Krušné hory
Nové Hamry
28. - 30. 8. 2009
Vláďa, Jitka, Dafe, Leoš, Lucka, Martin, Bára, Franta
Dlouhá noc 28. 8.
Důkladná příprava...
kosmický DJ Marťan
nejdřív fotku Elišce
Hardmáta
Sobota 29. 8.
Nové Hamry - podél Rolavy - nádherné Chaloupky - Přebuz - koupání v rašelinovém jezírku plného šlemu - oběd a 17 panáků u sáněk - Rolava - ruiny cínového dolu v lese - Jelení - Horní Blatná - rozhledna na Blatenském vrchu (1043 m) - downhill do Vlčích jam - Horní Blatná - Perninský vrch - Nové Hamry.
46 km, převýšení 930 m.
Chaloupky
KLIKNUTÍM ZVĚTŠÍTE
urychlíme sjezdy
cykloňovský potěr
Neděle 30. 8.
Nové Hamry - krpál po žluté - rozhledna Pajndl (976 m) - singltrek po modré - Dračí skála - Pernink - Abertamy - rozhledna Plešivec (1028 m) - kolem Špičáku - odbočka na běžkařskou trasu - voda stoupá - už je po kotníky - lítý boj o život uprostřed Božídarského rašeliniště - Saidlův rybník - Abertamská zatáčka - Klínovec (1244 m) - Boží Dar - Krušnohorská magistrála - Rýžovna - Horní Blatná - Nové Hamry.
60 km, převýšení 1330 m.
singltrek po modré
vzhůru do rašeliniště
Klínovec :-(
 |
Zapomenuté Krušnohoří [Standovo okénko] |
Krušné hory
Časté deště, ostrý studený vítr, v zimě množství sněhu, neúrodná půda. Tak nějak by asi mluvili o svém domovu lidé z Krušných hor před stovkami let stejně jako dnes. V posledních padesáti letech se ovšem charakter tohoto kraje proměnil ještě docela jiným způsobem; dnes se v souvislosti s Krušnými horami bohužel mluví spíše o vzduchu zamořeném imisemi, o půdě poznamenané kyselými dešti a především o těžce zkoušených lesích. Prastará charakteristika drsných horských podmínek ani škody posledních padesáti let příliš nevybízí k tomu, aby se zde člověk trvale zabydlel. A přesto, nikde jinde se v Čechách na hřebenu hor o průměrné výšce 800 metrů nenachází tolik osídlených území, vesnic, městeček a měst. Přitom současné osídlení ani zdaleka nedosahuje předválečné úrovně. Až do vyhnání původních obyvatel se tomuto kraji přezdívalo "nejzabydlenější hory Evropy".
Pro ekosystém, ale i pro kulturní dějiny tohoto pohoří jsou klíčové klimatické podmínky. Výškový rozdíl mezi podhůřím a hřebenem je na české straně obrovský. Člověk tu na několika kilometrech nastoupá až 700 m výškových metrů. Prudké svahy působí dojmem hradby, přirozené hranice Čech. Podnebí je ovlivněno tím, že na mírnějším saském svahu se zvedají masy vzduchu a vysoko nad zemí pak vychládají. Výsledkem jsou četné deště, mlhy, mraky a na hřebeni takřka neustálý vítr. Východní větry způsobují suché a v zimě mrazivé dny. Oblasti za Krušnými horami, tedy Doupovské hory, Podkrušnohorské pánve, České Středohoří a chmelařské Žatecko, jsou ve srážkovém stínu. V těchto krajích je proto sucho a teplo, a tak tu dokonce vznikají polostepní ekosystémy.
Do roku 1947 byly Krušné hory nejobydlenějšími horami světa. Příčinou nebyla ani tak drsná krása těchto hřebenů, jako spíše nerostné bohatství. Kvůli těžbě rud sem přišlo mnoho lidí z různých koutů střední Evropy. Proto jim Němci také říkají Erzgebirge, tedy Rudohoří. Krušné Hory - Rudohoří, mohlo by se zdát, že různým společenstvím se při pohledu na tuto hradbu hor a lesů vybavovaly různé charakteristiky. Pro německy mluvící obyvatele to byl nerost, ruda a smysl života v horách, pro česky mluvící obyvatele převážilo nepohodlí a těžkosti tamního živobytí . Zdání ovšem klame, protože název "krušné" pochází od slova "krušiti", což znamená rýžovat. I český název tedy připomíná činnost havířskou. Přesto ovšem nelze souvislost názvu "Krušné" a drsnosti horského života zcela vyloučit. Může se v ní zračit důvod, proč Češi v minulosti Krušné hory příliš nezabydleli.
