V Brně jsme se rozloučili se zájezdem i s naší milou slovenskou sekcí, které odjížděl vlak velmi brzy, a pomalu se odebrali na hlavní nádraží. Zde jsme se při podávání kol setkali s nevraživými pracovnicemi Českých drah, které byly vyvedeny z míry nadlidským úkolem poslat osm kol. Museli jsme se však od svých milovaných pleček odpoutat a odjet dřívějším vlakem, neboť ten, kterým poté naše kola putovala do Prahy, jel až odpoledne. Ivanka se pokusila napravit svůj hřích a vrátit ukradený půllitr, avšak v domnění, že Brno je jedna velká vesnice, odložila jej namísto v asijském bistru kdesi na hlavním nádraží. Všichni doufáme, že cestou věků se dostane v nějaké transformované podobě ke svému původnímu majiteli, a Ivančin hřích tak bude odčiněn.

Cestou vlakem jsme se věnovali psaní tohoto deníku a experimentu, který spočíval v máčení gumových medvídků v rumu a v pozorování toho, jak bobtnají. Před Prahou jsme je okusili, byli výborní. Bylo to však náročné, protože k medvídkům sedícím na dně láhve se každý musel propít. V psaní deníku jsme ještě pokračovali v příjemné zahradní restauraci holešovického nádraží, popíjeli pivo a pojídali lahůdky typu dršťkovka, pivní sýr a nakládaný hermelín. Byla s námi také Janina sestra Babi, se kterou se mohl konečně seznámit Vladimír; zná ji ostatně již velmi důvěrně po telefonu. Stanislaf se těžce zranil na holeni, když přelézal, obtížen kabelami, kovový plot dělící jej od restaurace, kterýžto svým přelézáním takřka zdemoloval. Lékařka Ivanka a Rosťova asistentka Jana ošetřily jeho rány oranžovým a posléze růžovým sprejem a přelepili gázou, aby nám Stáník po Praze nedělal ostudu a nepůsobil dojmem potlučeného bezdomovce, když už beztak jako bezdomovec po desetidenní dovolené vypadal. Poté jsme se všichni rozloučili a vydali se do svých domovů. Dovolená byla báječná, ale shodli jsme se na tom, že skončila příliš brzy. Vždyť ještě ani nezačalo léto. Ať žije cykloň!
 

    Ať žije