6. den   (středa 9.5.)

Sv. Petar u Šumi – Pazin – Draguč – jezero Butoniga – (Motovun) – Ištarské Toplice
70–85 km;  převýšení 750 m

K snídani byly sladké nudle s karamelem a René nám prozradil recept (k doptání u Jany). Vyrazili jsme do Pazinu, kde jsme při hledání hradu, v němž byl kdysi vězněn Matyáš Sandorf, našli pěkný kostel, no a nakonec i hrad. Byl postaven u hluboké propasti, kterou tekl smrdutý potok. Legenda praví, že Matyáš Sandorf uprchnul z vězení po hromosvodu, skočil do propasti a proplaval průrvou až do Limského zálivu. Přečtěte si zde, jak to tehdá bylo.
 
    Pazinský hrad
Marta našla v průvodci nějaký dům vzdálený asi 8 km, zatoužila jej spatřit a začala organizovat Rosťu, aby se s ní jel na něj podívat a aby poté oba jeli lehkou variantu dnešní trasy, přímo do Ištarských Toplic. Tento záměr se jí nakonec nepodařilo prosadit. Nastal všeobecný zmatek, jeli jsme městem a zastavovali každých dvacet metrů, tu někdo odběhl pro zmrzlinu, jiný pro známky, další kupoval pohlednice, jiný telefonoval a my ne a ne vyjet z města. V tu chvíli Janě došla trpělivost a rozhodla se, že odjíždíme z Pazinu. Ostatní se vydali bez remcání za ní. Jen Marta ještě nesměle navrhla, že si skočí do obchůdku pro něco k jídlu, ale když na ni Jana vzhlédla, uznala, že neskočí.
   

Za Cerovlje začaly pravé istrijské kopce, příprava na zítřejší utrpení, kdy nám bylo ujet rekordní převýšení 2000 m. Netřeba ale předbíhat. Z cesty jsme si odskočili do vskutku malebné vesnice Draguč, jejíž náves čněla na útesu nad skalami a byl z ní nádherný výhled na celé údolí. Standa prosazoval, že údolí je tak placaté proto, že vzniklo dopadem meteoritu stejně jako české Doupovsko. Když však z druhé vyhlídky uviděl členitost zmíněného údolí, pochopil, že k jeho výrobě by byla třeba dobrá souhra aspoň deseti meteoritů. Při vjezdu do městečka se nám naskytl pohled na úzkou uličku s věží kostela v pozadí a s asi desítkou koček v popředí, živících se na jakýchsi zbytcích. Kočky byly ostatně dominantou celého městečka, bylo jich tu na stovky. Vzadu za městečkem byla malinká malovaná kaplička a vpředu malinkatý hřbitov plný květin. Jaká romantika! Na návsi jsme si dali chutný oběd z vlastních zásob a zakončili jej kávou so šlagom. Tedy, pouze ti šťastnější z nás. Milé paní kavárnici nejdřív došel šlag, potom káva, a nakonec se jí rovnou porouchala mašinka na kafe. Odjeli jsme proto z městečka, neboť jsme zde již neměli co pohledávat.
 
    u jezera Butoniga
Cestou z Draguče jsme se uklidňovali, že k jezeru Butoniga, které je téměř na úrovni moře, to musí být už z kopce. Chyba lávky. Předposlední vesnice nad jezerem se jmenovala Vrh a tam jsme si uvědomili, jak se chorvatština podobá češtině. Z Vrhu jsme po zastávce u zralých třešní (jíž se zúčastnil třešňový specialista Rosťa, Jana a Marta) sjeli strmým, nebezpečným a kamenitým sjezdem k jezeru. Bylo obehnané vysokým plotem. Když jsme se jej s vidinou chladivé koupele snažili překonat, ozval se z druhého břehu tlampač. Nerozuměli jsme sice slovům, výstražnému tónu však velmi dobře. Jali jsme se tedy pokračovat v cestě. Ištarské Toplice byly odtud co by kamenem dohodil (hm, asi nějaký obr). Většině našich hrdinů bylo dnešního výletu málo, a navíc se kupodivu ani neschylovalo k večeři, a tak zamířili do středověkého, na skále se vypínajícího Motovunu (František, Leoš, Janka). A aby to nebylo tak jednoduché, dosáhli města prvovýstupem po prašných cestách skrzevá vinice. Zde František definoval první axiom výpravy: „Objetím kopce kolem dokola se tento nezmenší.“ Standa s Vláďou jeli strmými serpentýnami na kopec Oprtalj a zpátky. Vláďa si pak celý večer stěžoval, že ho Staník hnal jak nadmutou kozu.
 
    výjezd na Motovun
Toplice jsou známé termální lázně, a tak jsme nelenili a hupsli do vlažného smrdutého bazénu, který si odérem nezadal se zkaženými vejci. Rosťa si pochvaloval, že se po celý zbytek zájezdu nebude muset sprchovat a svoji vůni bude stále svádět na smrdutý bazének. Tento záludný záměr se mu však nepodařilo uskutečnit. K večeři byl segedýn, tak ostrý, že nám téměř propálil hrdla. Každopádně jsme všichni plivali oheň. Marta proto hodila na Reného několik svůdných pohledů a už měla ešus plný nášupu sladkých těstovin od rána. Tuto noc jsme nespali v kempu, ale jen tak nadivoko, ve stanech na louce u parkoviště náklaďáků. Chodili jsme čůrat do hotelu. Po večeři se strhl silný liják, který Kudrnovi průvodci šikovně využili a promítli nám v autobuse na videu loňskou Korsiku. Se slzami dojetí v očích jsme zavzpomínali na staré dobré časy. Večer skončil překvapivě brzy, všichni zalezli do stanů, jen Rosťa s Janou a Dafe s Jituškou se připravovali na zítřejší těžkou etapu doplňováním červených krvinek. Z červeného vína. Rosťa se jen nerad vracel zpátky do stanu a už vůbec se mu nechtělo odjet z Toplic – tolik si bazének oblíbil. 
Pokračování