9. den   (sobota 12.5.)

Osor – Mali Lošinj – (Veli Lošinj) – a zpět
46–53 km;  převýšení 250 m

Probudil nás mocný vichr, který si zřejmě umínil porazit naše stany. Vyskočili jsme proto hbitě a jali se je zachraňovat. Museli jsme se ostatně před dnešním posledním krátkým výletem sbalit a připravit na cestu zpět domů. Proti všem vichrům světa, alespoň se nám to tak zdálo, jsme vyrazili na cestu po ostrově Lošinj směrem k letnímu sídlu Habsburků v Malém Lošinji. Na výhledu, kde jsme na chvíli zastavili, nás vítala Marta nemohouc dechu popadnouti. Vesele na nás volala: „Jedu za Leošem už 4 km, z toho 2 km má pouze půlkilometrový náskok!“.
 
   
Po cestě Jana dostala křeč do nohy, a musela proto počkat, až ji tato zrádná nemohoucnost opustí. Ostatní jí zatím ujeli a ona pokračovala ve své, nyní již osamělé jízdě. Když míjela městečko Mali Lošinj, byla již mírně nervózní, neboť si uvědomovala, že nezná cíl dnešní cesty a neví, kde potká své kamarády. Při pohledu do mapy, na které silnice končila ve Veli Lošinji a dál již nepokračovala, Jana usoudila, že toto bude patrně cíl cesty. Vydala se proto tam, prozkoumala městečko skrz naskrz, ale nikoho ze zájezdu zde nepotkala. Zahnala proto nervozitu dvěma müsli tyčinkami a smířila se s tím, že její kamarádi zrádně odbočili z cesty chtějíce se patrně vykoupat, a na ni si nevzpomněli. Poté se již v klidu kochala roztomilým přístavem, dala si výbornou zmrzlinu a vydala se na cestu zpět do kempu, aby stihla odjezd autobusu. Když míjela Mali Lošinj, jako by jí něco říkalo podívat se do centra městečka. Zavrhla ale tuto myšlenku, neboť se domnívala, že je čas jet na autobus.

Mezitím v Malém Lošinji na náměstí probíhalo po Janě rozsáhlé pátrání za účasti i ostatních cestovatelů zájezdu. A protože ti, co přijeli do městečka až po naší velké skupině, nevydali svědectví o tom, že by Janino tělo leželo někde pohozené u kraje silnice, ani že by směřovala zpátky do kempu, uklidnili se její kamarádi jasným poznáním, že musela odjet na konec ostrova. Konec konců chápali, že jí dnešních ubohých 50 km jako závěrečná etapa zájezdu nikterak nepostačuje. Věnovali se proto v klidu svým kávám a prohlídce městečka a někteří začali pátrat po sídle Habsburků. Odborníci v místní cestovní kanceláři jim poradili, který z domů na nábřeží je oním hledaným palácem. Jituška však nad ním ohrnula nos, že být Habsburkem, vybrala by si lepší místo. A měla pravdu. Místní realitní experti projevili značný nedostatek odbornosti, a tak o něco později skupina vedená Stanislafem objevila u opuštěné zátoky pravý palác, nyní již hodný svého jména. Byl pouze lehce zpustlý, ale jeho velkorysá elegance z něj stále vyzařovala. Stanislaf se rozhodl, že ho kupuje ihned, jen co naspoří nějaké peníze. Piš, barde, střádej a až budeš mít dvacet miliónů… Pokud by se mu to snad nepodařilo, navrhl toto sídlo jako rekreační objekt pro cedulovou banku. Návrh byl přijat a je v současné době projednáván vedením banky.
 
    sídlo Habsburků
Po tomto výletu všichni cestovatelé odjeli zpět do kempu, naložili své plečky do vleku, zhltli oběd (těstoviny s červenou omáčkou), někteří se ještě krátce vykoupali v moři. S úderem třetí odpolední všichni vyrazili autobusem zpět do rodné vlasti. Cesta vedla opět přes trajekt, na němž skupina ve složení Dafe, Jituška, Leoš, František a Vláďa ještě stihla natočit reklamu na coca-colu. Pozvali je na ni místní borci, aby naši kamarádi dělali křoví v dálce pro kluka a holku, kteří s lahví coca-coly pózovali v popředí pro fotografa. Dafe vyměkl a pod tíhou okolností se rozhodl odložit velkou plastovou láhev místní limonády Fiz, kterou celou dobu popíjel. Zato Vláďa se nenechal rušit nějakou reklamou a v průběhu focení vytáhl z batůžku přesnídávku a piškoty a dal se do svačiny se slovy „Nedá se nic dělat, mám hlad.“ No řekněte, koho by nějaká reklama vyvedla z míry? Jako odměnu obdržely naše počínající reklamní hvězdy zbytek zteplalé coly v plastové láhvi, kterou nestačili dopít představitelé hlavních rolí, a společnou fotku z Polaroidu.
 
    z polaroidu
    z trajektu
Cesta měla ještě jednu dlouhou zastávku v Opatiji, abychom, jak nás vyzývali kudrnovci, utratili poslední drobné. S těmi jsme také rázně zatočili. Udělali jsme to u zmrzlinového stánku. Tato zmrzlina se ukázala být hřebem všech istrijských sladkostí. Velkou atrakcí večera byl festival hudebních skupin, který se konal v lázeňském parku na břehu moře a který dovoloval pánům pozorovat děvčata, kterak kroutí zadky do rytmu muziky. Nakonec jsme ještě udělali společnou fotku na smetišti, na kterém parkoval autobus, a vyrazili k nočnímu přejezdu do Čech. Po cestě řidič Roman pustil dokumentární film o cestě slovensko-ruské expedice přes severní pól a nám tuhla krev v žilách, když jsme viděli, jak cestovatelé táhnou stokilové sáně přes ledové kry, jak se probouzí v 50stupňovém mrazu v na kost zmrzlých spacácích a jak se ocitají na plovoucích krách a trpělivě čekají, až některá jiná přirazí a dovolí jim pokračovat v cestě. Rozhodli jsme se, že tento ledoň neabsolvujeme. A kdyby, tak radši na kolech.
   

Miriam nám v autobuse prozradila, že se příští květen provdá do Budapešti za svojho maďarského chalana Kornela. To nadchlo především Stanislafa, který má v Budapešti dvě oblíbené kavárny. Než jsme usnuli, ještě nás stačila vylekat Janka Galka s Martou, které nám prozradily, že jeden chlap v autobuse pašuje v krabici pod sedadlem čtyři živé hady a mazlí se s nimi pod tričkem. Usínali jsme s pocitem slizkých studených tělíček omotávajících se kolem našich hrdel (poslední vědecké výzkumy však prokázaly, že had je roztomilé a na omak teplé zviřátko).

 
Pokračování