ŽALÁŘ NAD PROPASTÍ

Pazinský hrad je jedna z nejpozoruhodnějších staveb středověkých. Jeho vnějšek je stejně malebný jako vnitřek. V dlouhých klenutých síních se kdysi scházeli rytíři a z gotických oken se dívaly na nádvoří dámy v brokátu a v krajkových čepcích. Na věžích, na cimbuří a za padacím mostem stávali lučištníci a střelci. Kamenná stavba zůstala stejná jako ve středověku, ale pestré kroje tehdejší doby vystřídala střízlivá modř rakouské vojenské uniformy.

Ze strážní věže tohoto hradu hodlal hrabě Matyáš Sandorf uprchnout s přáteli v poslední chvíli před popravou. Byl to pokus odvážný, skoro šílený, neboť odsouzenci ani nevěděli, kde jsou. A snad bylo dobře, že to nevěděli. Kdyby byli polohu hradu lépe znali, snad by je byly odstrašily obtíže, nebo lépe řečeno nemožnost útěku z věže, kde byli uvězněni. Nechceme tím říci, že země neposkytovala příznivé podmínky k útěku, neboť uprchlík musil brzy dostihnout pobřeží, ať už se dal kterýmkoliv směrem. Rovněž ulice pazinské nebyly střeženy tak přísně, že by se vězeň nemohl dostat městem. Ale útěk z věže, v které byl Matyáš Sandorf vězněn, pokládal se až dosud za holou nemožnost a nikoho ani nenapadlo, že by vězeň mohl uniknout.

Jaká byla vlastně poloha věze? Hrad je vystavěn na ostrohu, který v těchto místech náhle mizí. Odtud by náš zrak zalétl do hluboké propasti, jejíž stěny jsou úplně svislé a pokryté popínavými rostlinami. Sráznost stěn nic nepřerušuje. Není zde vidět stupně, na kterých by si mohla odpočinout noha, ani trhliny, v kterých by se mohla zachytit ruka. Krátce je to propast, která vzbuzuje závrať a která slibuje nevydat to, co jednou pohltila. Tato propast – místní lid jí říká Buco – je jakousi nádržkou vod pro potok, který se jmenuje Foiba. Potok odtud teče podzemním tunelem, který si voda vyhloubila ve skále. Nikdo neví, kterým směrem se bere jeho tok pod městem. Stejně se dosud nikdo nedověděl, kde ten potok zase vyvěrá na denní světlo. Nikomu není známa délka ani výška toho průplavu, který si vody prorazily ve skále prací jistě tisíciletou. Nikdo neví, zda se vlny potoka nelámou o tisíce podzemních pilířů, jež nesou ostroh a na něm celé město. Kdysi dávno pokusili se smělí mužové sledovat tok potoka v malé loďce. Ale klenba se snížila tak, že bránila další cestě. Zanechali proto pokusů a nikdo se nedověděl, zda se snad potok nevlévá do moře na místě neviditelném, ležícím hluboko pod mořskou hladinou. Taková propast se tedy rozvírala pod hradní věží a hrabě Sandorf o tom neměl tušení. Poněvadž však mohl uprchnout jen okénkem vedoucím směrem k propasti, znamenal útěk pro odsouzence stejně jistou smrt, jako kdyby se postavili před pušky vojínů, kteří je měli zítra popravit.

Hrabě Ladislav Zathmar a Stěpán Bathory vyčkávali již jen vhodné chvíle k činu. Byli ochotni zůstat v žaláři, kdyby tím Sandorfovi usnadnili jeho útěk, ale bylo určeno, že půjdou s ním, neboť jejich útěk nemohl hraběti překážet.

"Prchneme společně," rozhodl hrabě Matyáš Sandorf, "ale odloučíme se hned, jakmile se dostaneme ven."

Z města bylo slyšet údery osmé hodiny. Odsouzenci tedy měli žít již jen dvanáct hodin. Temnota se snesla na kraj, a byla to skutečná temnota. Těžké a temné, nehybné mraky kryly oblohu. Schylovalo se k prudké bouři. Blesky se dosud nekřižovaly, ale temný rachot hromu se již ozýval kdesi za horami. Za těchto okolností bylo lze doufat, že by se útěk zdařil, jen kdyby na odsouzence nečekal jícen zející propasti. Za temné noci nikdo nemohl uprchlíky vidět a v rachotu bouře je nemohl nikdo slyšet.

Hrabě Sandorf hned poznal, že útěk je možný jen oknem žalářní cely. Nemohl pomýšlet na to, že by dokázal vyvrátit těžké dubové dveře. Ostatně za nimi byla stráž, jejíž kroky vězňové stále slyšeli. Leč i kdyby tyto překážky zdolali, jak by se mohli vězňové dostat ven z budovy, která jim byla úplně neznámá? A jak by se dostali ven z hradu mezi strážemi? Na straně propasti nebyly stráže, neboť propast bránila v útěku lépe než řada vojínů. To vše hrabě Sandorf nevěděl, když zkoumal, kudy bude možno prchnout.

