8. den   (pátek 11.5.)

Dragozetič – Cres – Valun – Osor
55 km;  převýšení 400 m

Ten den začal nesmírně romanticky. Františkovi a Janě zazvonil u hlav budík již v 5,30 hodin a oni vyskočili ze svých pelíšků, sešli se před stany a jali scházet městem směrem k přístavu. Jaká to síla je vytáhla ze snů tak časně zrána? Bylo to slunce, které tou dobou také vstávalo, a oni neodolali pokušení setkat se s ním, kterak povstává z mořských vln. A to se také stalo. Hned poté, co se slunce vyhouplo nad obzor, skočili oba do vody a dali se k plavbě slunci v ústrety. Zastavil je však chlad, který pronikal každým centimetrem jejich těl jako špendlíky. Vydali se proto oba zpátky do kempu a vzali zavděk svými kamarády před hřejivým kotoučem slunce.
 
 
Ostatní museli vstát také brzy, protože nás ráno odvážel trajekt na blízký ostrov Cres. Rosťa se na trajektu snažil okouzlit místní dívky ekvilibristikou se svým břichem a Dafe se po něm nesměle opičil. Vládík prožil většinu půlhodinové plavby v koupelně. Na ostrově nás autobus vyvezl kousek dále do vnitrozemí a na kopci za Dragozetiči nás vyhodil i s koly u silnice a zanechal našim osudům. Šikovní chlapci vyměnili Jance Galce poškozený plášť na kole za nový, který jí věnoval důchodce Pepa, jenž ho vozil jen tak z plezíru po celou dobu zavěšený kolem krku. Co kdyby se mu ten jeho prodřel, jak se mu to již jistě v jeho dlouhém životě stalo.

První ze všech vyrazila Marta, Ivanka a Miriam. My ostatní jsme se dali za nimi chvíli poté a zjistili, že ostrov je líbezný a svými krásami může soutěžit i s nádhernou Korsikou. Byl to ostrov silniček vysoko nad pobřežím, takže oko okouzleného návštěvníka mohlo přehlédnout daleko široko zálivy a zátočiny mořské, rozprostírající se hluboko pod ním. Vegetace byla o poznání chudší než na Istrii, tvořena klečí, cypřišemi, nízkými keři a palmami a protkána nízkými kamennými zídkami, za kterými se pásla stáda ovcí.

Plni radosti z těchto výjevů jsme dojeli do městečka Cres, které bylo perlou na nádherné hrudi samotného ostrova. Bylo tvořeno nepřehlednou spletí uzounkých uliček a vysokými domy. V zálivu jsme napsali pohledy a okusili zmrzlinu (někteří dobrou, jiní horší; pozn. pro další návštěvníky – ta u městské brány je nejlepší). Leoš si opravil splasklou duši a Rosťa se snažil pomoci Martě s prasklým brzdovým lankem. Nakonec jí ho u autobusu, který čekal u Valunu, vyměnil František. Marta ho za to při práci pilně krmila chutnými pokrmy (tedy ve skutečnosti šlo o rohlík a májku) a napájela povzbuzujícími nápoji (vodou).
 

    Vranské jezero
Minuli jsme lákavou nabídku udělat si odbočku ke kostelíku v Lubenici a strastiplnou jízdu po kamenitých cestách z pravé strany Vranského jezera a spěchali do městečka Osor, na druhém konci ostrova, s vidinou koupání v mořských vlnách. Michal nám nasliboval moře příjemně teplé, neboť samotní Habsburkové si zde postavili své letní sídlo, aby se v jeho vlnách hřáli a radovali. Jeli jsme kolem překrásného Vranského jezera obehnaného strmými svahy a všichni jsme si mysleli, že modř jeho vod není ničím jiným, než modří samotného moře. Čekal nás báječný sjezd do Osoru, po němž si pánové vyměňovali údaje o tom, jaké maximální rychlosti při něm dosáhli. Bylo to bratru 70 km/h a vítězem se stal – kdo jiný, než Dafe. Jaké bylo jeho zklamání, když se později dozvěděl, že ho o několik km trumfnul aerodynamický Otík.

