MTBO VIPrahlé duše 8. 11. 2008 Eliška, Franta, Leoš, Dafe www.viprahlo.snadno.eu/VIPrahle_duse_08.html

Prolog: A tak nám zrušili letošního Dýmáka. A cykloň se nám na podzim nějak rozprch. A pojedeme ještě někdy MTBO? Podzimní depréze. Stačil ale jeden mejl do naší nové sowí stáje a všechno je úplně jinak.

Čéče, ty horský kola v podvečer mě lákají. Pokud je to závod
ve dvojicích, tak v tom skoro vidím narážku na naše supr orientační
schopnosti a brzké noční příjezdy samozřejmě jak jinak, než pod
vedením experta průvodce Leoše.
Ale po pravdě, ze závodů mám trochu strach, já jezdím na pohodu a
bez stresu. Obávám se, že by mě závodníci vyhecovali a já musela makat.
Tuuuudle! :-)
Uf, už mám předstartovní horečku...... sevřel se mi úplně žaludek,
podobně jako před atletickejma závodama... Eli

Čas T - 7 hod. Vstávám. Přeskočím následující čtyři hodiny strávené pravidelným vykukováním z okna, jestli už přestalo pršet. Marnost nad marnost. Volá Dafe, že v Mnichovicích padají h.... s háčkama. Uklidňuju ho, že tady taky. V jedenáct nakládám naleštěné kolo do auta a vyrážím na Zbraslav. Stěrače stírají.

Před hospodou U Chladů na parkovišti vidím osamělé auto, příde mi ho líto, a tak se stavím vedle něj. Koukám, že se v něm něco hejbe. Tu máš čerte kropáč! Ono je to Eliška a Leošák. Pět minut poté doráží vlakmo Dafe. Stěrače stírají. Nechce se a nechce, ale z vytopených aut se deštěm přesouváme do hospody. Jsme tam asi první a máme móře času. Objednáváme si jídlo. To však netušíme, že v kuchyni již slídí hygienička a jídlo nám asi ujídá.

Hospoda se pomalu zaplňuje cyklisty. To, že jsme mezi našinci, je zřejmé z útržků rozhovorů u sousedních stolů. "Tak jsem si koupil čtyřčipovou auroru!", "Já jsem si dal na řídítka a helmu tři fénixy!",... Znalí vědí, neznalí kliknou na www.ledmania.cz nebo www.fotonmag.cz.

Konečně dostáváme jídlo. Čas qapí. Ruče dojídáme oběd a začíná trochu panika. Přestává pršet. Sestavujeme kola, oblékáme se do cyklistického. Přijíždíme na start asi dvě minuty před výstřelem. Daří se nám rychle sehnat mapu a už vyrážíme.

Divíme se, kam všichni pospíchají, ale laxnost mizí hned po prvních metrech břežanského kopce. Napodruhé trefujeme zelenou a po listí občas stoupáme, občas kloužeme do kopce na Točnou. První kontrola v kapse a fofrem k letišti pro trojku. Po pár stovkách metrů na polňačce z Cholupic na letiště získáváme vzhled typický pro celý závod. Čtvrt metru hluboké kaluže, bahno a močály udělaly své. Od této chvíle se už nesnažíme něčemu vyhejbat. Čtyřku si necháváme na cestu zpátky z Modřanské rokle, za což nás příroda a stavaři bohatě odmění.

Z rokle jedeme nádherným, hravým singltrekem kolem Libušského potoka - občas i potokem - do Písnice. Přijíždíme k polní pěšině, která by nás podle mapy měla dovést ke čtyřce. Nevěříme vlastním očím. Místo cesty jsou tu bahenní koupele na staveništi dálnice. Nechce se nám vracet, a tak se dáváme do boje. Obalené kolo nejede, pěšky to taky moc nejde - v bahně nejsou ani vidět boty. Po velkém úsilí přijíždíme ke kontrole. I s částí pole, kterou máme na kole. Značkujem. Zpátky to radši objíždíme po silnici. Na silnici ještě chvíli zůstanem. Přes Břežany pádíme do Okrouhla. Ale už se zase těšíme do terénu, protože všude kolem silnice vidíme, jak bují ty zoufalý satelity a pohlcují krajinu a vesnice.

Na hřbitově za Okrouhlem nacházíme šestnáctku. Následuje nekonečný stoupák od Záhořanského potoka k Obrázku. Padá tma. Žhavím fénixe. Cesta lesem se stává zajímavou. Na Obrázku značíme kontrolku a už to frčíme korytem po žluté na silnici a dále z kopce. Do Petrova. Do lihovaru. Nejlepší kontrola. Cvakáme a už jsme uvnitř. Úplný ráj. Dostáváme olbřímí čaj s rumem, zkoušíme hruškovici, višňovici,... Čas však nás s Eliškou z ráje vyhání.

Sjíždíme už za dokonalé tmy k Vltavě do Davle. Máme spadeno na dvacettrojku. Tento odvážný plán však předpokládá, že trefíme pěšinu u kostela sv. Kiliána. Hledej ve stráni po tmě kostel! Zastavujeme. Co to? Z mlhy vystupuje ufoun v rádiovce a ptá se, jestli čirou náhodou nehledáme Kiliána. Asi nejsme ten večer jediní svítící a blikající podivíni na kolech. Posílá nás lesem kolmo do kopce. Moc tomu nevěříme. Zpočátku tlačíme, světla krájejí mlhu, probudivší se les nám hází klacky pod nohy, zdivočelá flóra se nás snaží pohltit. Ke konci lesa nasedáme a vjíždíme na široširé pole. Nikde nic. Tma a mlha. V dáli však najednou zahlédneme slabé, třepotavé červené světýlko. Není možná. Kontrolka. Po chvíli se objevují i světélka z vesnice. Za vsí pak bez problémů nacházíme dvacetdvojku hořet na břehu rybníka.

Čas hrozně letí. Vzdáváme další kontroly, sjíždíme po silnici k Vltavě a po štěchovické uháníme, abychom stačili vzít pětku ve Zbraslavi. Cesta je to nekonečná. Občas potkáme auto nebo dvojici cyklistů s aurorama - z dálky se to nepozná. Dvakrát už vidíme zbraslavský most, ale je to prachbídná fata-morgána. Konečně Zbraslav, kolmo nahoru ke kostelu a fofrem přes most do cíle. Přijíždíme 4 minuty před limitem. Po chvíli dorážejí i splavení Leošák s Dafem.

Bylo to úžasný. A každý další panák nás v tom utvrzuje. Dáváme něco bramboraček, něco ginů. Je osm. Vyhlášení vítězů. Což jsou v tomto podniku vlastně všichni. Následuje tombola. A pak rychle zpátky do hospody. Před desátou se loučíme s Dafem, jenž se po kolejích navrací za svou milou.

My pokračujeme až do jedné, kdy nám servírka začne brát nedopité pivo. Nadchází varianta Závist. Říkali jsme si, že je škoda odjet ze Zbraslavi už v osm, už v deset, už o půlnoci. Noc je mladá. Cesta na kopec pod Závist je však dosti dobrodružná. Hroznej kopec, kluzký listí, zdivočelé kamení. Cesta se hned na začátku, mrcha, někam ztrácí. Padají nám kola, padají nám těla. Vzájemně si pomáháme, takže padáme všichni. Nakonec jsme se dohrabali na rovnou plošinku nad Vltavou. Něco jsme po cestě poztráceli, ale spacáky a amareto máme… A dál už byste byli moc zvědaví.

Díky Eli.
  Díky VIPrahláci.
    Tak na Bajkonuru...