V tábořišti se mezitím povaloval zbytek výpravy tvořený Martou, Ivankou, Jankou Galkou, Miriam a Rosťou, kteří se rozhodli jet první půlku cesty autobusem a začít stoupání na Vojak až u tunelu Učka a ušetřit si tak prvních 1000 m nahoru. Přidal se k nim jeden manželský pár. Janka předchozího dne zjistila, že jí praskl plášť, avšak obětavá Miriam okamžitě přispěchala s návrhem, že Jance půjčí pro výstup na Vojak svoje kolo, a sama holt pojede autobusem až do Ičiči. Byla to její veliká „oběť“ a Janka ji přijala.

První skupina chrtů zatím dorazila do Buzetu, kde ve vidině otevřeného obchůdku vyšlapala první maxikopec, neboť město se nacházelo na špici špičaté homole. Zde všichni nakoupili zásoby, někteří zajeli i do masny pro salám (Standa s Vláďou – bohužel bylo zavřeno) a posilněni vyrazili na cestu. Stoupání za Buzetem bylo příšerné a navíc bylo umocněno ďábelským tempem, takže stačilo zastavit na několik vteřin, aby si člověk udělal culík na hlavě, a celý zbytek pelotonu zmizel v dáli. Stalo se to Janě a zažila tak naprosto nový pocit, být na nějakou dobu poslední, a nebyl to věru pocit pěkný. Byl to pocit štvané zvěře a její srdce náhle pocítilo silnou účast se slabšími účastníky výpravy.
 

    na obzoru Vojak

    už to začíná

Druhá skupina, která měla v nohou již 60 km, také vyrazila ke stoupání. Proběhlo tiše a rychle (jen Vláďovi se podařilo na jediné křižovatce ve stoupání rozložit mapu a studovat, zda se neztratil) a v sedle se k všeobecné velké radosti obě skupiny setkaly. První dámská & Rosťa již sestoupila z Vojaku a mířila do kavárničky. Druhá skupina se potěšila jejich přítomností, obrala je o vodu a zásoby a pokračovala v cestě vzhůru. Závěrečné kilometry podcenil Dafe, který jel ďábelským tempem a na vrcholu se ocitl na pokraji svých sil fyzických. O duševních nic nevíme, ani to, zda původně nějaké měl. Nahoře oslavil František, Jituška, Dafe a Leošák svůj úspěch vyvezenou plechovkou Kozla, ostatní tyčinkami Siesta, Tatrankami a jinými dobrotami. Vyfotili jsme se spolu s lentilkami, které dorazili na vrchol společně s námi. Dafe rozsypal po zemi pražené mandle a Jituška je snědla. Fičel ledový severák
 

K večeři byla šílená mňamka – bramborová kaše a žampiónová omáčka s masem a k tomu švestkový kompot. Po ní se někteří odešli koupat do moře, jiní nakupovat, Dafe mezitím hledal tachometry schované v jeho vlastní kapse. Po návratu jsme vytvořili valnou hromadu na náměstíčku před stany a živě jsme diskutovali o samých vznešených tématech, jako ostatně vždycky. Analyzovali jsme techniku použití tureckého záchodu, psychické stavy z našeho raného mládí při počůrávání, auta a další. Marta celou dobu vyčkávala, až začne pařba, a čekání si krátila upíjením z láhve Fernetu. Nakonec usnula dříve, než se pařby dočkala. Láhev však její kamarádi objevili dalšího rána zcela prázdnou. Tato záhada dosud nebyla objasněna. Ostatní podali pomocnou ruku pilotovi Vladimírovi, který chodil jaksi našikmo (vykřikoval sice, že stojí rovně, ale mrcha terén se vůči němu nebezpečně naklání). Potřeboval k sobě rovného. Leoše. Tak došlo ke vzniku pilotova axiómu: „Nikdy nejste opilí. To se jen cesta opakovaně zvedá a dává vám do dršťky.“

Ještě než jsme se uložili k spánku, Vláďa se pokoušel ukotvit vlající předsíňku u stanu. To se mu po velkém boji s předsíňkou i se sebou samým povedlo. Mělo to však trvání jen do chvíle, kdy kolem jejich stanu prošla Janka. Vzpomněla si totiž na Vláďovy uštěpačné poznámky o prohře slovenských hokejistů a s nepředstíranou radostí mu předsíňku skopla.