5. den (úterý 8.5.)
Medulin – Nesactium – Bibiči – Svetivinčenat – Kanfanar – Sv. Petar u Šumi
|
To ráno začalo tím, že všichni čekali na Vláďu, až si vypulíruje řetěz.
A jelikož Vláďa práci rozhodně neodbývá, dal se do díla skutečně poctivě.
A protože Standa nesdílel jeho názor, že pro dobrou jízdu je nutný čistý
řetěz, zle se mu za jeho puntičkářství odvděčil. Hned uvidíme, jak to navlékl:
Náš Standa se totiž už při výjezdu z Medulinu chopil vedení a uháněl s
větrem v zádech, pln ranní svěžesti, zpět na Pulu, téměř opačným směrem,
než ležel postupný cíl naší cesty – vykopávky v Nesanctiu. Jediná Jana
zpozorovala zradu, avšak trvalo jí pěkných pár kilometrů, než Stáníka dohonila
a zastavila. Co dělat? Skupina se tedy svorně dohodla, že lepší než jet
zpět, bude krosnout to přes pole a navázat na silnici, která vede za ním.
Nápad to byl vpravdě vynikající až na to, že nevzal v potaz nástrahy
istrijské přírody. A tak po chvíli jízdy polní cestou, která se však záhy
změnila přímo v pole, navíc notně zavlažované, plné úrodné mazlavé istrijské
hlíny, se poutníci jali tlačit a poté nést svoje oře, kterým se odmítala
točit kolečka. V této chvíli začali mít navrch ti naši kamarádi, kteří
vždy prosazovali jízdu na co nejméně ověšeném kole, zkrátka bez blatníků.
Po celá léta jezdili tito borci v mokru a v dešti a statečně snášeli fakt,
že jsou od hlavy až k patě postříkaní blátem. Někdy tak mocně, že jejich
identitu bylo možno odhalit pouze těm, kteří znali důvěrně jejich hlasy.
V této chvíli přišla hodina jejich slávy. Zatímco nám, oblatníkovaným,
se kola ucpala a museli jsme je nést na zádech, oni pohodlně prosvištěli
kolem nás. Nic nedbali na to, že kolem sebe vytváří fontány bláta, jež
dopadají na nás, oblatníkované. Vítězové se přece nikdy neohlížejí nazpět.
|
zkratka |
Po této vložce, kterou jsme zpětně nazvali „poznej červenou Istrii“,
jsme oklepali svá kola a zanechávajíce na asfaltové silnici, které jsme
přece nakonec dosáhli, blátivé stopy, uháněli jsme přes Šišan k Nesanctiu.
Po cestě ještě Rosťa objevil nádherný vrak rezavé motorky, zamáčknul slzu
v oku, že si ji nemůže odvézt s sebou a alespoň se na ní odfotil spoločně
so Slovenkami.
Vykopávky byly hezké, ale o to hezčí bylo místo, na kterém bylo starověké město položeno. Šlo o planinu na kopci, s výhledem do všech stran na husté lesy vůkol. Srdce nám radostně poskočila, když jsme sem dorazili. Vykopávky vypadaly jako před pár lety dostavěné základy budov. Tu chrám, kostel, lázně i jiná stavení. Hlavně tu však byl sametově hebký trávník, kterého Vláďa okamžitě využil, rozprostřel svoji utěrku, rozložil na ni chléb a májku a dal se do pikniku. Pouze příbory a piknikový koš mu chyběly. Odtud jsme po malém bloudění a opětovném nacházení dorazili do vesnice
Bičiči, kde podle domluvy trávil polední pauzu náš autobus. Tři hladoví,
Leošák a Dafinky, však odmítli bloudit a vydali se vstříc autobusu nejkratší
cestou. Rebely vedl po většinu cesty Leoš, a tak z místní krajiny viděli
jen rozmazané obrysy. U autobusu jsme si udělali příjemnou siestu s obědem,
z níž nás asi po hodině lenošení vyrušili místní obyvatelé s prosbou, abychom
popojeli, neboť se válíme u pohřební síně, ve které za několik hodin proběhne
obřad. Sbalili jsme si svá fidlátka a pokračovali v pouti Istrií. Dojeli
jsme do městečka Svetvincenat, které především Marta, ale i ostatní, nazývali
pracovně Šišiši, neboť nebyli schopni si zapamatovat a vyslovit toto složité
jméno. Až Janka Galka se při míjení cedule oznamující začátek vesnice plácla
do čela, div nespadla z kola, a vykřikla „To je predsa svätý Vincenc!“.
