Nápad to byl vpravdě vynikající až na to, že nevzal v potaz nástrahy istrijské přírody. A tak po chvíli jízdy polní cestou, která se však záhy změnila přímo v pole, navíc notně zavlažované, plné úrodné mazlavé istrijské hlíny, se poutníci jali tlačit a poté nést svoje oře, kterým se odmítala točit kolečka. V této chvíli začali mít navrch ti naši kamarádi, kteří vždy prosazovali jízdu na co nejméně ověšeném kole, zkrátka bez blatníků. Po celá léta jezdili tito borci v mokru a v dešti a statečně snášeli fakt, že jsou od hlavy až k patě postříkaní blátem. Někdy tak mocně, že jejich identitu bylo možno odhalit pouze těm, kteří znali důvěrně jejich hlasy. V této chvíli přišla hodina jejich slávy. Zatímco nám, oblatníkovaným, se kola ucpala a museli jsme je nést na zádech, oni pohodlně prosvištěli kolem nás. Nic nedbali na to, že kolem sebe vytváří fontány bláta, jež dopadají na nás, oblatníkované. Vítězové se přece nikdy neohlížejí nazpět.
 

    zkratka

Vykopávky byly hezké, ale o to hezčí bylo místo, na kterém bylo starověké město položeno. Šlo o planinu na kopci, s výhledem do všech stran na husté lesy vůkol. Srdce nám radostně poskočila, když jsme sem dorazili. Vykopávky vypadaly jako před pár lety dostavěné základy budov. Tu chrám, kostel, lázně i jiná stavení. Hlavně tu však byl sametově hebký trávník, kterého Vláďa okamžitě využil, rozprostřel svoji utěrku, rozložil na ni chléb a májku a dal se do pikniku. Pouze příbory a piknikový koš mu chyběly.

Odtud jsme po malém bloudění a opětovném nacházení dorazili do vesnice Bičiči, kde podle domluvy trávil polední pauzu náš autobus. Tři hladoví, Leošák a Dafinky, však odmítli bloudit a vydali se vstříc autobusu nejkratší cestou. Rebely vedl po většinu cesty Leoš, a tak z místní krajiny viděli jen rozmazané obrysy. U autobusu jsme si udělali příjemnou siestu s obědem, z níž nás asi po hodině lenošení vyrušili místní obyvatelé s prosbou, abychom popojeli, neboť se válíme u pohřební síně, ve které za několik hodin proběhne obřad. Sbalili jsme si svá fidlátka a pokračovali v pouti Istrií. Dojeli jsme do městečka Svetvincenat, které především Marta, ale i ostatní, nazývali pracovně Šišiši, neboť nebyli schopni si zapamatovat a vyslovit toto složité jméno. Až Janka Galka se při míjení cedule oznamující začátek vesnice plácla do čela, div nespadla z kola, a vykřikla „To je predsa svätý Vincenc!“. A bylo tomu tak – žádné Šišiši, nýbrž Vincek to byl. Zatoužili jsme po kavárně a Standa přesvědčil nespokojenou Martu, že místní hospoda není žádná hospoda, nýbrž kafé bar, a tato tedy připustila, že si zde kávu může dát. Seděli jsme na poklidné návsi s výhledem na místní pevnost, popíjeli jsme kafe so šlagom, kakao a další dobroty a bylo nám dobře. Chlapci s Jituškou zatoužili po pivu, ale jediné, které tu měli, byl lahvový Favorit za deset kuní. Tak tudy cesta nevede, ale co měli dělat.
 

    Svetvincenat

Ten večer jsme nespali v kempu, ale na ranči u Michalových známých. Byl to velikánský statek v malé vesničce, s krásnou zahrádkou a stoly pod širým nebem i pod střechou. Všem se nám moc líbil. Někteří ani nestavěli stany, ale rozložili si karimatky pod návratí. René připravil lehkou večeři – těstoviny s výborně ochuceným sojovým masem. To abychom stačili zakrátko vyhládnout, neboť nás čekala večeře ve sklepě ranče. V příjemném stylovém sklepení jsme ochutnávali dobrá istrijská vína (která byla výjimkou mezi ostatními istrijskými víny) a jedli maso a ryby. Řešili jsme, kam vyrazíme příště, a padaly návrhy jako Sicílie, ale i odvážnější – Mauricius a Reunion. Uvidíme.

Když se večer nachýlil a zábava upadávala, vyrukoval Franta s osvědčenou hrou Člověče nezlob se! Na tuto chvíli jsme všichni čekali se vzpomínkami na velice bouřlivou hru o Velikonocích na Lipně, která dala vznik nesmiřitelným skupinám Kreml (červení), Žabinec (zelení), Mor (modří) a Žloutenka (hádej). Hra toho večera se však zvrhla (Člověče nezlob se! se k něčemu zvrhne vždycky) v šílené modifikování pravidel. Začalo to tím, že nepadaly šestky. Prošel proto hladce návrh pravého křídla, aby si hráč ještě před hodem určil, na které číslo si bude nasazovat. Poté, co hra stále nějak nebrala spád, prošel návrh levého křídla, aby se hody umocňovaly na druhou. To mělo ten důsledek, že při hodu šestkou objel hráč téměř celý hrací plán a chyběly mu jen 4 body k dosažení původního místa. Hod šestkou tedy znamenal mínus čtyři kroky zpět. Ovšem při tak dlouhých krocích, jako jsou 1, 4, 9, 16, 25 a 36, bylo značně obtížné strefit se figurkou do vlastního domečku. Některé figurky jako bludní rytíři projížděly stále znovu a znovu kolem branky svého domečku a ne a ne do ní vejít. Po několika hodinách hry se hráči dohodli na poslední úpravě pravidel – vyhrává ten, komu se podaří strefit do jakéhokoli domečku alespoň jednou figurkou. Po další půlhodince zvítězila Jituška umístěním první a jediné figurky do nepřátelského ležení.

Vláďa se vůbec nevěnoval svým kamarádům a strávil celý večer v intimních rozhovorech, nejdříve s Rosťou a poté s Jankou Galkou. Ke konci však přece jen, opojen vínem, přišel za ostatními a skončili podařený večírek společnou produkcí písně „Láska je tu s nami“, při které Vláďa zběsile tancoval v koutě sklepa. Jana se odebrala k spánku dříve než ostatní s vysvětlením, že předchozí noci spala moc málo. Někteří přes panující hluk neslyšeli co říká, takže jim to Dafe přeložil do znakové řeči: Já ... včera ... spala ... móc ... málo.
 

    20:00

    23:00