12. den   (úterý 20. 6.)

76 km, převýšení 800 m

Jeli jsme znovu přes Sarténe a velice se podivili, že utrpení, které jsme zažívali při výstupu do města předchozího dne, je to tam, ba naopak, jelo se nám velmi lehce, letěli jsme jako vítr. Rosťa proto navrhnul, abychom každý budoucí kopec jeli dvakrát, jednou jako těžce vybojovanou předehru a podruhé jako vítěznou premiéru. Ve městě byl toho dne trh s oblečením a dětskýma botkama. Marta se výstupu do města podruhé bláhově neodvážila, ve vzpomínce na tělesná utrpení předešlá, a jela toho dne autobusem do sedla, ze kterého pokračovala sjezdem na kole s dívkami ze Slovenska až do Bonifacia.
   Bonifacio
Ze Sarténe se nám stále jelo snadno, ostatně už to bylo z kopce, a dokonce jsme potkali autobus na jeho polední přestávce a dali si u něj malý oběd. Zastavili jsme v první zátoce, na kterou jsme toho dne narazili, kousek před Bonifaciem, abychom se koupali a povalovali a koupali a zase povalovali. Šlo nám to také velmi dobře. Do Bonifacia jsme dojeli za minutu čtyři, kdy byl sraz účastníků zájezdu, chtivých projížďky lodí. Byli jsme všichni do jednoho chtiví a nasedli tedy na loď, která poté kroužila kolem města, jež má tvar dlouhého prstu směřujícího do moře. Viděli jsme staré město na bělostných vápencových skalách nad námi, jeskyni ve tvaru Napoleonova klobouku, vlny nám rozpustile stříkaly do foťáků a zajeli jsme do dračí jeskyně, která měla ve stropě otvor ve tvaru ostrova Korsiky a na dně kameny připomínající dlouhé dračí krky. Rosťovi nezbedný vítr sebral čepici a pohltilo ji moře. Po příjemné projížďce lodí nám pak Marta předvedla město na skalách, které již před našim příjezdem prozkoumala.
   Dračí jeskyně 
Přejeli jsme o pár kilometrů dále na východní pobřeží ostrova a ulehli na pláž, kde jsme, jako ostatně každý večer, popíjeli víno. Když jsme uviděli slovenskou Janu, tak jsme pochopili, že v počtu zranění naše parta na ní nemá, i když jsme do té doby měli trumf v rukávě – naši Martu. Jana si totiž během několika hodin vyhodila obě kolena a získala mnohačetné modřiny od rozpustilých řídítek. Vláďa celou noc cítil pach mršiny a stěžoval si na osud, byla to však daň za to, že měl nutkavou potřebu spát se Stanislafem po levici. Tuto mršinu pak skutečně ráno nalezl, nikoli po své levici, nýbrž pravici, asi 10 cm od své hlavy. Ještě měla ocásek. 

Pokračování