7. den   (čtvrtek 10.5.)

Ištarské Toplice – Buzet – Brest – tunel Učka – Vojak (1394 m.n.m.) – Ičiči
93 km;  převýšení 2000 m

Ráno odjížděly zaparkované náklaďáky a jeřáby, a tak jsme se probudili velmi brzy. Toho dne nás čekal výjezd na nejvyšší horu Istrie Vojak, vysokou 1400 m (s rozhlednou). Průvodce Michal vymyslel pro cyklisty chtivé zničit se docela tzv. maximalistickou variantu, která byla dlouhá 93 km, ale především obsahovala dvě asi 1000metrová převýšení. A našli se borci, kteří se rozhodli ji prostě a jednoduše ujet. Byli to tito nebojsové: František, Standa, Vláďa, Dafe a děvčata Jana s Jituškou. Rychle se sbalili a velmi brzy, přesto však jako poslední, vyrazili na cestu.

V tábořišti se mezitím povaloval zbytek výpravy tvořený Martou, Ivankou, Jankou Galkou, Miriam a Rosťou, kteří se rozhodli jet první půlku cesty autobusem a začít stoupání na Vojak až u tunelu Učka a ušetřit si tak prvních 1000 m nahoru. Přidal se k nim jeden manželský pár. Janka předchozího dne zjistila, že jí praskl plášť, avšak obětavá Miriam okamžitě přispěchala s návrhem, že Jance půjčí pro výstup na Vojak svoje kolo, a sama holt pojede autobusem až do Ičiči. Byla to její veliká „oběť“ a Janka ji přijala.

První skupina chrtů zatím dorazila do Buzetu, kde ve vidině otevřeného obchůdku vyšlapala první maxikopec, neboť město se nacházelo na špici špičaté homole. Zde všichni nakoupili zásoby, někteří zajeli i do masny pro salám (Standa s Vláďou – bohužel bylo zavřeno) a posilněni vyrazili na cestu. Stoupání za Buzetem bylo příšerné a navíc bylo umocněno ďábelským tempem, takže stačilo zastavit na několik vteřin, aby si člověk udělal culík na hlavě, a celý zbytek pelotonu zmizel v dáli. Stalo se to Janě a zažila tak naprosto nový pocit, být na nějakou dobu poslední, a nebyl to věru pocit pěkný. Byl to pocit štvané zvěře a její srdce náhle pocítilo silnou účast se slabšími účastníky výpravy.
 

    na obzoru Vojak
Po několika kilometrech strašného stoupání jsme dorazili do serpentýny, z níž vedla odbočka k nádraží. Michal nám prozradil, že od něj do Buzetu je nejlepší skákat padákem, což by mohlo laskavému čtenáři přiblížit terén, ve kterém jsme se pohybovali. Závodní tempo pokračovalo dále, přejeli jsme pohoří Čičarija a po poledni jsme dorazili k autobusu, který čekal u tunelu Učka, abychom se naobědvali a připravili na závěrečný výstup. Michal popisoval to, co mělo následovat tak, že nic netušící cyklista si to jede jakoby nic a najednou narazí nosem na stěnu před sebou – a ejhle, ona to není stěna, jde o pouhé pokračování silnice směrem na Vojak. A skutečně, kousek za tunelem jsme narazili na dopravní značku označující prudké stoupání. Ukazovala 18% následující 2 km. Dafe v této chvíli začal rozdávat rozumy týkající se způsobu jízdy do tak strašlivého stoupání. Dají se shrnout do znění jeho axiomu: „Na prudké stoupání se vymlouvá jen ten, kdo je líný ležet břichem na předních řidítkách, když se mu zvedá přední kolo, a zároveň se bojí odřít si přitom nos o asfalt.“
 
    už to začíná
Zatímco se skupina chrtů válela na trávníku u tunelu a popíjela pivo, skupina žen s Rosťou již stoupala vzhůru. Při jejich pouti se objevil nebývalý fenomén: za prvé se Marta rozhodla, že celý kopec vyjede a nebude vůbec tlačit kolo. K uskutečnění tohoto záměru bylo však nutné, aby dělala přestávky každých třicet metrů. Rosťa, který si nemusel nic dokazovat, kašlal na image (ostatně jel bez Jany), občas kolo tlačil. Přesto k Martině zoufalství se jí stále více a více vzdaloval. Ivanka píchla duši a tlačila proto kolo až do sedla. Když všichni, kromě Marty, která zůstávala vzadu, dorazili do sedla, objevili za zatáčkou kavárnu a uchýlili se do ní. Marta, jež se domnívala, že kavárna je až nahoře, odbočila k závěrečnému stoupání na Vojak, a tak se stalo, že na vrchol dorazila jako druhá. Předstihl ji jen Roman, když Marta pod vrcholem honila zatoulanou čočku v oku. Tato historie dala vznik tzv. Martinu axiomu výpravy: „Míra vzdalování cyklisty tlačícího kolo od cyklisty zaklíněného v pedálech je přímo úměrná číselné hodnotě na dopravní značce upozorňující na stoupání.“

