10. den   (neděle 18. 6.)

83 km, převýšení 700 m

Dopoledne jsme se zajeli podívat do hlavního města Ajaccia, byli jsme ostatně přímo nad ním. Již z dálky jsme zpozorovali sochu Napoleona na obdélníkovém postavci, obklopenou čtyřmi kamennými muži. Ptali jsme se, cože jsou asi zač a co to drží v rukou. Z Martina průvodce Korsikou jsme zjistili, že jsou to vojevůdcovi bratři, klacky v jejich rukou jsme však přesto nebyli s to identifikovat. Od Napoleona byl nádherný výhled na moře a pláže s palmami. Prošli jsme městem až ke kasárnám, nahlédli do námořnického kostela, u jehož vchodu ležel džber a v něm utopené vázy, úplně jako na dně Atlantidy, až jsme dorazili k pravému nedělnímu blešímu trhu. Proplétali jsme se mezi davy lidí, starých knih, křesel a hrnečků a Standa v tom mumraji koupil časopis Maison Madame Figaro pro svou kamarádku, věnovaný tomu, jak si vkusně zařídit byt. Všichni jsme se inspirovali, jak nacpat Ludvíka XIV do svých malinkých garsonek. Rosťa nás ještě vhodně ochladil kusem zmrzlé ploutve (nebo to byla kostička ledu?) z rybího trhu, hozeným za trička, což Marta pochopila až ve chvíli, kdy se ploutev začala mrskat v jejích kalhotkách.

Nato začala naše velká dopolední ztrácecí anabáze. Rosťa s Františkem nás opustili s cílem vyloupit bankomat a my na ně bláhově čekali na dohodnutém místě, neboť jsme uvěřili Františkově pohádce o tom, že se s námi o svůj lup rozdělí. Po dlouhém čekání našla přece Lída oba muže na protější straně ulice, již značně znuděné čekáním na nás. Tím ovšem toto dobrodružství neskončilo. Martě s Vláďou došla trpělivost a v toužebném očekávání moře se rozhodli popojet a počkat na nás o asi 15 km dále, na plážích u městečka Porticcio. Rosťa se rozhodl pro nedělní nákupy v místním supermarketu a dal si s Lídou a s námi sraz u lékárny, vůbec ne té podolské. František nás však přesvědčil, že supermarket je zavřený a že Rosťa už určitě odjel k moři, načež se nám také ztratil z očí. Standa, Lída a Jana čekali poté trpělivě na kruhovém objezdu, kterým musel ostatně projet kdokoli jedoucí z města směrem na cíl naší dnešní pouti, Propriano, a nemohl tedy nikterak uniknout jejich pozornosti, ledaže by jí již unikl. Po dlouhém čekání vyrazil Standa zpět do města učinit poslední definitivní pokus o nalezení zbytku výpravy. Naštěstí právě v té chvíli dorazil Rosťa s Františkem. Byli jsme nalezeni, šťastni a radost z nastalé chvíle umocnilo to, že se z Rosťových cyklistických brašen najednou na světlo denní vyloupla velká krabice banánové zmrzliny, kořist z onoho supermarketu. Ozbrojili jsme se jediným příborovým nožem, který jsme vyhrabali na dně batohů a slastně jsme ji zdolali.

Přijeli jsme do Porticcia a radostně se smočili v moři, když Stanislafa políbila múza a s myšlenkou na oslavu neděle navrhnul, abychom zašli na oběd do restaurace a skoncovali s vylízáváním zbytků z ešusů. Standu s Vláďou popadla neodolatelná chuť na lassagne a nedali si ji vymluvit ani poukazem na to, že si je mohou dát v Praze. Oddělili se tedy od zbytku skupiny, která zamířila do restaurace, ve které se podávaly rozličné mořské potvory. Nastalý oběd byl hodný pravých labužníků – chody následovaly v tomto pořadí: rybí polévka s opečeným chlebem, sýrem a hořčicovou majonézou, mušle v lahodné omáčce z kuminu, salát s krevetami, lososem, mušlemi a další, záhadnou to rybou, salát Monte Cinto se sýrem a šunkou, hranolky, Lída skončila u vegetariánského salátu plného syrové i vařené zeleniny. Vláďa se Standou sice lassagne toho dne neokusili, neb je vybraná krčma zklamala, pochutnali si ale stejně na salátu s kuřecím masem, především však na créme brullé, což je zapečený puding s karamelem. Byl výtečný, a bylo ho málo.
   dvouhodinový oběd
Lukulské hody jsme opustili až o půl páté a čekalo nás ještě asi 60 km na kolech, ale protože mělo jít podle našeho zkušeného průvodce Michala o lehoučkou plážovou etapu, tato vzdálenost nás nechávala naprosto chladnými. Nebylo tomu tak však nadlouho, neboť s každým z 20 následujících překonaných sedel se naše teplota stále zvyšovala. Standa ještě v Porticciu vybral peníze z bankomatu a setkal se s námi o 20 km dále, což jej samotného zaskočilo, neboť chtěl původně trávit dovolenou v naší společnosti. Před posledním sedlem, kdy jsme byli téměř na konci svých sil, se Marta optala, zda nemá spálená záda a Standa jí na to odpověděl, že je to přece jedno, protože tu všichni stejně umřem. Marta se už začínala vyrovnávat se smutným údělem, když tu si všimla, že Jana tlačí kolo. Ihned ožila a začala shánět Františka s foťákem. Než však vyndal foťák, Jana se z posledních sil vyškrábala na rám a odrážejíc se nohama od země supěla na kopec. Ve 21 hodin jsme konečně dorazili k Proprianu, kde se nad námi smilovalo samotné Peklo a Čert nám ohřál svůj segedínský guláš a čaj. Když jsme do sebe ládovali ďábelskou večeři, zastavili u nás dva mladí Češi a dali se s námi do řeči. Prozradili nám, že přijeli na Korsiku strávit celé prázdniny, že budou dva dny v týdnu uklízet v hotelu a ve zbytku času cestovat a užívat si života. Zamáčkli jsme slzu nad trpkým faktem, že již nejsme studenty, a odebrali se k spánku na blízkou pláž. Ani jsme nestavili stany, a tak jsme k ránu trochu prochladli. 

Pokračování