Expedice Nordkap

2. - 7. 7. 2024

Eliška, Leoš a Franta

305 km, 4750 m převýšení, na těžko

Předloni jsme se sešli touto dobou v Ústí nad Labem a vydali se na kole přes Krušné hory na nejzápadnější bod ČR. Letos jsme se rozhodli na to navázat, začít opět v Ústí, ale pokračovat směrem na východ a dobýt tentokrát bod nejsevernější. Poslyšte, co jsme zažili.

Úterý 2. 7.

Z Ústí k Vlčímu jezeru

Ústí nad Labem - Velké Březno - Děčín - Čechy - Vlčí jezero
37 km, 490 m převýšení

Sraz s Eli byl v tradičním Café nádražka v 17:17. Chvíli to ale trvalo, neb vlak z HK měl půlhodinové zpoždění. Dali jsme si kávičku, milkšejk, naladili jsme se na cestu. Po šesté vyrážíme vstříc příštím dnům, kopcům a zážitkům. Po Polabské cyklostezce cesta rychle ubývá. Stavíme i na jedno pivko u stánku na cyklostezce. Do Děčína už přijíždíme za soumraku. Rychle něco koupit na večer a vzhůru do dneska jediného, ale za to předlouhého kopce. Musíme od Labe vystoupat pod Děčínský Sněžník.

Po desáté, skoro za tmy, přijíždíme k půvabnému Vlčímu jezeru. V noci by mohlo sprchnout, proto natahujeme šňůru a přes ní přehazujeme černý igelit. Je to na hlíně, tak v noci očekáváme souboj kolíků a větru. Před ulehnutím dáváme tramínek a švédský stůl z pochutin z dalekého domova.

Spalo se krásně. Až na malou epizodku, kdy v noci povolily dva kolíky a vítr udělal z přístřešku plachetnici. Eli mi ale dala plnou důvěru, aniž by otevřela oči, abych tento zapeklitý problém vyřešil. S nadšením jsem to provedl.

U Vlčího jezera. Po nočním deštíku.

Středa 3. 7.

Českosaské Švýcarsko

Vlčí jezero - Maxičky - Schöna - Hřensko - Mezná - Vysoká Lípa - Na Tokáni - Kyjov - Zadní Doubice - Kopec - Mikulášovice - Velký Šenov - Lipová
68 km, 1030 m převýšení

Ráno jsme se sbalili a po koupeli v romantickém jezírku mezi lekníny vyrazili přes Maxičky do Německa. Šlo tam snadněji sjet k Labi. Přívozem jsme se dostali do Hřenska, kde jsme si před jediným českým obchůdkem vychutnali tolik očekávanou snídani.

Z Hřenska jsme začali stoupat na Mezní Louku v Českém Švýcarsku. Všude kolem před dvěma lety hořelo. Překvapilo mě, jak lesy již vypadají značně optimisticky. Pod pozůstatky ohořelých kmenů všude roste metrové, sytě zelené patro trávy, keřů a bříz. To za Mezní Loukou, kde už nehořelo, tam začíná skutečná deprese. Nekonečné suché lesy zlikvidované kůrovcem. Celé suché stromy s větvemi nastojato, nic kromě trávy tam neroste. Je vidět, že s ohněm si příroda rychle poradí.

Vedle cesty narážíme na zachovalé filmové stavení uhlíře z Pyšné princezny. Přejíždíme celé České Švýcarsko až k Doubici a Kyjovu, kde si dáváme lehký oběd v hostinci s příhodným jménem Na Fakultě. Pokračujeme mírně klesajícím údolím Křinice zpět ke hranici. Poté dlouze a obtížně opět nabíráme nadmořskou výšku a přes Mikulášovice a Velký Šenov v podvečer přijíždíme do nám dobře známé Lipové ve Šluknovském výběžku. Před lety byla centrem MTBO závodů Pytlákova Schovanka, kterých jsme se po dvakráte zúčastnili.

Nejprve se ale zastavujeme u lomů vedle Lipové s krásnou čistou vodou a při zapadajícím slunci si zaplaveme. Poté již osvědčená hospoda U Pytláka. Výborný losos následovaný řadou piv, zelených a hruštiček. Až to zaujalo i partu vedle sedících cyklistů, se kterými jsme si pak popovídali. Objeli už celou republiku kolem dokola a tak teď jedou napříč. U Pytláka měli do deseti, z hospody jsme odcházeli ve dvě, tak tomu nerozumím. Možnost přespání na dřevěné terase hospody jsme vzhledem k hrozícímu dešti vřele uvítali.