A konečně jsme byli u kempu, na břehu moře a bylo odpoledne, pravý čas ke koupání. Nikomu se však jaksi do vody nechtělo. Někteří okusili špičkami prstů u nohou jeho teplotu. František ji změřil teploměrem a ani po velkém úsilí nevyhnal rtuť výš než na 16,5° Celsia. Bylo to dokonce o stupeň méně než v Ičiči. Slibované teplé proudy asi odešly s Habsburky. Další výletníci se odvážili do moře skočit a hned se vrátili na břeh. Vláďa měl plavky zamčené v autobuse a producíroval se proto na pláži ve svých pěkných bílých slipech, které všichni již dlouhou dobu dobře známe. Jak v nich po celou dobu zájezdu jezdil na kole, měl na pravé půlce vydřenou díru od sedla. Právě to mu velice slušelo, avšak neodvažoval se vstoupit do vody vymlouvaje se, že tou dírou na něj vleze zima. Většina lidí ho hecovala k tomuto hrdinskému výkonu, ale Vláďa se přesto zdráhal. Výjimkou byla Janka, která ho odrazovala nabádáním k budování vlastní identity navzdory tlakům, které na něho vyvíjí celá společnost, za což byla po zásluze Rosťou šikanována a fyzicky umlčena – viz foto. 
 

 
Nakonec se trio ve složení Dafe, Jitka a Leoš rozhodlo jeho skok podpořit a skočit zároveň s ním. Všichni společně to dokázali. Po vystoupení z vln předváděl ještě náš hrdina kulturistické cviky, jimiž vyniklo jeho šlachovité a místy i svalnaté tělo. Rosťa vylovil z moře mušle, bylo jich tam na stovky, a jal se ostatním ukazovat, jak veliká je to pochoutka. Ti, co se odvážili okusit, a byli to Standa, Jana a Marta, museli připustit, že, ač ohavné a smrduté, dobrá na jazyku tato, před chvílí ještě živá zvířátka, byla.
 
Večer jsme obdivovali otočný most. Nyní dva ostrovy kdysi tvořily jeden, který však byl v Osoru široký pouze několik metrů. Domorodci tudy proto prokopali kanál, aby mohli lodi proplouvat na druhou stranu a nemusely se zdržovat plavbou kolem celého ostrova. Přes kanál vedl kovový most, který dvakrát denně, ráno a večer, místní klikař klikou otočil a nechal lodi, připravené u břehů, proplout skrz. Této atrakce jsme se také zúčastnili. Mnozí v roli zátěže mostu.

Před večeří i po ní (byla čočka s párkem, netradičně, avšak výtečně ochucená) jsme korzovali městečkem. Marta hledala svůj osudný šejk, ale v žádné z navštívených kaváren netušili, o čem to mluví. Všichni si tedy dali kávu, a protože šlag tu neměli, zaběhla děvčata do blízké cukrárny pro umělohmotnou zmrzlinu, která byla právě tak dobrá na vhození do kávy. Domlouvali jsme se také, jak si po návratu budeme přes hranice posílat fotky z Istrie. Leoš přitom prohlásil: „Janka svoje fotky neposílá, ona chodí sama.“, čím udělal narážku na návštěvu Janky a Miriam u něho v Hradci dva týdny po Korsice ... a narazil.

Poslední společný večer naší dovolené jsme strávili před stany popíjejíce místní víno, které většinou připomínalo horší rybízák. Jediný Dafe se laskal s hruškovicí od Janiny maminky a pochvalně prohlásil, že je drsná. Tedy ta hruškovice. Na řadu přišla filosofická témata o sebepoznávání prostřednictvím rozdělování lidí do devíti, osmi, případně čtyř škatulí a jeho významu, a pak také odborná debata mezi Martou a dvěma přítomnými lékaři, Rosťou a Ivankou, o zhoubnosti zhoubných nádorů. Hluboko po půlnoci se všichni odebrali do stanů, až na Leoše s Františkem, kteří usnuli přímo v putyce, na místě pitky. Byla vlahá noc.

Pokračování