Okno bylo vysoké devadesát a široké šedesát centimetrů. Na vnější straně zdi, která byla velmi silná, poněkud se rozšiřovalo. Uzavírala je pevná železná mříž, zapuštěná do zdi. Okno nemělo dřevěné pažení. Takového pažení nebylo ani třeba; okno bylo proraženo tak, že nebylo vidět propast ležící pod ním. Kdyby se tedy podařilo vylomit železné tyče, bylo by snadné provléci se otvorem, který se podobal spíše střílně než oknu.

A jak by mohli vězňové sestoupit po příkré zdi, kdyby se to podařilo? Neměli nic, z čeho by si sestrojili provazový žebřík. Útěk se zdál nemožný, ale tu si hrabě všiml železného lana, které se táhlo po zdi v sousedství okna. Byl to drát hromosvodu zřízeného právě na oné straně věže, která se tyčila nad propastí.

"Podívejte se na to lano," pravil hrabě přátelům. "Stačí jen odvaha a pomůže nám k útěku."

"Odvahu máme," odpověděl hrabě Zathmar, "ale budeme mít dost síly?"

"Co na tom záleží?" ozval se Bathory. "Opustí-li nás síly, zemřeme prostě o několik hodin dříve. Nic horšího nás nemůže potkat."

"Nemusíme zemřít," odpověděl hrabě Sandorf. "Poslyšte, jak si to představuji. Kdybychom měli provaz, jistě bychom neváhali připevnit jej k oknu a spustit se po něm dolů. Ten drát však je lepší než provaz, neboť se nekroutí a nekymácí. Po něm se dostaneme dolů snadno, protože je ke zdi jistě připevněn. železnými skobami, které poskytnou oporu našim nohám. Nemusíme se také obávat závrati, neboť je noc a neuzříme nic pod sebou. Toto okno nás zve k útěku, tedy jen chladnokrevnost a odvahu a dostaneme se na svobodu. Nepopírám, že hrajeme o život, ale nemůžeme jednat jinak, vždyť naše smrt je jistá."

"Budiž," řekl hrabě Zathmar.

"Ale kde končí ten drát ?" ptal se Stěpán Bathory.

"Asi v nějaké studni, ale jistě mimo věž, a jiného si nežádáme," odpověděl hrabě Sandorf.

"Prozatím vím jen to, že na konci onoho lana nás čeká svoboda."

Hrabě Matyáš Sandorf se nemýlil, že drát je připevněn ke zdi skobami, což útěk usnadňovalo, ale vězňové nevěděli, že od kraje propasti lano již není upevněno a že se klátí volně podle srázu. Také jim nebylo známo, že jeho konec se noří do dravých vln Foiby, která je rozvodněna posledními lijáky. Nevěděli, že naleznou dravý proud a víry tam, kde doufali, že najdou pevnou zem, a že se ten proud s divokou zuřivostí noří do podzemí. Byli by upustili od pokusu o útěk, kdyby jim to vše bylo bývalo známo a kdyby byli věděli, jak nepatrné procento naděje na úspěch jim zbývá? Nikoliv!

"Zemřít jako zemřít," řekl hrabě Matyáš Sandorf, "zemřeme tedy, ale napřed se pokusíme nabýt svobody."

Nejdříve si ovšem musili opatřit volný průchod oknem. Musili vytrhnout tyče mříže. Avšak jak to provést bez dláta, páky nebo jiného nástroje?

"Snad to ani nedokážeme," pravil hrabě Matyáš Sandorf, "ale pokusme se o to, ostatní už bude snadné."

Po těchto slovech se Sandorf vysoukal k oknu a chopil se tyčí. Hned poznal, že nebude třeba ani velké námahy, aby tyče vytrhl, neboť pruty tyčí byly ve zdi uvolněny, snad účinkem času nebo proto, že do mříže sjel z hromosvodného drátu elektrický výboj.

Jistě by dostačilo uvolnit konce tyčí vydlabáním houbovitého zdiva kolem nich, protože pak by mohli mříž prostě vytlačit a shodit dolů. Její pád by jistě nebylo slyšet v rachocení hromu, které se teď ozývalo takřka bez přestávky.

"Ale rukama to nedokážeme," namítl hrabě Zathmar.

"Ne," odpověděl Sandorf. "Musíme si opatřit kus železa, dláto nebo něco podobného."