Stoupání zelenajícím Českým Švýcarskem

Dnešek bude poklidný

Vzpomínka na Pyšnou princeznu

Čtvrtek 4. 7.

Dobytí nejsevernějšího bodu republiky

Lipová - Lobendava - Severní - nejsevernější bod - Steinigtwolmdorf - Severní - Liščí - Šluknov - Staré Křečany - Krásná Lípa - Doubice - Rybniště
55 km, 1000 m převýšení

Ráno je balení jednoduché a zajíždíme do potravin na snídani. Vše by proběhlo rychle nebýt toho, že si Ela všimla otevřené pošty naproti. Něco jí náhle osvítilo a vykoupila všechny sladkosti v sámošce, zformovala z toho balík a poslala ho Vojtovi na tábor, tušíc, kde by bez nich velice trpěl a strádal. Poté již vzhůru na sever, ještě to kousek jde, na nejsevernější bod republiky!

Cesta končí na hranicích a pak už je to chvíli jízda, chvíli tlačení, někdy i potokem. Přesně v poledne staneme na Nordkapu. Nordkapem ho, jako obdobu norského Nordkappu, nazývají hlavně Němci. Následuje focení a přípitek. Potkáváme tam několik lidí, kteří obcházejí republiku po Stezce Českem. Zpátky to bereme Německem, kde se dá dostat brzy na sjízdnou silnici. Dále pokračujeme bývalou signálkou podél hranic až do Šluknova.

V jediné restauraci ve městě si dáváme výtečný guláš s obřími knedlíky. Přes krásně upravenou Krásnou Lípu se vyhýbáme bouřce a k večeru dorážíme do Rybniště, kde se k nám na nádraží připojuje Leoš. Setkání zapíjíme v kulturáku u nádraží. Venku se mraky honí, občas sprchne. Za soumraku proto jen přejíždíme do nedalekého turistického přístřešku v lese u skal, kde se zabydlujeme pod lavicemi.

Na sever je cesta obtížná

Dobytí nejsevernějšího bodu ČR

Dnešní nocleh

Pátek 5. 7.

Přejezd Lužických hor, výšlap na Luž

Rybniště - Chřibská - Zlatý vrch - Nová Huť - Chata Luž - Horní Světlá - Dolní Světlá - Krompach - Hain - Petrovice - Lví Buk
47 km, 1050 m převýšení

Vstáváme, balíme, vyrážíme. Sjíždíme do Chřibské na snídani. Je na ní vidět, že už je to turistické město. Na náměstí kavárna, pekárna, několik potravin, muzeum. Než to všechno vyzkoušíme, je jedenáct. Vyjíždíme, jak jinak, opět do kopce. Děláme si malou zajížďku na Zlatý vrch, na jehož vrcholu je čedičová skála s typickými šestiúhelníkovými sloupci. Je to obdoba mnohem známější, ale menší Panské skály. Kocháme se pohledy a výhledy. Eli tam překvapivě potkává svého spolužáka.

Odtud již pokračujeme lesem stále do kopce až pod nejvyšší horu Lužických hor, k chatě Luž. Znaveni usedáme a dáváme si na posilnění výtečnou frankfurtskou polévku. Poté se vydáváme pěšky asi 1,5 km na vrchol Luže. Užíváme si krásné daleké výhledy z nové rozhledny.

Od chaty sjíždíme z kopce do Dolní Světlé, kde jsme byli před rokem ubytováni. V Krompachu, v restauraci s příznačným názvem Na Hřebenovce, si dáváme lehčí pozdní oběd. Večer chceme něco upéct. Opět stoupáme na hranice. Nečekaně prudké klesání k Oybinu je po zásluze vykoupeno ještě prudším stoupáním zpět na hranice. Blížíme se k Loupežnickému vrchu, kde bychom chtěli někde přespat. Jedeme takřka stále po rovině. Což moc nechápeme. Pointa přichází vzápětí. Má podobu závěrečného 23% stoupání.

Jak jsme trochu předvídali, když jsou ty svátky, na vrchu je plno, stejně tak i ve dvou dalších přístřešcích. Vjíždíme proto pár set metrů do Německa a tam na kraji lesa, na vyhlídce rozkládáme ležení. Na cestě děláme malý ohníček, opékáme ostěpoky a grillkäse. Tentokrát by nemělo pršet, a tak uléháme do měkké trávy pod stromy. Ze spacáku koukáme na noční oblohu plnou tisíců hvězd, kterou, kromě hor, už v Čechách asi nejde spatřit.

