Zimní Vranča

za sněhem a ledem do valašských kotárů

9. - 16. 2. 2019

Jitka, Dafe, Oli a Franta

Ten, kdo se zrodí na Valašsku a trvale tam žije, necítí často zplna půvabu, bohatosti a rozdílu proti jiným nářečím nebo vůči spisovnému jazyku. Krásu, barvitost a hudebnost valašského nářečí nejlépe pochopí ten, kdo přichází z jiného prostředí. Teprve ten tu krásu objevuje a obdivuje. Sudičky daly v náhradu Valachům za pozemské statky lásku k horám, jejich krásám, kde si lid žije svým životem a svou filosofií.

Valašské vrchy jsou krásné. Vznikající scenerií, velikou rozmanitostí horských pásem, nepřehledným mořem pahorků, strání, chmurných grúní a údolí. Každý pohled skýtá novou zajímavost, jiný obraz. Horská pásma se vkládají do sebe jako listy rozvité růže. Kdo dovede vyslechnouti jejich hovory, jejich taje, kdo jim porozumí, ten pochopí, co vlastně Valacha víže k tvrdé půdě. Je to láska k horám, k malebnému kraji, ač je tu "konec chleba a začátek kameňa."

Poměr Valacha k přírodě je naprosto jiný, než je tomu u ostatních kmenů. Zmiňuje-li se o kopci, praví o něm podle toho, jak je vysoký: vršek, vrch, vršisko; kopeček, kopec, kopčisko; hrbek, hrb, hrbisko: horka, hora, hořisko. A každý kopec opřádá bájí, pověstí a věří, že se mu podaří najít v hoře ukrytý poklad.

Valašská půda je kopcovitá a povaha Valachů je téhož rázu. Valaši jsou cholerici, ať v radosti, žalu, v přízni nebo odporu. Více však je vážnosti a zádumčivosti. Narodili se v skromných poměrech a skromnými poměry se prodírají po celý život. Valach dlouho snáší příkoří, ale když má urážek po krk, propukne jeho hněv. Běda tomu, pro koho Valach uroní slzu, aniž je toho hoden! Má-li však někoho rád, dušu by s ním rozdělil. Když se rozveselí, nezná míry...