Druhá skupina, která měla v nohou již 60 km, také vyrazila ke stoupání. Proběhlo tiše a rychle (jen Vláďovi se podařilo na jediné křižovatce ve stoupání rozložit mapu a studovat, zda se neztratil) a v sedle se k všeobecné velké radosti obě skupiny setkaly. První dámská & Rosťa již sestoupila z Vojaku a mířila do kavárničky. Druhá skupina se potěšila jejich přítomností, obrala je o vodu a zásoby a pokračovala v cestě vzhůru. Závěrečné kilometry podcenil Dafe, který jel ďábelským tempem a na vrcholu se ocitl na pokraji svých sil fyzických. O duševních nic nevíme, ani to, zda původně nějaké měl. Nahoře oslavil František, Jituška, Dafe a Leošák svůj úspěch vyvezenou plechovkou Kozla, ostatní tyčinkami Siesta, Tatrankami a jinými dobrotami. Vyfotili jsme se spolu s lentilkami, které dorazili na vrchol společně s námi. Dafe rozsypal po zemi pražené mandle a Jituška je snědla. Fičel ledový severák
 

 
 
Sjížděli jsme dolů 18 km klesáním. Janu ovládla euforie a zpívala si po cestě píseň Severní vítr je krutý. A byl. Profrčeli jsme vesnicí Vepřiňák a dorazili do přístavu v Ičiči. Skupina chrtů zapadla do nejbližší kavárny s výhledem na moře. Jmenovala se Café CALYPSO – tak jako jedna věhlasná diskotéka v Karlových Varech – a co víc, Vladimír tam našel na svém stolku poměrně věrný plastikový model roadsteru Mercedes Benz SLK v měřítku asi 1:43, který, jelikož byl bez majitele, podlehl brzy konfiskaci. Jana odjela do kempu pro plavky a skočila do moře. Nestalo se tak ze zoufalství, nýbrž z radosti z krásně prožitého dne (konečně se trochu projela). Toho večera bylo moře poprvé a naposledy tak teplé, že dovolovalo hrátky ve vlnách, které přicházely díky hrázím ze všech stran.

K večeři byla šílená mňamka – bramborová kaše a žampiónová omáčka s masem a k tomu švestkový kompot. Po ní se někteří odešli koupat do moře, jiní nakupovat, Dafe mezitím hledal tachometry schované v jeho vlastní kapse. Po návratu jsme vytvořili valnou hromadu na náměstíčku před stany a živě jsme diskutovali o samých vznešených tématech, jako ostatně vždycky. Analyzovali jsme techniku použití tureckého záchodu, psychické stavy z našeho raného mládí při počůrávání, auta a další. Marta celou dobu vyčkávala, až začne pařba, a čekání si krátila upíjením z láhve Fernetu. Nakonec usnula dříve, než se pařby dočkala. Láhev však její kamarádi objevili dalšího rána zcela prázdnou. Tato záhada dosud nebyla objasněna. Ostatní podali pomocnou ruku pilotovi Vladimírovi, který chodil jaksi našikmo (vykřikoval sice, že stojí rovně, ale mrcha terén se vůči němu nebezpečně naklání). Potřeboval k sobě rovného. Leoše. Tak došlo ke vzniku pilotova axiómu: „Nikdy nejste opilí. To se jen cesta opakovaně zvedá a dává vám do dršťky.“

Ještě než jsme se uložili k spánku, Vláďa se pokoušel ukotvit vlající předsíňku u stanu. To se mu po velkém boji s předsíňkou i se sebou samým povedlo. Mělo to však trvání jen do chvíle, kdy kolem jejich stanu prošla Janka. Vzpomněla si totiž na Vláďovy uštěpačné poznámky o prohře slovenských hokejistů a s nepředstíranou radostí mu předsíňku skopla.

Pokračování