Skutečně, prsty by na vylámání zdiva nestačily. Snad by byl stačil pouhý hřebík, ale musil by to být alespoň kus železa. Hrabě Matyáš Sandorf hmatal po zdech vězení, zda někde není zaražen nějaký hřebík. Nenalezl nic. Tu ho napadlo, že se mu snad podaří u1omit nohu některého železného lůžka. Všichni začali prohlížet postele a brzy je Stěpán Bathory volal k sobě. U jeho lůžka povolila totiž spojka kovových tyčí. Stačilo uchopit tyč na konci a viklat jí sem a tam, až by se zlomila. Vykonali to v malé chvíli a hrabě Sandorf měl pěkný kus železa, dlouhý asi patnáct centimetrů a široký asi tři. Ovinul jej šátkem na onom místě, které chtěl držet v ruce, pak se vyšvihl na okno a koncem tyče počal drobit a lámat zdivo. Působilo to značný hřmot, ale ten byl přehlušován rachotem hromu. V přestávkách mezi burácením hrabě Sandorf ustával v práci a pak pokračoval ještě horlivěji. Štěpán Bathory a Ladislav Zathmar poslouchali u dveří, aby upozornili, kdyby se k nim blížila stráž.

"Pst!" ozvalo se náhle z úst Zathmarových. Hrabě Sandorf přerušil hned práci.

"Co je ?" ptal se Stěpán Bathory.

"Slyšte!" pobízel Ladislav Zathmar.

Přiblížil se totiž k známému již ohnisku klenby, kde se znova opakoval úkaz, který vězně před časem přivedl na stopu zrady.Zaslechli opět zlomky vět :

"Zítra... propuštěn... na svobodu...ano... jakmile..."

"Pak se setkám s Zironem na Sicílii, kde má na mě čekat..."

"Nepobyl jste tady dlouho..."

Jak se dalo soudit, Sarkany s někým mluvil, asi s policejním úředníkem. Pronesl jméno Zirone; bylo to také jméno jednoho ze zrádců. Proto si je hrabě Sandorf dobře zapamatoval. Bohužel další slova, bezpochyby jméno města, kde se oba dobrodruzi měli setkat, nedolehla k uším vězňů. Ke konci poslední věty zarachotil totiž hrom ohlušujícím třeskem a elektrický proud sjel po hromosvodu. Vězňové také nezaslechli jméno místa, kde byli vězněni. To by jim bylo jen prospělo, protože by byli věděli, kterým krajem se budou brát, a mohli se těšit, že se jim útěk podaří. Hrabě Sandorf se dal znova do práce. Zdivo již bylo vylámáno na třech místech tak, že se tyče daly vytrhnout. Hrabě pracoval u čtvrtého konce za svitu křižujících se blesků. V půl jedenácté byla práce dokonána. Mříž bylo možno vysunout oknem. Stačilo jen strčit do ní, aby vypadla ven. Učinili tak, jakmile hrabě Zathmar ohlásil, že se stráž vzdaluje na druhý konec chodby. Strčili do mříže a ta padala do hloubky. V té chvíli ustalo rachocení hromu. Hrabě Sandorf pozorně poslouchal, zda uslyší pád mříže na zem, ale nezaslechl nic.

"Věž je asi vystavěna na vysoké skále, která se tyčí nad údolím," usoudil Štěpán Bathory.

"Na výšce nezáleží," odpověděl hrabě Matyáš Sandorf, "vždyť hromosvod musí dosahovat až k zemi, má-li splnit svůj úkol. Tak i my se dostaneme až k zemi, nemusíme se bát pádu."

Tento úsudek byl v jádru správný, ale v tomto případě planý, poněvadž drát hromosvodu končil ve vlnách Foiby. Okno bylo volné, nastal okamžik útěku.

"Přátelé, budeme postupovat takto," rozhodl hrabě Sandorf. "Já jsem z vás nejmladší a myslím také nejsilnější. Proto půjdu napřed. Kdybych snad narazil na nezdolatelnou překážku a nemohl sestoupit až k zemi, vylezl bych zpátky, vystačí-li mi síly.Za dvě minuty půjde za mnou Štěpán a za další dvě minuty půjdeš ty, Ladislave. Na úpatí věže se sejdeme a tam se rozhodneme, jak postupovat dále."

"Učiníme, Matyáši, jak jsi rozhodl, ale nechceme, abys přijal úkol nejnebezpečnější," namítal Štěpán Bathory.

"Můj život nemá takovou cenu jako váš," nabízel se Ladislav Zathmar.

"Všechny naše životy mají stejnou cenu vzhledem k spravedlivému úkolu, který nás čeká," odpověděl Matyáš Sandorf.

"Kdo z nás zůstane naživu, ten vykoná spravedlnost na zrádci. Obejměte mě, přátelé."

Mužové se objali a objetím jako by posílili svou odvahu. Hrabě Zathmar se postavil ke dveřím a Sandorf se zatím provlekl oknem.

Pak již visel nad propastí. Sevřel pevně kolena, přidržel se drátu a nohou hledal skobu, aby si na ní chvíli odpočinul. Bouře se zatím rozzuřila plnou silou. Nepršelo, ale vál prudký vítr a blesk za bleskem protínal temnotu. Blesky se křižovaly nejvíce nad věží, která je přitahovala svou osamělou výškou. Hrot hromosvodu zářil bledým světlem a drát se chvěl pod nárazy vichru. Můžeme si představit, jak bylo nebezpečné zavěsit se na drát, kterým stále procházel elektrický proud. Byl-li hromosvod v dobrém stavu, pak nebylo obav, že blesk zabije člověka, neboť mnohem větší vodivost kovu proti vodivosti lidského těla musila člověka ochránit před smrtící ranou. Neměl-li však drát dobré spojení se zemí, hrozilo odvážlivci nebezpečí, že bude usmrcen i tehdy, neudeří-li do hromosvodu blesk přímo. Stačilo elektrické napětí nahromaděné v drátu.