Od období industrializace, zvláště v druhé polovině 20. století tedy hřbet Krušných hor nesl tíhu těžkého průmyslu a intenzivního využívání nerostů. Pohoří a snad ještě více kraj pod ním byly obětovány potřebám průmyslové civilizace. Dodnes jsou tak Krušné hory jediným velikým horským celkem u nás, který není pod žádnou formou ekologické ochrany. Drobná chráněná území v Krušných horách postihují pouze malé celky a specifické ekosystémy. Příkladem takového území je Chráněná krajinná oblast Východní Krušné hory, která vznikla v roce 1995. Jejím smyslem je především ochrana horských luk, bučin a roklí.
V době, kdy se v Krušných horách především dobývaly rudy, byly lesy záměrně pěstěné a sloužily hlavně jako palivo. Dnes se hornická činnost přesunula do Podkrušnohoří, avšak důsledky této gigantické těžby jsou nejviditelnější opět na hřebenech hor. Otázkou stále zůstává, zda někdy v budoucnosti budou Krušné hory chráněné jako celek. Je zřejmé, že dokud bude v Podkrušnohoří stát podporovat těžbu a tepelné elektrárny, nebude možné zavést jakoukoliv úroveň ekologické ochrany. Člověk se tak možná stane jediným divoce žijícím tvorem Krušných hor.
Základním rysem těchto hor je dnes boj přírody o přežití v otráveném ovzduší a v kontaminované půdě. Příroda se zde dlouhou dobu snažila bojovat nerovný zápas se škodlivými látkami, které se každým dnem valily z údolí, ale nakonec se, zjednodušeně - ale svým způsobem výstižně - řečeno, otrávila. Příroda umírá pomalu a tiše, bez dohledu doktorů a příbuzných. Proto si člověk uvědomil vážnost situace až pitvou v odumřelých tkáních a tělech stromů. Člověk se ani nestačil zastavit a položit si důležitou otázku po důsledcích vlastní činnosti. Neustálý vítr, chlad a vlhkost, tedy faktor, které determinují život na hřebeni Krušných hor, se staly v kombinaci se zplodinami smrtelnými. V 70. letech tak umírají první hektary lesa. Teprve o celé desetiletí později se začalo nesměle pomýšlet na lesnické úpravy a další politiku obnovy lesního porostu. Poté, co byl les zbaven uschlých pahýlů, se začaly sázet semenáčky smrků. Bohužel byl vybrán špatný druh smrku, tedy takový, jemuž se daří spíše v nižších polohách a mírném klimatu. V 80. letech tak miliónové investice do nového porostu přišly vniveč. Od té doby se tedy sázejí druhotné dřeviny jako břízy, jeřáby a další rychle rostoucí stromy, které pomáhají udržovat půdu a půdní pokryv, aby nedošlo k erozi. Koncem 80. let tak byla na celém východním hřebeni Krušných hor a na Děčínském Sněžníku k vidění pokřivená torza stromů, chudý lesní interiér, zelenošedá tráva a ohromné mraky komárů i jiného drobného bodavého hmyzu.
Teprve od roku 1990 se postupně snižovala smrtelná dávka jedů z elektráren v údolní kotlině a přišla vhodná doba pro další kolo výsadby nových porostů. Začalo se se sázením smíšeného porostu, takového, jaký zde rostl dříve. Smrky ztepilé byly míchány se smrkem stříbrným, který je odolnější, s borovicí, jeřábem a s břízou. Také se začalo s vápněním hor, neboť se ukázalo, že stromy zde nemohou růst nejen kvůli špatnému vzduchu, ale také kvůli zamoření půdy a znehodnocení živných roztoků. Zdálo se, že se konečně dílo již takřka dvou generací lesníků začne dařit, když přišel osudový rok 1996 a zima, která se trochu vymykala dosavadnímu schématu a předpokladům. V zimních měsících, v období inverzí a nebezpečného zahuštění jedovatých plynů a látek v podkrušnohorské kotlině, přestal vát převažující severozápadní vítr a místo něj přišel vítr jižní. Ten vyfoukal smrtelné dávky síry po svahu Krušných hor až na hřeben, kde se ve formě námrazy nalepily na všechny nové i staré stromy a proměnily se ve vražedný ledový příkrov kyseliny sírové. Během pouhého týdne stačila tato jedovatá mlha spálit většinu jehliček smrků a usmrtit tak další fázi revitalizace krušnohorské lesní flory. Od té doby se znovu začíná s opakovanými výsevy stejného - smíšeného - charakteru lesního porostu. Jestli tento už několikátý pohrobek krušnohorského hvozdu dospěje, je otázkou. Rozhodující bude vývoj koncentrace škodlivin v podkrušnohorských uhelných pánvích. Hrozbou je za současného stavu i vrtkavost počasí. Proto je les na hřebenu těchto hor tak nesourodý. Každých dvacet kilometrů se liší vzhled a struktura porostu. Je velmi zajímavé procházet tyto lokality a přemýšlet o rozsahu zkázy, marných nadějích, ale také o úsilí člověka, který se snaží napravit své hříchy.