A bylo tomu tak – žádné Šišiši, nýbrž Vincek to byl. Zatoužili jsme po
kavárně a Standa přesvědčil nespokojenou Martu, že místní hospoda není
žádná hospoda, nýbrž kafé bar, a tato tedy připustila, že si zde kávu může
dát. Seděli jsme na poklidné návsi s výhledem na místní pevnost, popíjeli
jsme kafe so šlagom, kakao a další dobroty a bylo nám dobře. Chlapci s
Jituškou zatoužili po pivu, ale jediné, které tu měli, byl lahvový Favorit
za deset kuní. Tak tudy cesta nevede, ale co měli dělat.
|
Svetvincenat |
Kolem projel náš kudrnovský autobus, přibrzdil a z něj malými krůčky
japonského turisty vycupital náš průvodce Michal, cvakl foťákem směrem
k pevnosti, zacouval zpět do busu a oba zmizeli za zatáčkou. Po dlouhé
době jsme se vydali za ním. V Kanfanaru se Rosťa s Janou odpojili a jeli
omrknout Dvigrad, který před dvěma dny zanedbali. Opravdu stál za to hrozné
stoupání zpět. Klikatou cestou podél železnice jsme pak pokračovali do
Sv. Petaru. Poslední sjezd před městem byl zpestřen neočekávaným makadamem,
do kterého jsme v plné rychlosti najeli, a jednou louží, kterou Jituška
za vydatného pištění vycákla do polí.
Ten večer jsme nespali v kempu, ale na ranči u Michalových známých. Byl to velikánský statek v malé vesničce, s krásnou zahrádkou a stoly pod širým nebem i pod střechou. Všem se nám moc líbil. Někteří ani nestavěli stany, ale rozložili si karimatky pod návratí. René připravil lehkou večeři – těstoviny s výborně ochuceným sojovým masem. To abychom stačili zakrátko vyhládnout, neboť nás čekala večeře ve sklepě ranče. V příjemném stylovém sklepení jsme ochutnávali dobrá istrijská vína (která byla výjimkou mezi ostatními istrijskými víny) a jedli maso a ryby. Řešili jsme, kam vyrazíme příště, a padaly návrhy jako Sicílie, ale i odvážnější – Mauricius a Reunion. Uvidíme. Když se večer nachýlil a zábava upadávala, vyrukoval Franta s osvědčenou hrou Člověče nezlob se! Na tuto chvíli jsme všichni čekali se vzpomínkami na velice bouřlivou hru o Velikonocích na Lipně, která dala vznik nesmiřitelným skupinám Kreml (červení), Žabinec (zelení), Mor (modří) a Žloutenka (hádej). Hra toho večera se však zvrhla (Člověče nezlob se! se k něčemu zvrhne vždycky) v šílené modifikování pravidel. Začalo to tím, že nepadaly šestky. Prošel proto hladce návrh pravého křídla, aby si hráč ještě před hodem určil, na které číslo si bude nasazovat. Poté, co hra stále nějak nebrala spád, prošel návrh levého křídla, aby se hody umocňovaly na druhou. To mělo ten důsledek, že při hodu šestkou objel hráč téměř celý hrací plán a chyběly mu jen 4 body k dosažení původního místa. Hod šestkou tedy znamenal mínus čtyři kroky zpět. Ovšem při tak dlouhých krocích, jako jsou 1, 4, 9, 16, 25 a 36, bylo značně obtížné strefit se figurkou do vlastního domečku. Některé figurky jako bludní rytíři projížděly stále znovu a znovu kolem branky svého domečku a ne a ne do ní vejít. Po několika hodinách hry se hráči dohodli na poslední úpravě pravidel – vyhrává ten, komu se podaří strefit do jakéhokoli domečku alespoň jednou figurkou. Po další půlhodince zvítězila Jituška umístěním první a jediné figurky do nepřátelského ležení. Vláďa se vůbec nevěnoval svým kamarádům a strávil celý večer v intimních
rozhovorech, nejdříve s Rosťou a poté s Jankou Galkou. Ke konci však přece
jen, opojen vínem, přišel za ostatními a skončili podařený večírek společnou
produkcí písně „Láska je tu s nami“, při které Vláďa zběsile tancoval v
koutě sklepa. Jana se odebrala k spánku dříve než ostatní s vysvětlením,
že předchozí noci spala moc málo. Někteří přes panující hluk neslyšeli
co říká, takže jim to Dafe přeložil do znakové řeči: Já ... včera ... spala
... móc ... málo.
|
20:00 |
23:00 |
Pokračování