První ze všech vyrazila Marta, Ivanka a Miriam. My ostatní jsme se dali za nimi chvíli poté a zjistili, že ostrov je líbezný a svými krásami může soutěžit i s nádhernou Korsikou. Byl to ostrov silniček vysoko nad pobřežím, takže oko okouzleného návštěvníka mohlo přehlédnout daleko široko zálivy a zátočiny mořské, rozprostírající se hluboko pod ním. Vegetace byla o poznání chudší než na Istrii, tvořena klečí, cypřišemi, nízkými keři a palmami a protkána nízkými kamennými zídkami, za kterými se pásla stáda ovcí.

Plni radosti z těchto výjevů jsme dojeli do městečka Cres, které bylo perlou na nádherné hrudi samotného ostrova. Bylo tvořeno nepřehlednou spletí uzounkých uliček a vysokými domy. V zálivu jsme napsali pohledy a okusili zmrzlinu (někteří dobrou, jiní horší; pozn. pro další návštěvníky – ta u městské brány je nejlepší). Leoš si opravil splasklou duši a Rosťa se snažil pomoci Martě s prasklým brzdovým lankem. Nakonec jí ho u autobusu, který čekal u Valunu, vyměnil František. Marta ho za to při práci pilně krmila chutnými pokrmy (tedy ve skutečnosti šlo o rohlík a májku) a napájela povzbuzujícími nápoji (vodou).
 

    Vranské jezero

A konečně jsme byli u kempu, na břehu moře a bylo odpoledne, pravý čas ke koupání. Nikomu se však jaksi do vody nechtělo. Někteří okusili špičkami prstů u nohou jeho teplotu. František ji změřil teploměrem a ani po velkém úsilí nevyhnal rtuť výš než na 16,5° Celsia. Bylo to dokonce o stupeň méně než v Ičiči. Slibované teplé proudy asi odešly s Habsburky. Další výletníci se odvážili do moře skočit a hned se vrátili na břeh. Vláďa měl plavky zamčené v autobuse a producíroval se proto na pláži ve svých pěkných bílých slipech, které všichni již dlouhou dobu dobře známe. Jak v nich po celou dobu zájezdu jezdil na kole, měl na pravé půlce vydřenou díru od sedla. Právě to mu velice slušelo, avšak neodvažoval se vstoupit do vody vymlouvaje se, že tou dírou na něj vleze zima. Většina lidí ho hecovala k tomuto hrdinskému výkonu, ale Vláďa se přesto zdráhal. Výjimkou byla Janka, která ho odrazovala nabádáním k budování vlastní identity navzdory tlakům, které na něho vyvíjí celá společnost, za což byla po zásluze Rosťou šikanována a fyzicky umlčena – viz foto. 
 

Před večeří i po ní (byla čočka s párkem, netradičně, avšak výtečně ochucená) jsme korzovali městečkem. Marta hledala svůj osudný šejk, ale v žádné z navštívených kaváren netušili, o čem to mluví. Všichni si tedy dali kávu, a protože šlag tu neměli, zaběhla děvčata do blízké cukrárny pro umělohmotnou zmrzlinu, která byla právě tak dobrá na vhození do kávy. Domlouvali jsme se také, jak si po návratu budeme přes hranice posílat fotky z Istrie. Leoš přitom prohlásil: „Janka svoje fotky neposílá, ona chodí sama.“, čím udělal narážku na návštěvu Janky a Miriam u něho v Hradci dva týdny po Korsice ... a narazil.

Poslední společný večer naší dovolené jsme strávili před stany popíjejíce místní víno, které většinou připomínalo horší rybízák. Jediný Dafe se laskal s hruškovicí od Janiny maminky a pochvalně prohlásil, že je drsná. Tedy ta hruškovice. Na řadu přišla filosofická témata o sebepoznávání prostřednictvím rozdělování lidí do devíti, osmi, případně čtyř škatulí a jeho významu, a pak také odborná debata mezi Martou a dvěma přítomnými lékaři, Rosťou a Ivankou, o zhoubnosti zhoubných nádorů. Hluboko po půlnoci se všichni odebrali do stanů, až na Leoše s Františkem, kteří usnuli přímo v putyce, na místě pitky. Byla vlahá noc.