Oblast na východ od Klínovce je ovlivněná vznikem Přísečnické vodní nádrže. Vedle města Přísečnice zaniklo v posledních desetiletích mnoho dalších obcí, jako např. Rusová, Mezilesí nebo Dolina. Po těchto sídelních lokalitách zůstaly pouze rozlehlé louky, neobdělávaná pole a zbytky dopravní infrastruktury. Oblasti na západ od Klínovce dominuje Porolaví, jež bylo zpracováno díky kvalitním fotografiím nejdeckého rodáka Ruperta Fuchse, jenž zdejší krajinu zachycoval v první polovině 20. století. Proto mohla být pořízena kolekce snímků z města Nejdku a širokého okolí posetého vesničkami. Oblast západních Krušných hor představuje v této oblasti nejméně ekologicky zdevastovanou krajinu, která si uchovala své krásy a půvaby takřka nedotčené.
Tento na první pohled krásný kout Čech však nenabízel svým obyvatelům lehký život, ostatně jako v celé Krušné hory. Již od 17. století představovala tato oblast jedno z nejchudších území Habsburské monarchie. Na nekonečných vlnách moru, hladomoru a drahoty se podepisovala nepřízeň počasí, zhroucení těžby stříbra a cínu, války a obecná chudoba horského lidu. Nejdecko a Kraslicko mělo jen velmi malý podíl orné půdy, a tak zde zemědělství nikdy nemohlo hrát výraznější roli. Ve třicátých letech to byly oblasti s největší nezaměstnaností v západočeském pohraničí, bez práce zde bylo až 25% obyvatel. V době hospodářské krize trpěly tyto oblasti závislé na vývozu porcelánu, skla, textilu, krajek a hudebních nástrojů více než soběstačnější vnitrozemí.
Hovoříme-li o západní části Krušných hor, je na místě vzpomenout na dávnou pověst Čechů, jako zdatných muzikantů. Nemělo by se zapomínat na to, že velký podíl na této pověsti měli i čeští Němci. Lidé v Krušných horách dokázali svoji zálibu v hudbě převést i na výdělečné řemeslo. Bylo zde mnoho měst a továren, kde se vyráběly hudební nástroje. V Kraslicích dodnes existuje výroba bicích souprav a kytar. Před válkou se zde ročně zhotovilo 100 000 žesťových, 14 000 dřevěných hudebních nástrojů, k tomu ještě 4500 saxofonů a 200 000 tahacích harmonik. V Lubech se i dnes vyrábějí housle, což je ovšem jen odlesk zdejší předválečné slávy tohoto řemesla. V bývalém městečku Přísečnice fungovala slavná hudební škola, odkud pocházeli zvláště známí hráči na harfu. Vždyť tam, kde vznikaly hudební nástroje, se na ně také muselo umět hrát. S odchodem původních obyvatel tak hory ztratily i mnohé prastaré nápěvy a melodie.
Vztah poválečných obyvatel Nejdecka k minulosti a tradicím tohoto kraje charakterizují osudy hřbitova v obci Rudné. Po odsunu se o něj nikdo nestaral, a tak začal zarůstat a mizel před očima. Od poloviny osmdesátých let se do vsi začali vracet lidé, kteří zde dříve bydleli. Chtěli navštívit tradiční hřbitov a uctít tak památku svých předků. To, co uzřeli, však byl obraz zmaru a zkázy. Hroby se mezi vysokou trávou, kopřivami a keři téměř nedaly najít. A jak se tento obraz změnil do dnešních dnů? Dnes je hřbitov pravidelně sečený, stojí kolem něj nový plot a kusy náhrobků leží viditelně v trávě. Tím více ale vyráží dech jeho skutečný stav. Ona torza a zbytky náhrobků jsou většinou beze jmen. Tu a tam člověk zahlédne, jak na zbytku hrobu leží střepy skleněné tabulky se jménem mrtvého. Příjmení již není možno zjistit. Zbytky kamene pomalu ale neúprosně prorůstá mech. Starý německý hřbitov pohlcuje příroda. Nynější obyvatelé vesnice si však uprostřed hřbitova postavili urnovou zeď, kde jsou pochováni jejich mrtví. Hřbitůvek tak symbolicky evokuje náladu v celém pohraničí. Noví obyvatelé se včlenili do malého prostoru, ale většinu hřbitova nechali těm, kdo tu žili a umírali před nimi. Jako memento tak tento polorozbořený hřbitov připomíná skutečnost, že si lidé v tomto kraji uvědomují chatrné zakotvení v krajině a tradici.
[Úvodní texty k expozicím putovní výstavy Zmizelé Sudety Petra Mikšíčka a jeho přátel z občanského sdružení Antikomplex]