Multikeška

aneb narozeniny v sedle

15. 9. 2017

Vyprávění o jedněch neobyčejných narozeninách
aneb jak František k úžasnému dárku přišel.

Narozky mi vlastně začaly už ve čtvrtek večer, kdy jsem se vrátil domů. Čekala mě samá příjemná překvapení. Tajemná obálka, štrůdl, dýňová polévka a hlavně, není asi divu, nový kousek do jednoho šuplíku ukrytý pod peřinou. Podle toho mi připadá, že co přibude do šuplíku příště, je nade vše jasné ;-)

V pátek ráno jsem natěšený rozlepil obálku. Ha, není tam dárek, ale jen souřadnice. A osm dalších otazníčků. Napadlo mě, že by to mohlo znamenat devět "kontrolek". Ale úplně jsem tomu nevěřil, neb mi připadalo, že by s tím bylo hrozně práce.

Po deváté jsem vyrazil na první souřadnice. Ještě předtím jsem řešil, z pozdějšího pohledu nesmyslnou otázku, jestli mám jet MHD nebo na kole. Souřadnice ukazovaly na zastávku autobusu před nemocnicí nad Karlákem, tak jsem si myslel, že bude pár kontrolek v centru města a skončí to někde v kavárně. Řekl jsem si, že to objedu MHD, abych nemusel se po městě tahat s kolem.

Hned první kontrolka ukázala své záludnosti. Strávil jsem tam skoro půl hodiny, protože jsem vždy čekal, až odjede autobus a zastávka se vyprázdní, než jsem se pustil do větších akcí. Prošmejdil jsem lavičky v zastávce i vedle zastávky, stojan s jízdními řády, obcházel jsem zastávku zprava i zleva. Nic. Vůbec nic. Oli se nade mnou ustrnula a napověděla mi. Už jí vidím, hnědou pásku na rohu střechy zastávky. Hodně dobrá páska! Autobus s lidmi odjíždí. Nastal můj čas. Stoupám na lavičku a snažím se pásku utrhnout. Obcházím zastávku, nadskakuji a trhám, rvu. Po několika pokusech povolila. Rozbalím vajíčko, naťukám do map nové souřadnice a nevěřím svým očím. Čekaje nějakou blízkou ulici, souřadnice mě posílají přes půl Prahy do divočiny za Záběhlicemi. Chvíli přemýšlím, sbírám síly a rozhoduji se vrátit domů a vytáhnout kolo. Dochází mi, že místo objíždění kaváren mě dneska, v tento slavný den, čeká dobrodružství.

Jedu metrem domů, kde v klidu, tuše, že to dneska nebude zadarmo, si dám výbornou dýňovou polévku od mé víly. Hup do cyklistického, hup na kolo a úderem jedenácté směle vyrážím. Podél Vltavy, přes Braník, Podzámčí, stoupám Kunratickým lesem, Roztyly, Záběhlice, Trojmezí. Po cestě dostávám milé upozornění, že to tam bude dosti píchat. Což mohu, od první chvíle obklopen nenasytnými trny šípků, potvrdit. Hned na začátku jsem si vytipoval cestičku do křáků, přes kterou byla položena záhadná větev. Že by znamení? Nebo náhoda? Vlezu tam, pohybuji se pomalu a opatrně, neb každý neuvážený pohyb je odměněn zarývajícími se trny do mého těla. A hledám. Asi to bude opět ta hnědá páska. Prohlížím každou větev, poprvé, podruhé, zkouším i jiné cestičky, trny a trny, furt samé trny. Po půlhodině prosím o nápovědu. Nakonec si všimnu nějaké malé, z listí nesměle vykukující oranžové věci u keře hluboce v mlází. Jak jsem to mohl přehlédnout? A on to králík! A v břichu má vzkaz! Další souřadnice. Kavárna v Lublaňské! Z Trojmezí zase až do centra! Dneska to vůbec nebude zadarmo! Jedu přes Trojmezí a známé cestičky se mi spojují. Když jsem tam jezdil s Oli, tak jsem okolí moc nevnímal nemoha od ní oči odtrhnout. Dále pak následuje Vršovická, Bělehradská,...

