů dál v lese. Procvičujeme si stavění stanu ve tmě a pro dnešek končíme s aktivitou.
22.6.Probouzíme se a trošku nám vadí, že užje čtvrtek, vidina odjezdu se nebezpečně přibližuje. Je opět azuro, jako už nevím jak dlouho. Dnes je v plánu malá vycházka k vodopádu "Piscia de Gallo" /v překladu Čůrající kohout/ a pak přejezd do Solenzary přes sedla Col de Bavella a Col de Larrone. Průvodce Michal tvrdí, že na procházku stačí sandály. Nenaletíme a bereme si naše trekovité boty, za což si pak blahořečíme, protože "vycházka" vede pro nás docela obtížnou cestou přes šutry, výmoly a keře podél potoka. Po cestě se fotíme se u roztodivných skalních útvarů. Vodopád je krásný. Lezu až k němu a vychutnávám si hukot padající vody. Po návratu k autobusu se balíme a jedeme se ještě vykoupat k jezeru. Vyrážíme až po poledni. Cesta ubíhá docela fajn, sjíždíme do Zonzy, kde se však cesta zvedá za stoupáme na Col de Bavella. Je to fuška, ale snažší než včerejšek. Pod vrcholem Jítě sobecky ujíždím, abych si ji mohl vyfotit, při finiši. Jejej, vypadá fakt moc pěkně., snad fotky vyjdou! Při sjezdu ze sedla se Jítě udělalo špatně, asi z těch zatáček. Ale to nevíme, že to nejhorší nás teprve čeká. Míjíme značku "Traveaux 20 km". Copak to asi znamená? Večer jsme se dozvěděli, že to jsou práce na silnici. Ano celý sjezd do Solenzary se podobal jízdě po staveništi a zanechal v nás nezapomenutelný zážitek. Brodili jsme se štěrkem a šotolinou, občas nějaký ten výmol, no něco úžasného pro moje silniční kolo. Tolik českých nadávek snad ještě korsická krajina neslyšela, vymýšlíme i novotvary (nebudeme publikovat). Jíťa nadává kvůli pískajícím brzdám a já už jen tiše trpím. Po těch všech strastech dojíždíme asi v 17:15 do Solenzary a zbývá ještě objevit kemp. Spravíme si chuť nákupem vínečka a natrefujeme kemp hned napoprvé, dnes asi jako jediní (neposlouchali jsme totiž Michalovy instrukce, když se , zmiňoval o prvním spatřeném kempu, byl to ten druhý, hehe). Kemp je úplně u pláže, ale to asi jeho jediná výhoda. Neteče teplá voda, všude je to samej komár a vůbec. Po večeři a různé očistě se vrháme do moře, je to super. Na dobrou noc pijeme víno"Saint Antone" (že by Svatý Tonda?). Je nejlepší, co jsme tu ochutnali. Dozvídáme se, že na zítřejší výlet se jede zase po té hnusné rozbité cestě . Tak to tedy ne, zítra se budeme konečně válet u moře a lenošit! |