Hrabě Sandorf znal dobře nebezpečí, které mu hrozilo. Ale touha po pomstě byla mocnější než snaha zachovat si život. Sestupoval opatrně a zvolna. Noha pečlivě hledala oporu skob, a když blesk ozářil propast, hrabě se marně snažil poznat její hloubku. Když sestoupil asi osmnáct metrů, ucítil náhle pod nohou pevnější oporu. Byl to jakýsi výstupek, který o několik centimetrů přesahoval základy zdi. Železné lano však zde nekončilo, vedlo dále a nebylo od tohoto místa – což hrabě Sandorf nevěděl – připevněno ke stěně, nýbrž klátilo se volně podle ní, přiléhajíc jen tu a tam k některému výstupku skalní propasti.

Hrabě Sandorf se na výstupku na chvíli zastavil, aby si oddechl. Opřel se oběma nohama a rukama se nepouštěl lana. Poznal již, že se octl u základu věžní stavby. Nemohl ovšem určit, do jaké výše se stavba zdvihá nad údolím. Je to asi značně vysoko, pomyslil si. Velcí ptáci, vyplašení září blesků, poletovali kolem něho, ale nestoupali do vzduchu, nýbrž spíše se snášeli kamsi do hlubiny pod ním. Z toho hrabě usoudil, že se pod jeho nohama rozvírá hluboká propast.

V té chvíli se kdesi v horní části lana ozval slabý lomoz. Při záblesku hrabě Sandorf uviděl, že se vedle okna objevila temná hmota. Byl to Štěpán Bathory, který se teď vydal také na nebezpečnou cestu. Chopil se lana a zvolna se spouštěl za hrabětem Sandorfem. Ten ho již očekával, maje nohy pevně opřeny o výstupek. Zde se musil Stěpán Bathory zastavit, až se jeho předchůdce dá na.cestu do hlubiny. Za několik minut byli oba přátelé již vedle sebe. Když dozněl rachot hromu, mohli promluvit.

"A Ladislav?" ptal se stručně Sandorf.

"Za minutu tady bude také," odpověděl Stěpán Bathory. "Nehrozí nahoře nebezpečí?"

"Ne, žádné!"

"Uprázdním tady místo Ladislavovi a ty, Štěpáne, počkáš zde na něho."

"Dobře, souhlasím."

V tom okamžiku udeřil zase blesk. Cítili, jako by jim elektrický proud pronikl až do morku kostí.

"Matyáši! Matyáši!" zvolal Štěpán Bathory, neboť nedovedl ovládnout zděšení.

"Jen chladnou krev. Já sestoupím a ty mě za chvíli následuj!"

Matyáš Sandorf se chopil pevněji drátu, hodlaje se spustit k nejbližší skobě a tam vyčkat příchodu Zathmarova. Tu k nim zalehly shora hlasy. Přicházely z okna cely, kterou právě opustili. A pak slyšeli zcela jasně:

"Zachraňte se!"

Byl to hlas Zathmarův.

Zároveň prolétl kolem zdi ohnivý pruh, po němž následoval ostrý třesk bez ozvěny. Tentokrát to nebyla klikatá čára blesku a nebyl to rachot hromu. Kdosi vystřelil z okna věže. Ať už to bylo jen znamení, že uprchli vězňové, nebo rána za prchajícími, bylo jisté, že útěk je prozrazen. Stráž na chodbě slyšela totiž v cele podezřelý šramot, způsobila poplach a pět nebo šest osob vniklo do vězení. Zpozorovali hned, že dva vězňové chybějí. Okno ukazovalo, kudy se ztratili. A tu Ladislav Zathmar rychle, dříve než mu mohli zabránit, nahnul se z okna a zavolal přátelům výstrahu.

"Nešťastník!" zvolal Stěpán Bathory. "Máme ho opustit? Matyáši... Opustit ?"

Nahoře se ozvala další rána a její rachot se tentokrát smísil s burácením hromu.

"Snad už je mrtev!" řekl hrabě Sandorf. "My musíme prchnout. Už jen proto, abychom ho pomstili. Za mnou, Štěpáne, za mnou!"

Byl už nejvyšší čas. I v dolejších poschodích věže se otvírala okna a burácely nové výstřely. Bylo slyšet i četné lidské hlasy. Snad to byly stráže, které sem běžely po úpatí, aby uprchlíky chytily. Uprchlíci mohli být zasaženi výstřely z dolejších oken.

"Za mnou!" zvolal naposled Matyáš Sandorf.