Jsem před kavárnou. Zaujala mě lavice před podnikem. Počkám, až přejdou lidi a vzhůru dolů na kolena, pod lavici. Nic. Pak si všímám nápisu zahrádka ve dvoře. Tam jsou taky lavice a stolečky. Protlačím kolo kavárnou, a když už jsem tady, tak si dávám kapučíno a čokoládovo-malinový dortík. Mezi sousty prozkoumávám lavice a stolečky. Nic. Zachraňuje mě nápověda, jestli jsem prozkoumal i ten náš stoleček. Dosud jsem si myslel, že schránky budou spíš na odlehlejších místech, než pod stolkem přímo v kavárně plné lidí. Dochází mi, že Oli se ničeho nebojí. Chvíli mě zdrží distingovaný pán s kávou sedící u našeho stolečku. Jak může vůbec někdo sedět u našeho stolečku! Naštěstí dopíjí a po chvíli odchází. Jdu rychle jako zaplatit, sedám si, abych dopil vodu. Rukou nahmatám pod stolem pásku. Opět s tou pekelně držící páskou zápasím a nakonec z jejího pevného objetí vysvobozuji vajíčko. Páska tam zůstává. Schválně, jestli tam bude, až zase do kavárny brzy zavítáme. Vracím se na dvůr pro kolo a vyrážím směr Žluté lázně.

Jedu po nábřeží a před lázněmi míjím Veslařský ostrov. Náš ostrov. Zahýbám na něj. Pochopil jsem, že všechny kontrolky budou na našich místech. Takže na našem ostrově určitě nějaká bude. Že bych si ušetřil hodně kilometrů. Prolézám vrbu, prohlížím železo, podle kterého jsme vstupovali do vody, prozkoumávám stromy u vody. Bez jistoty souřadnic to ale po chvíli vzdávám. Popojíždím do Žlutých lázní. Souřadnice ukazují na písečnou pláž těsně u vody. Procházím se po břehu, podrobně si prohlížím velký trs trávy. Pak se ale soustřeďuji na lavice vyrobené z dřevěných kol. Na nich jsme přece seděli tehdy po koncertě, po naší asi první akci! Dobře si vzpomínám, jak mě Oli táhla do Vltavy. Sice jen po kolena, ale tenkrát mi došlo, že s touto úžasnou ženskou toho zažiju ještě hodně. Tak zase na kolena, do písku a prohlédnout každou lavičku zespoda. U té nejblíž k vodě jsem všiml takového velkého volného suku. Neskrývá něco? Vzal jsem multiklíč z kola a během pěti minut jsem z něho udělal třísky. Nic. Nápověda mě vrací opět k trsu trávy. Pořádně v něm zahrabu a ejhle, králík! Jak jsem ho mohl přehlédnout!

Souřadnice poněkud mírní moje nadšení. Malešice. Snad patnáct kilometrů přes půl Prahy. Ale hlavně začínám být nesvůj, snad se i krapet stydím, že jsem dosud na všechno potřeboval nápovědu. Na druhou stranu si už trochu věřím, protože začínám chápat, jak Oli schránky schovává, jak mohou vypadat. Takže vzhůru do Malešic. A hle, projíždím Levou ulicí. Mám hlad, tak se rozhoduji stavit se doma na polévku.

Když vcházím do bytu, tak mi teprve teď všechno dochází. Že by Oli potřebovala klíče od bytu jen proto, aby tam dala obálku? Tam musí být finálka! Nenajdu ji? Poprvé bez nápovědy? Jdu do koupelny. Do koupelny proto, že jsem si všiml, že tam byly z nějakého důvodu vyndané všechny vody po holení. Stoupnu si doprostřed a přemýšlím, kam bych něco schoval já. První zkusím, jestli drží poklop u nádržky k WC. Drží. Pak můj zrak sklouzne na poklop pod vanu. A už v útrobách vidím krásně zabalený balíček...