Čedičový Zlatý vrch

Zdolání Luže

Večeře kousek za hranicí

Sobota 6. 7.

Přes Trojmezí do Liberce a Všelibic

Lví buk - Loupežnický vrch - Česká brána - Trojmezí - Kristýna - Hrádek nad Nisou - Grabštejn - Chrastava - Liberec - Śimonovice - Proseč pod Ještědem - Český Dub - Všelibice
68 km, 940 m převýšení

Po ránu lezeme na Loupežnický vrch a poté již klesáme z Lužických hor podél hranice s Německem. Dostáváme se tak na Trojmezí, místo styku Česka, Německa a Polska. Po důkladném ofocení popojíždíme k velkému jezeru Kristýna, které vzniklo zatopením lignitového dolu. Protože dnes je nejteplejší den týdne a svátky, byla na plážích kolem Kristýny hlava na hlavě. Dali jsme si v restauraci u pláže oběd, vykoupali se a ruče vyrazili směr Liberec. Přes Hrádek na hrad Grabštejn a dále podél Lužické Nisy.

Člověk by tak čekal rovinku. Avšak, kdykoli se cesta jen trochu vzdálila od řeky, vytvořil se kopec. Vlak v Liberci nepočká, tak stále zrychlujeme. To, že je třicet stupňů, jsme si měli čas uvědomit až na nádraží. Před Libercem přes řeku nás čekala velká pozoruhodnost – transbordér. Vlezeš si i s kolem do klícky, táhneš za provaz a za chvilku jsi na druhé straně. Takový ruční vodorovný výtah. Pak ještě značně kopcovitý Liberec a přijíždíme na nádraží čtvrt hodiny před odjezdem. Stíháme tak pivko i dojemné loučení s naší Eli.

Vlak odjel, čas se zastavil. Sedíme s Leošem znaveni a dehydrováni před nádražím. Doplňujeme tekutiny a přemýšlíme, kde dneska přežijeme noc. Podle předpovědi budou celou noc řádit bouřky a déšť. Tu si vzpomenu na Filipa, mého spolužáka z gymplu, se kterým se občas vídám. Bydlí ve Všelibicích. Zkusím mu zavolat, jestli tam nemají nějakou stříšku. Říká, že by nějakou stříšku našel a že tam dneska mají navíc pouť! Vydáváme se za naším zachráncem. Je to sice jen 20 km, ale mezi námi a Všelibicemi někdo záludně postavil Ještědský hřeben. Už to moc nejede, z posledních sil překonáváme hřeben, následuje dlouhý sjezd o 300 výškových metrů, ještě jeden kopec a pět minut před bouřkou vjíždíme do Všelibic.

Ze stříšky se vyklube luxusní sál nové hasičské zbrojnice, po týdnu též vidíme teplou sprchu. Dáváme se rychle dohromady a vyrážíme na pouť. Rozuměj večerní koncert místní rockové skupiny Vibrace. V hospodě dostáváme grilovanou kýtu a utopence. Připadá mi to jako božské mana. Dlouho si povídáme s Filipem a starostkou. Pak již vyrážíme ven pod velký stan si zavibrovat se skupinou Vibrace. Úžasný večer. V jednu odcházíme spát.

Trojmezí

Transbordér přes Lužickou Nisu

Pětihvězdičková požární zbrojnice

Neděle 7. 7.

Přes Svijanský pivovar do Turnova na vlak

Všelibice - Libíč - Podhora - Kobyly - Svijanský Újezd - Svijany - Příšovice - Přepeře - Turnov
30 km, 230 m převýšení

Ráno, vyspaní do růžova, jsme se sbalili, zamkli zbrojnici a vyrazili před hospodu odevzdat klíče. Ač byla hospoda ještě zavřená, udělali nám párky a míchaná vajíčka. Filip a starostka se s námi rozloučili a my se vydali s pár oklikami do Turnova na vlak.

Zastavili jsme se ve Svijanském Újezdu před hospůdkou V Chaloupkách, kde moje víla Oli mi tajně uspořádala velkou oslavu kulatin. Nešlo také minout Svijany, kde jsme v pivovaru ochutnali pivo 450, 460 a Vozku Yuzu a Bergamot. Poté zajížďka podél Jizery. Čas se ale začíná opět zrychlovat, tak musíme zrychlovat též. Na nádraží v Turnově se loučíme a slavnostně ukončujeme naši výpravu na sever naší krásné vlasti. Howgh.