Pak se rychle spouštěl po železném laně. Bathory ho následoval. Teď teprve oba zpozorovali, že lano visí volně v prostoru. Nebylo tam již skob, které by je přidržovaly ke stěně a dovolovaly uprchlíkům, aby si na chvíli odpočinuli. Oba viseli na kymácejícím se drátě, který jim rozdíral ruce. Sestupovali s pevně sevřenými koleny, ale nemohli se ani na chvíli zastavit. A kolem hlav jim zatím fičely kulky. Tak se v jedné minutě dostali skoro o pětadvacet metrů níže. Propast se zdála bezedná, ale slyšeli již hukot vody, která se tam dole rozbíjela o skaliska. Pochopili, že drát končí v dravém proudu. Co však měli dělat? I kdyby se chtěli vrátit, neměli dostatek sil, aby se vyšplhali na úpatí věže. Stejně by byli šli vstříc smrti.

Právě v té chvíli zahřmělo s ohlušujícím rachotem. Na několik vteřin je oslepila ohnivá záplava. Ani tentokrát nebyl zasažen hrot hromosvodu, ale elektrické napětí bylo tak velké, že drát po celé délce zazářil bílým světlem, jako by byl rozžhaven. Štěpán Bathory vykřikl bolestí a pustil se drátu. Hrabě Matyáš Sandorf ho viděl, jak se kolem něho řítí s rozpjatými pažemi k zemi. Ale i on se musil pustit drátu, který mu spaloval ruce, a řítil se z výše dobrých dvanácti metrů do jícnu dosud neprozkoumané propasti, kamsi do víru Foiby.

KAPITOLA SEDMÁ

VE VLNÁCH PODZEMNÍCH VOD

Bylo jedenáct hodin večer. Z mraků se spustil prudký liják. Byl promíšen kroupami, které se odrážely od skalisek a bičovaly vlny Foiby. Výstřely z věže ustaly. K čemu také mařit prach? Vydají-li je vlny, pak jistě jen jako mrtvoly. Sotva se hrabě Sandorf ponořil do vody, hned cítil, jak je prudce unášen proudem. Za chvíli ho zahalila úplná temnota, neosvětlovaná již září blesků. Hukot vod přerušil burácení hromu. Voda ho zanesla do neznámé jeskyně, kam nemohlo zvenčí nic proniknout.

"Sem...!" ozval se slabý hlas.

To volal Štěpán Bathory. Chladná voda ho přivedla k vědomí, ale nedokázal se udržet na jejím povrchu. Vlny by ho byly jistě pohltily, kdyby ho nebylo podepřelo silné rámě, když do nich znova klesal.

"Jsem zde, Štěpáne... neboj se!"

Hrabě Sandorf ho jednou paží přitiskl k sobě a druhou se snažil plovat. Jejich postavení bylo beznadějné. Štěpán Bathory byl téměř bezvládný, jsa dosud ochromen úderem elektrického výboje. Ač rány na rukou již tolik nepálily, přece jen neměl dost sil, aby mohl plovat. Hrabě Sandorf ho proto nesměl pustit ani na okamžik, nechtěl-li ho vydat smrti v dravých vlnách. A měl dost práce se sebou samým, aby se zachránil. Kromě toho byl pln obav, kam je asi zanese podzemní proud, kde končí nebo kde se ztrácí. I kdyby hrabě Sandorf věděl, že se tento tok nazývá Foiba, bylo by jeho postavení stejně zoufalé, neboť nikdo netušil, kam spějí dravé vlny této říčky. Uzavřené láhve, které kdysi byly do jejího proudu vrženy, neobjevily se ani v moři, ani v žádné řece. Snad se roztříštily o skaliska nebo uvázly v nějaké rozsedlině.

Uprchlíci byli unášeni dravou rychlostí. To mělo tu výhodu, že se mohli udržet snáze nad vodou. Štěpán Bathory byl již úplně v bezvědomí a jeho tělo v náručí Sandorfově znehybnělo. Proto se musil Sandorf namáhat a zápasit za oba, ale cítil již, že bude brzy se silami u konce. K nebezpečí, že budou vrženi na některé skalisko nebo na nějaký výstupek klenby, pojilo se nebezpečí další a větší, že budou pohlceni vírem, který se tvořil všude, kde voda narážela na skaliska. Kdyby byli strženi takovým vírem, nedokázali by se vyprostit a byli by bezmocně otloukáni o skálu. Uplynulo už půl hodiny při této plavbě, jejíž každá minuta nebo i vteřina hrozila smrtí. Matyáš Sandorf dosud neochaboval, neboť jeho vůle a vytrvalost byly takřka nadlidské. Vlastně byl rád, že jeho společník je bez vlády. Kdyby byl při vědomí, jistě by se bránil a zmítal. On pak by s ním musel svést boj, aby ho podřídil své vůli. A snad by došlo i k tomu, že by ho musil zanechat na pospas dravým vlnám. Ale ani tento stav nemohl trvat dlouho. I sily hraběte Samlorfa ochabovaly.