Brzy mě ale dochází, že to vlastně není vítězství. Věren známému a také i mému mottu "I cesta je cíl" a hlavně uvědomujíce si, kolik úsilí a času tomu Oli věnovala, je rozhodnutí okamžité. Musím to dokončit. Takže to, co mě hnalo dál, nebyla tvrdohlavost či snaha dokázat sobě nebo Oli, že to ujedu, ale byla to nutkavá potřeba dokázat Oli, jak moc si vážím toho, co pro mě udělala, kolik času, sil a nápadů mně tím věnovala. Tolik toho k narozeninám mi ještě nikdo nedal.

Tak ať žijou Záběhlice. Stoupám na Pražského povstání, sjíždím do Nuslí, k Botiči a vzhůru po Vršovické, dneska už podruhé! Vršovická ulice je na kolo dobrá, jede se po ní rychle a skoro všude je cyklopruh. V Záběhlicích zahnu na úzkou cestičku podél trati. No jo, já to tady poznávám! Zastavuji za kolejemi. O kousek dál jsem se přece kdysi odvážil fotit Oli! Prolézám křoví, koukám po větvích, koukám po zemi a hle, nějaké podezřelá hromádka listí! Poprvé bez nápovědy. Je vidět, že už začínám být zkušený.

Nové souřadnice. Zase přes půl Prahy. Park Na Pankráci. Zrovna tento park dává smysl. Proplétám se cyklostezkami, najíždím na Vršovickou, dnes již po třetí, a uháním opět k Botiči. Stoupám dlouhým kopcem přes park Na Jezerce až na Pankráckou pláň. Projíždím parkem, kolem hospůdky Na půl cesty je spousta lidí. Normálně bych si dal pivo, jako vždycky, ale tentokrát na to nemám pomyšlení. Pohání mě něco jiného. Nemá to být nad zemí, takže vylučuji lavičku. Naši lavičku. Souřadnice ukazují někam ke křoví. Prolézám jím tam a zpět, koukám po zemi. Nic. Vedle křoví vidím zasazený stromek s mulčovací kůrou kolem. Nic mě netrká. Kousek dál je druhý strom. Zase kůra. Jen na jednom místě je položena silnější větvička. Zkusím hrábnout a ejhle, igelit a uvnitř vajíčko! Když rozbaluji papírek se souřadnicemi, přistihuji se, že si moc přeji, aby mě neposlali zase do Záběhlic!

Naštěstí je to blízko, na ostrov. Na náš ostrov. Uháním z kopce Novým Podolím a za chvíli jsem tam. Nemá to být ani na vodě, ani na souši. Že by někde u břehu nad vodou? Snad nebudu muset do vody. Vypadá to na strom. Na strom, který jsem okukoval cestou do Žlutých lázní. Je u něho rybář. Tentokrát se osměluji a vyprávím mu, co tam dělám. Zaujalo ho to a pomáhá mi hledat. Když u stromu již znám každou větvičku nad vodou, pohlédnu vzhůru. Na konci větve vidím hnědou pásku! Čtyři metry nad zemí! Jak to tam mohla Oli dát! Rybář mě přeje k narozeninám a já vyrážím na Karlov na hradby.

Slunce se již sklání nad obzor, ale hradby nejsou daleko. Po cyklostezce přijíždím do parku Folimanka, vynáším kolo asi po sto schodech a jsem na hradbách, na vyhlídce. Kochám se nádherným podvečerním výhledem. Slunce zapadá a já již bez zaváhání nacházím poslední, finální souřadnice pod plechovou lavičkou.

Sjíždím Folimankou dolů k železničnímu mostu. Tam překvapivě zatáčím doprava místo do Podolí. Cestou z hradeb ve mně hlodal červíček, jestli bych neměl, když je to poměrně blízko, to nevzít přes první kontrolku, přes zastávku u nemocnice. Abych si mohl v klidu říci, že jsem vše objel na kole. Od zastávky pak jedu na náplavku, tam na dvě písničky zastavuji u naší lodě. Pak už jen pár šlápnutí a jsem doma.

Teprve doma mi pak dochází, že jsem nemusel přemýšlet, kde by mohl být dárek ukrytý, ale mohl jsem jít najisto. K vaně. K naší vaně.

Obrázek, na něm dvě skleničky. Naše skleničky. Naše jezírko. Náš svět.

František