Dorazili jsme do Puly, kde nás hned při příjezdu do města přivítal majestátné římské koloseum. Strávili jsme celé dopoledne jeho obdivováním, někteří tajili dech dokonce i nad jeho vnitřnostmi. I Dafe – ostatně neměl na výběr. Jitka a Vladimír si v amfiteátru vystřihli česko-slovenské Zvonky štěstí ze dvou diametrálně odlišných výškových úrovní, aby vyzkoušeli pověstnou akustiku antických, arénově uspořádaných jevišť. Ta ale moc nefungovala. Stanislaf jim vysvětlil, že to není náhoda, protože si spletli římské koloseum s řeckým divadlem: divadla jsou na poslech a kolosea na dívání. Centrum města si také nezadalo a projevilo se v celé své kráse, jako hlavní město poloostrova, protkané malebnými uličkami a starými památkami. Marta po celou dobu svírala pevně v rukou plán města s atrakcemi označenými čísly, a vykřikovala na ostatní otázky typu „Už jste byli na pětce?“ a „Támhle za rohem je třináctka, kdo tam pojede se mnou?“. Je potřeba uznat, že některé její cifry byly obzvláště povedené, jako třeba osmička, jiné se nám však nepodařilo vůbec najít. Tuším, že to byla desítka.
 

    koloseum v Pule

Cesta na mys Kamenjak, který je oním nejjižnějším místem Istrie, vedla po bílých kamenitých prašných cestách, jejichž povrch domorodci nazývají „makadam“. Než jsme na tyto nebezpečné cesty vstoupili, odpojila se od nás Ivanka. Dostala od Standy cenné rady pro svoji osamělou pouť – „jeď přes Poměr do Medulínu“. Ostatní vyrazili na mys. Dafa čekal zápas se psem, který strážil cestu uvázaný na řetězu. Poté, co kolem něj projel již třetí cyklista, pes ztratil trpělivost a rozhodl se zakročit. Dafe měl tu smůlu, že byl čtvrtý v pořadí, a tedy na řadě. V poslední chvíli však utrhl své šťavnaté svalnaté lýtko hrozivému psisku od huby. A jelikož nikdo další se již nemohl tak krásným lýtkem pochlubit, zalezlo psisko znechuceně zpátky do svého příbytku.

Před dosažením mysu vyzýval Dafe své kamarády ke statečnému šlapání nabídkou skvělé odměny – ochutnávkou vína zakoupeného v Pule. Vláďa kontroval tím, že oslavíme nejjižnější bod degustací slovenského krabicového kakaa Rajo, které vezl ve svých brašnách. A zde se, milý čtenáři, opět v celé své kráse projevil nádherný duch skupiny. Kakao zvítězilo na celé čáře.
 

    mys Kamenjak

Ostatní sjeli k moři, kde zjistili, že od Pomeru je dělí dvěstěmetrový násep o šířce pouhých 60 cm vedoucí přes moře. František a Standa, uvědomujíce si, že čím kolo jede rychleji, tím je stabilnější, zahnuli na násep v plné rychlosti. Ani se nenadáli a byli zdárně na druhém břehu. Následovala zoologická vložka – pozorování krabů a krabic, kterak si to štrádují po dně.