V některých chvílích, když nadzvedl Bathoryovu hlavu nad hladinu, ponořila se do vln jeho hlava, že mu až docházel dech a dusil se. Několikrát musil pustit svého druha a ten se hned potápěl. Vždy se mu však podařilo zase jeho tělo uchopit. A to vše se dělo v divokém jekotu vod, které se rozbíjely o skaliska, jimiž byly tísněny. Hrabě Sandorf již pokládal boj za marný. Tělo Bathoryovo se mu vymklo a úplně zmizelo. V posledním úsilí se snažil je najít. Ale nenašel je a sám klesal ke dnu. V té chvíli ho přivedl k vědomí prudký náraz do ramene. Maně vztáhl ruku na obranu a jeho prsty se sevřely na jakémsi kořání, které tu splývalo do vody. Byly to kořeny nějakého stromu unášeného proudem. Matyáš Sandorf se zachytil kmene a dostal se tak na povrch. Potom drže se jednou rukou kmene, hledal druhou ve vlnách tělo svého druha. Konečně se mu podařilo nalézt je a vytáhnout k sobě na kmen. Tak jako zázrakem unikli smrti utonutím, ale tím nebyli ještě zachráněni, protože jejich osud byl spojen s osudem plovoucího kmene. Byli vydání napospas dravosti podzemního proudu.

Hrabě Sandorf znova na chvíli pozbyl vědomí. Jakmile se opět vzchopil, bylo jeho prvou starostí zabezpečit tělo Bathoryovo, aby se nesvezlo se stromu. Z opatrnosti je položil tak, aby je mohl lépe držet. Pak zíral upřeně před sebe, zda do podzemí nepronikne zásvit denního světla. Nic však nenasvědčovalo, že jsou blízko východu z tohoto podzemního bludiště. Ale jejich postavení se přece jen trochu zlepšilo. Kmen byl skoro čtyři metry dlouhý a jeho husté kořeny mu bránily v otáčení. Plul pevně a dosti rychle. Po chvíli hrabě Matyáš Sandorf nabyl opět své chladnokrevnosti. Nejdříve se snažil přivést k vědomí druha, jehož hlava mu spočívala na kolenou. Zjistil, že jeho srdce dosud bije, ale dech je velmi slabý. Naklonil se k bezvládnému tělu a třel Bathorymu spánky a šíji. Tělo se zanedlouho skutečně zachvělo a prsa se zvedala mocnějším oddechováním. Konečně ze zsinalých rtů splynulo i několik slov:

"Má žena...! Dítě...! Matyáši...!"

V těchto několika slovech byl obsažen celý nešťastníkův život, pro který žil.

"Štěpáne! Slyšíš mě...? Slyšíš mě?" ptal se hrabě Sandorf.

Musil křičet, aby přehlušil hukot vod.

"Ano... Ano... Slyším... Jen mluv... Podej mi ruku..."

"Štěpáne, dostali jsme se z nejhoršího," vysvětloval mu hrabě Sandorf. "Jsme unášeni na jakémsi kmeni... Kam?... To nemohu říci, ale jistě nespadneme."

"A věž, Matyáši ?"

"Jsme od ní už daleko. Naši věznitelé se jistě domnívají, že jsme zahynuli v podzemí, a nebudou nás pronásledovat. Ale ať se tento proud vlévá kamkoli, dostaneme se tam živi. Buď odvážný, Štěpáne. Bdím na tebou. Odpočiň si, abys načerpal sil, které ještě budeš potřebovat. Za několik hodin budeme zachráněni, budeme svobodni !"

"A Ladislav ?" zašeptal Štěpán Bathory.

Hrabě Sandorf neodpověděl. Co také mohl říci ? Zathmarovi byl jistě znemožněn útěk, když vykřikl varovná slova. Teď, kdy bude jistě tím pečlivěji střežen, nemohou pro něj nic učinit, i kdyby se o to pokusili. I hlava Štěpána Bathoryho zatím zase bezvládně klesla. Nedostávalo se mu síly ani vůle, aby přemohl mdloby. Ale hrabě Sandorf nad ním bděl, jsa připraven ke všemu, třeba i seskočit s kmene, kdyby se roztříštil o některou z překážek, kterým se v temnotách nemohli vyhnout.

