8. den   (pátek 16. 6.)

39 km, převýšení 300 m
pěšky cca 22 km, převýšení 1700 m

Vstali jsme velmi brzy, abychom výstup na Monte Cinto (2706 m, start z 1000 m) dobře zvládli. Kromě toho jsme neměli na vybranou, protože výprava opouštěla kemp v 6 hodin ráno. První vstala v 5 hodin Marta a začala šustit igelitovými pytlíky, čímž měkce připravila na probuzení celý tábor. 15 minut poté tedy vstali i ostatní, zhltli čertovskou gulášovou polívku, převzali pišingr poslední záchrany a vydali se do hor. Jana se postupně oddělila od svých loudajících se kamarádů a utíkala kupředu, stále k vrcholu, až po cestě narazila na skupinku rakouských turistů. V té chvíli Jana nevěděla kudy kam, cest bylo mnoho, ale vrchol jen jeden, když tu si ji vzala pod svá ochranná křídla asi 60letá turistka a jako anděl strážný se jala jí ukazovat cestu. Také trpělivě vyčkala, když si Jana potřebovala chviličku vydechnout a nabrat sil. Za necelých 5 hodin jsme všichni dorazili až na samý vrchol velehory.

no comment

Monte Cinto, 2706 m

Zmoženi a šťastni jsme si dali oběd a Jana si při čekání na své kamarády v řídkém vzduchu příjemně schrupla. Zapsali jsme se do vrcholové knihy, již beztak plné Čechů, udělali si vrcholové foto a vydali se k sestupu do tábora, tentokrát jinou cestou, přes jezero Lac Cinto. Opustila nás již Lída, zřejmě již nemohla poslouchat naše halekání na vrcholu, zato jsme však získali Vláďu, který, jak se posléze ukázalo, si ve skalách moc nedůvěřoval a často sám sebe dostal do smrtelného nebezpečí, z něhož jej Marta vždy vysvobodila. Kousek pod vrcholem se ještě nacházely zbytky sněhové pokrývky, což výletníky vedlo k veselému skotačení. Dále však byla cesta plná skal a šotoliny a od všech nebezpečenstvích nás zachránila Marta, zkušená to horolezkyně, která nejenže nám ukázala čapáky, ale také nás upozornila na lámavou skálu, nacházející se všude kolem, a na pravidlo tří bodů (držet se skály vždy alespoň třemi ze čtyř našich dostupných údů), které bylo obtížné dodržet. Místo obdivu se však Marta dočkala pouze zraňující poznámky (není třeba dodávat, že od Jany), že Standa má v Martiných elasťákách mnohem hezčí nohy než Marta.

ideální dovolená

U jezera František dostál své tradici ledového muže a aby až do konce výpravy nemusel poslouchat Martiny (o Janě ani nemluvě) poznámky o tom, že tam nevlezl, vykoupal se statečně se v 8°C teplé vodě. Bohužel, opět se nevyskytly žádné omrzliny a tím pádem ani body. Cesta od jezera vedla přes svislé skalní terasy. V jednom místě u potoka se výprava na čas rozdělila. Levobřehá skupina (František & Jana) se zkušeně vyhnula několika keříčkům makchií, což však bylo v zápětí draze vykoupeno lozením po kolmých skalách, broděním potoky a jinými krkolomnostmi. Když bylo nejhůře – ocitli jsme se uprostřed neprůchodné kosodřeviny – zachránila nás horská kráva, jež si razila opodál cestu křovisky. Neváhali jsme a jali jsme se po čtyřech ji pronásledovat. Po několika stovkách metrů jsme se setkali s ostatními.

8°C

U horské boudy jsme si najednou uvědomili, že (jako již ostatně tolikrát) nemáme šanci stihnout odjezd autobusu z kempu, plánovaný na 16,45 hodin. V zoufalé snaze zabránit strašlivé situaci jsme proto vyslali posla Františka. Janě se toto opatření nezdálo dostatečné, a tak nahlas zauvažovala, že dva poslové by měli větší šanci k přežití. Stanislaf pochopil, že není úniku, a hbitě vyrazil také.

pohled na Monte Cinto

Pánové se coby poslové neobyčejně osvědčili, sbalili stany a složili věci do autobusu. Děvčata došli do kempu vpravdě v poslední chvíli, Marta odjela autobusem, aby nám zachránila dnešní večeři, a my jsme si šli osprchovat svá zaprášená těla. Ukázalo se však, že autobusem odjelo věcí mnohem více, než mělo, a Vláďa, Jana, František a Standa si museli ve sprchách půjčovat mýdlo, šampon, ručník, ba dokonce i kusy prádla. Pak jsme si dodali minerály pivem a odjeli dlouhým sjezdem a bohužel i stoupáním na 38 km přesun k městu Corte. Závěrečné klesání bylo zpestřeno stádem koz, které si to špacírovali po silnici neberouce žádné ohledy na čekající auta. Když však zahlédly naše strhané tváře, s hlubokým pochopením nás pustily.

Dojeli jsme na místo spánku – do korkového hájku, který v dáli přecházel ve smetiště, večeře byla zachráněna. Večer jsme popíjeli víno, pojídali slaďoučký meloun a těšili se ze života, zvláště v nepohyblivé poloze, ležíce na náměstíčku před stany.

Pokračování