3. den   (neděle 6.5.)

Funtana – Vrsar – Sv. Rok – Limský kanál – Dvigrad – Rovinj – Štinjan
75–95 km;  převýšení 650 m

Tento den jsme se opět rozdělili do několika úderných skupin. Dafinky, které včera projeli Porečí bez povšimnutí, se pod dojmem našeho barvitého líčení krás tohoto městečka rozhodli vrátit a prozkoumat jej. My ostatní jsme vyrazili směr Vrsar podívat se na místní vykopávky. Zde se opět projevila nevýhoda velké skupiny – každý měl nějaký vrtoch. Jeden sháněl pohledy, druhý objížděl kostelíky, třetího zaujala cukrárna a Marta chtěla do kavárny. Výsledkem bylo, že jsme si dali sraz ve Sv. Roku, přes který jsme hodlali objíždět Limský kanál – to abychom to ten den neměli příliš jednoduché. Jediným členem výpravy, který použil zdravý rozum a neštval se do kopců, byla Ivanka, která se od nás ve Vrsaru oddělila a jela kolem kanálu přímo. Navíc pak mávala kopcům na jeho protější straně z lodě, která ji dovezla až do Rovinje.
 
   
Všem ostatním zúčastněným se podařilo dosáhnout postupného cíle, totiž kostelíku ve Sv. Roku. Bohužel ne všem ve stejnou dobu. A tak se stalo, že zatímco velká skupina uháněla dál do kopců, Jana s Rosťou našli na dveřích kostela pouze strohý vzkaz, dávající jim velmi přesné instrukce: „Čekáme vás v Rovinji, v kavárně s výhledem na moře“. Skrytým předpokladem však bylo, že v Rovinji je moře, zároveň kavárna a pokud možno jediná. Milý čtenáři, je na tobě uhodnout, kdo byl autorem takového vzkazu; máš pro to již všechny informace k dispozici (vyluštění hádanky najdeš zde).
   

Velká skupina objela Limský kanál a dojela k rozsáhlé a tajemné zřícenině hradu Dvigrad. Obrovskému stoupání na protilehlé straně kanálu se tato skupina vyhnula tím, že Janka Galka ukecala majitele lodičky, aby naložil jak pasažéry, tak jejich kola. Ocitli se proto všichni v blízkosti Rovinje, odpočinutí a opálení. Pouze tři odvážlivci ve složení Dafinky a František uháněli rychlostí světla kupředu, by uspořený čas věnovali prohlídce města namísto vymetání kaváren. Dafova poznámka, že Jituška věnuje příliš času zkoumání zříceniny, totiž vyústila v šílené Jituščino tempo. To se málem stalo osudným vyschlému Františkovi, který neměl čas přehazovat, natož se napít. Odměnou jim byl suchý oděv na konci etapy a ještě teplá večeře. Na druhou stranu tak přišli o mnohá dobrodružství.
 

    Dvigrad
Ne tak Rosťa s Janou. Jejich dokonalý orientační smysl, jakož i podrobné značení vesniček a touha projet se nikoli po asfaltu, nýbrž po kamenitých cestách zarostlých malinami (někdy se jim říká zkratky, to proto, že jsou to vždy cesty velmi obtížné a podstatně delší než ty asfaltové), jim dal dvakrát úspěšně zabloudit. Když se po druhém neúspěchu ocitli na konci zkratky na krásném paloučku obrostlém neprostupnou houštinou, rozhodli se, že nejrozumnější bude dát si oběd a po něm siestu. S plným žaludkem se lépe hledá cesta. A také se lépe hledala, neboť po slabých několika hodinách již oba stoupali strmým kopcem po druhé straně kanálu, kam noha ani pneumatika jejich soudruhů, kteří se vezli jako praví kapitalisté přívozem, nevkročila.

Nutno ještě podotknouti, že Limský kanál byl posledním místem Istrie, kde bylo možno zakoupit místní specialitu – rakiji ochucenou ovocem a bylinami. Dafe, po čtvrthodinovém ochutnávání, vybral jednu obzvláště chutnou, s naloženými meruňkami, která pak měla sehrát hlavní úlohu při večerních událostech. Nepředbíhejme však.

K velkému překvapení se všichni cestovatelé potkali v Rovinji, nikoli však v kavárně u moře, jak bylo plánováno, ale na kopci u kostela. Svědčí to o pravých hodnotách, které nepochybně všichni vyznávají. Kavárna měla přesto následovat jako druhá v pořadí. Také následovala. Jen co znavení poutníci sjeli strmým srázem od kostela k přístavu, původně blankytně modrá obloha se zatáhla těžkými černými mraky, z nichž nebesa počala metat dlouhé strašidelné blesky. K tomu všemu duněly hromy a moře se obrátilo vzhůru nohama a padalo dolů v mocných přívalech. Cestovatelé proto nelenili a horem pádem vtrhli do nejbližší kavárny (měla opravdu hezký výhled na moře, takže zcela vyhovovala požadavkům), kde dlouho degustovali kávu a výbornou zmrzlinu. Přesně do doby, než se nebe slitovalo a přestalo pršet. V té chvíli bylo před nimi nějakých 20 km do cíle ve Štinjanu a necelých 40 minut do večeře, a proto všichni bodli své oře ostře do slabin a uháněli, co jim síly stačily. Martě ještě 3 km před cílem postavil osud do cesty překážku v podobě prasklé duše, se kterou si však Rosťa hravě poradil. K večeři bylo výborné lečo, ještě na nás nějaké zbylo.

Pro pozdní příjezd se nám už nepodařilo Dafem zakoupenou rakiji rozptýlit po celém cykloni, což mělo, nejen pro rakiji, jisté následky. Přestože byla láhev veliká, kromě dvou děvčat ji nikdo neochutnal. Tato smršť se stala nezapomenutelnou dominantou večera, přestože ostatním nezbylo, než ráno šťourat zbylé meruňky stanovým kolíkem. Druhou dominantou večera byl bodrý stréc Ota, který kyvadlově korzoval mezi dvěma skupinami, skotačícími ve dvou velkých opuštěných stanech. Jeho počínání beze zbytku charakterizuje rozhovor, který vedl Dafe s Kondory (Otovi kamarádi):

Dafe:      Co to je?
Kondoři: To je Otík, to je démon.
Dafe:      Nechcete si ho odvést?
Kondoři: Jen si ho tam nechte.
Dafe:      A kdy umře? (míněno opije se tak, že odpadne).
Kondoři: Haha, Otík? Až po tobě.

Nutno dodat, že měli pravdu. Odpadli jsme proto všichni dříve a zanechali Otíka jeho rakiji, vínu, rumu a osudu.

Pokračování