Byly asi dvě hodiny ráno, když se rychlost proudu začala znatelně zmírňovat. Bylo zřejmé, že podzemní průplav se rozšiřuje a že vody mají teď v podzemí volnější tok. Z toho bylo lze soudit, že východ z podzemních jeskyň není daleko. Ale zatímco se stěny jeskyně od sebe vzdalovaly, nížila se její klenba. Když zdvihl hrabě Sandorf ruku, dotkl se břidlicové vrstvy, která tu tvořila strop. Časem též slyšel skřípavý zvuk, jak se o strop třely kořeny stromu. Kmen se zachvíval při častých nárazech, zastavoval se a otáčel kolem osy, takže uprchlíci trnuli, že s něho spadnou. I když se tomuto nebezpečí vyhnuli, zbývalo ještě další, které hrabě Sandorf jasně uvážil. Strop průplavu se totiž stále nížil. Hrabě se již několikrát vyhnul nárazu v poslední chvíli jen tím, že se naklonil rychle vzad. Což budou nuceni seskočit opět do vln? On to ještě mohl dokázat, ale zbudou mu síly na záchranu Štěpánovu? A jak unikne i on, jestliže se strop sníží tak, že bude nucen delší dobu plout pod vodou? Ne, pak neunikne, pak to bude znamenat smrt, které tak dlouho unikali. Ač Matyáš Sandorf byl neobyčejně odvážný, při této myšlence se mu svíralo.srdce úzkostí. Tušil, že spěje vstříc rozhodujícím chvílím svého života.

Kořeny stromu se třely víc a víc o strop a někdy byl kmen tak tlačen do vody, že jej vlny přelévaly.

"A přece východ z podzemí už nemůže být daleko," pravil hrabě Sandorf sám k sobě.

Znova napínal zrak, zda paprsek světla nevniká někde do podzemních temnot. Den musel již značně pokročit, takže venku nemohla být úplná tma. A pak by musilo do průplavu vnikat světlo. Ale po světle nikde stopy. Jen stále stejná tma a stejný hukot vod, jejichž pěna byla také černá. Náhle došlo k prudkému nárazu. Kmen narazil předkem o skalní výstupek klenby, který sahal hluboko do vody. Při nárazu se strom převrátil úplně. Ale hrabě Sandorf se ho chytil. Jednou rukou se držel křečovitě kořenů a druhou zachytil Bathoryho ve chvíli, kdy ho vlny již odnášely. Pak se pustil stromu a dal se unášet proudem. Byl nucen ponořit se do vod, které se tříštily o strop jeskyně. Tak to trvalo asi minutu. Hrabě Sandorf cítil, že je ztracen. Zatajil dech, aby si co nejlépe uchoval trochu toho vzduchu, který měl v plicích. A náhle se mu zdálo i za zavřenými víčky, že do vod vnikla jasná záře. Zablesklo se a za bleskem následoval rachot hromu. Konečně světlo!

Potok skutečně již opustil podzemí a plynul dále volným krajem. Ale ke kterému pobřeží směřoval, do kterého moře ústil? To byla nerozřešená otázka, otázka života nebo smrti. Kmen se vynořil na povrch nedaleko Sandorfa. Ten dosud držel tělo Bathoryovo a po velkém úsilí se mu podařilo dostat se i s ním na kmen. Pak se rozhlédl kolem sebe i nad sebe. Za ním se tyčila vysoká, temná hmota. Byla to obrovská skála, z které potok vytékal. Slabé červánky na obloze věštily, že se již blíží ráno. Ale jejich jas byl přerušován blesky, za kterými rachot hromu následoval stále opožděněji. Bouře se vzdalovala, když nad krajem vylila svůj vztek, jako by prchala před blížícím se dnem.

Hrabě Sandorf se rozhlížel na obě strany s opravdovou obavou. Všiml si už, že potok se v hlubokém skalním korytě řítí stále velkou prudkostí. Voda unášela opět uprchlíky kolem vírů a mezi skalisky, i když nad jejich hlavami již nebyla stále se nížící klenba, která by jim hrozila rozdrtit lebku. Nikde kolem však nebylo místo, kde by s kmenem mohli snadno přirazit ke břehu. Vysoké skalní stěny, podobající se průplavu, tísnily stále ještě vody potoka. Štěpán Bathory byl přiveden k vědomí účinkem chladných vod, do kterých se ponořil při vyplutí z podzemí. Nahmatal ruku hraběte Sandorfa. Ten se nad ním sklonil a zašeptal:

"Jsme zachráněni!"

Měl právo pronést toto slovo již teď? Byli zachráněni, když nevěděli, kam je vlny unášejí a kdy budou moci opustit kmen? Ale jeho důvěra i pevná vůle nabyly zase převahy nade vším ostatním. Vztyčil se na kmeni a třikrát jasným hlasem zvolal:

"Zachráněni ! Zachráněni ! Zachráněni !"

Kdo mohl tento výkřik slyšet? Na skálách, kde není ani tolik prsti, aby se tu mohla zachytit křoviska, nebyla jistě živá duše. Krajina, která se rozkládala pod skalisky, také nevábila lidi k pobytu. Je to smutný kus země, jímž zde protéká potok uzavřený v žulové stěny. Nenapájí jej žádný přítok a žádný pták nepoletuje nad jeho vlnami, které jsou tak divoké, že se sem neodvažují ani ryby. Bylo vidět jen tu a tam balvany, jejichž vrcholky se vynořily z vln a oschly. To dokazovalo, že říčka nabyla nynější dravosti po prudkých lijácích, které ji rozvodnily. Jindy tímto hlubokým. řečištěm plynul jen obyčejný horský potok, Uprchlíci poznali, že se nemusí bát, že strom narazí na nějaké skalisko. Míjel je sám, jak sledoval dráhu proudu. Ale stejně tak nebylo možno dostat kmen z proudu nebo zmírnit jeho rychlost, aby se oba muži mohli dostat na břeh. Za tohoto stavu uplynula ještě hodina, aniž uprchlíci hnuli prstem. V dáli na obzoru se kmitaly poslední blesky a čas od času ještě zadunělo v mracích.

Den se blížil a rozjasňoval oblohu, vyčištěnou od mraků bouřkou. Byly asi čtyři hodiny ráno. Štěpán Bathory spal v náručí hraběte Sandorfa, který bděl za oba. V té chvíli k nim zalehl zvuk vzdálené rány.

"Co je to?" ptal se hrabě sám sebe. "Je to snad výstřel, který oznamuje otevření některého přístavu? A co je to za přístav? Snad Terst? Ne, rána přišla odněkud z jihozápadu. Snad tedy Pula na nejjižnějším konci Istrie? Ale pak..." Ozval se druhý výstřel a za ním vzápětí třetí. "Tři rány z děla," řekl si hrabě Sandorf. "To spíše znamená uzavření přístavu a zákaz lodím, aby vyplouvaly. Souvisí to snad s naším útěkem?" Toho se hrabě Matyáš Sandorf obával právem. Úřady se jistě budou namáhat, aby zadržely uprchlíky, kteří bezpochyby budou směřovat k pobřeží.

Strmé stěny, do kterých byl potok vklíněn, začaly se snižovat a vzájemně vzdalovat. Ale okolí ještě nebylo možno rozeznat. Dosti vysoké kopce uzavíraly obzor a dovolovaly rozhled jen na několik set kroků. Řečiště potoka se rozšiřovalo a tím se proud vod zvolňoval. Unášel několik kmenů a pařezů, které urval někde ve svém horním toku. Červnové jitro bylo velmi chladné. Uprchlíci se v mokrých šatech chvěli zimou. Bylo již záhodno, aby našli nějaký úkryt, kde by se alespoň osušili. Asi v pět hodin jim poslední kopce zmizely z očí a kolem se táhla pustá rovina. Foiba se zde rozlévala do takové šíře, že její tok se podobal jezeru. Na západě se objevilo několik plachet. Bylo vidět, že jezero je vlastně mořský záliv, který vniká hluboko do země. Moře tedy nebylo daleko. Nezbývalo jim než se pokusit dostihnout ho co nejdříve. Nebudou však moci požádat rybáře o útulek. Jestliže rybáři již vědí o jejich útěku, znamená to, že budou vydáni rakouským četníkům, kteří po nich jistě pátrají.

Matyáš Sandorf váhal, co má dělat. Tu se kmen zachytil kdesi pod vodní hladinou a zastavil se. Znehybněl jako zakotvená loď. Hrabě Sandorf vystoupil opatrně na břeh. Chtěl se předem přesvědčit, zda je nikdo nepozoruje. Kam až dohlédl, neviděl živou duši. A přece ve vzdálenosti sotva dvou set kroků byl člověk, který mohl uprchlíky, sám neviděn, pozorovat, neboť ležel na písku. Hrabě Sandorf, nevida nebezpečí, vrátil se ke kmeni a přenesl druha na břeh. Nevěděl, kde je a kterým směrem by se měl brát dále. Tato rozsáhlá vodní nádrž, do níž se potok vléval, byla ve skutečnosti mořským zálivem, který se naplňoval při přílivu. Potoku, který se tu na západním istrijském pobřeží vléval do moře mezi Vrsarem a Rovinjí, bylo dámo jméno Limský průplav, protože nikdo nevěděl, že je to Foiba, která nedaleko odtud mizela v zemi.

Několik kroků od místa, kde uprchlíci přistali, stála rybářská chýše. K ní zamířil hrabě Matyáš Sandorf, když se ujistil, že v ní nikdo není. Štěpán Bathory se už poněkud zotavil a šel s ním. U chýše svlékli oděvy, sušili je na slunci a čekali. Z Limského průplavu již pluly bárky. Až kam oko dohlédlo, byla země pustá. Tu povstal muž, který byl svědkem jejich přistání, přiblížil se k chýši, jako by se chtěl přesvědčit, a pak zmizel jižním směrem za mírným návrším. Za tři hodiny potom Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory oblékli oděvy, které byly ještě trochu vlhké. Musili se však dát na další cestu.

"V té chýši nemůžeme zůstat," řekl Stěpán Bathory.

"A jsi dost silný, abys mohl jít?" ptal se ho Matyáš Sandorf.

"Jsem téměř vysílen hladem, ale půjde to."

"Musíme jít dále k pobřeží, snad se nám tam naskytne příležitost opatřit si něco k jídlu, nebo dokonce odplout. Pojďme, Štěpáne !"

Opustili chýši, zesláblí spíše hladem než únavou.