Sibiřský vozembouch

14.1.2006

Je zřejmé, jisté a průzračné, že Ruská Sibiř je akce veskrze zvláštní. Účastní se jí i zvláštní lidé - cyklističtí našinci, podivíni a magoři. Nebudu teď rozebírat do jaké skupiny se řadíme, ale připadá mi, že sounáležitost s nimi se stále prohlubuje.

Předstartovní horečka vypuká již po Novém roce. Začal jsem pochybovat o svých semislicích a jal jsem shánět rozumnější pláště. Jaxe ale na Sibiři ukázalo, na ledě je to stejně jedno. Každý večer jsme sledovali předpověď počasí a vzájemně jsme si dodávali odhodlání.

Čas nadešel. V sobotu ráno vyrážíme z Prahy auty (Vláďa může doplnit typy, motory, ventily, parametry). Je pod nulou, inverze, ještě málo aut. Cesta po dálnici ubíhá rychle. O deváté přijíždíme na základnu Jizera v Nové Vsi u Bakova. Parkujeme na zasněžené louce, neb vesnice je už plná aut, kol i cyklistů. Spolubojovníky nacházíme v sále restaurace. Plno lidí, plno nablýskaných strojů. Vyndaváme z auta kola a sestavujeme je. Dafe po svém bližším ohledání zjišťuje, že si zapomněl čepici. Brilantní úvahou dochází k závěru, že na Sibiři, v takové slotě, má každý statisticky jednu čepici. Protože on ji nemá, tak někde musí být někdo, kdo má dvě. S výkřikem: "Kde je ten cip, co má dvě čepice?" běhá po sále. Nenašel ho, a tak si pod helmu smotává velký ručník. Vypadá jak Jásir. Účel však světí prostředky. Martin zase nemůže najít ionťák, který si ráno připravil do kejmlbeku. Po chvíli hledání ho nachází pod rohožkou auta. Kejmlbek se asi tak dmul pýchou, že pojede slavnou Sibiř, až v autě puknul.

Když jsme vše zdárně vyřešili, vypuká panika a běžíme na start. To se však moc netýká Vládi. V klidu se prochází ve slipech po pódiu. Až na skandování "Vláďo, běží ti čas!" seskakuje z pódia a běží ven. Ve dveřích se však ošklivě sráží se zimou a rychle se vrací zpět pro kalhoty a dres. Brzy za startem se všichni potkáváme a zjišťujeme, že v závodě máme společný cíl - užít a přežít. Postupujeme proto dále společnými silami. Správný viadukt trefujeme až napodruhé po poradě s místním zdvihačem závor. První kontrola nás nepřekvapuje, protože odpověď na ní známe od brzkého rána, kdy Martin prohlásil, že každý přece ví, že betonové sloupy se vyrábějí jen a jedině v Majdaleně. Od kontroly lezeme do řádného kopce na hrad Zvířetice. Jde to dost pomalu: dva kroky vpřed, jeden skluz vzad. Začal totiž led. A kdy skončí? No přeci až na konci.

Opouštíme romantické ruiny a hledáme po louce druhou kontrolu - posed. U něj chvíli diskutujeme o počtu viditelných špriclí. Osm, devět či osm a půl? Každý jich vidí jiný počet. A to jsme teprve na začátku závodu! Za posedem zapisujeme první tlamu. Martin se nepohodl s kolejí v ledu a snažil se jí opustit. To přece nemohla dopustit!

Projíždíme Bítouchovem, následuje zasněžená modrá do Bělé, pak kus po silnici na kraj lesa. Tam, plni obav, se trefujeme mezi smrky na klikatý singltrek k potoku. Ohlížíme se dozadu, na kterém-li stromě je modrá značka. Zapisujeme smrk s dírou. Širší cesta nás pak vede ke kontrole k myslivně Valdštejnsko. Zde zkoumáme zásadní historickou událost - kdypak hrabě Valdštejn zřídil setninu granátníků. Následuje krasobruslařská vložka po ledě z mírného kopce. Na náladě nepřidají každých deset metrů se objevující stopy kola, které se najednou zavlní a záhy na to uhýbají do příkopu. Skromně podotýkám, že jedny jsou moje. Odbočujeme, nálada se zlepšuje. Na cestě přibyl sníh, a tak led vespod aspoň není vidět. Při sjezdu přeskakujeme koleje (dobrá, přenášíme) a po delší době přijíždíme do civilizace, do Hlínoviště. Vítá nás rozsolená břečka a po chvíli se už těšíme na normální sníh.

Opouštíme vesnici a pokračujeme mezi poli po cyklotrase 3045 (v zimě naprosto neudržovaná!). Mapovat se moc nedá. Člověk musí furt koukat dva metry před kolo. Když odhlédne, zavadí o kraj zledovatělé koleje a má pak plné ruce práce. V tom lepší případě. Tady si ve spleti cest dva kilometry zajíždíme a musíme se vracet. Pak asi následuje nejzajímavější a nejtechničtější část trasy - tankodrom po červené. Kilometr jedeme po zasněžených dvoumetrových vlnách. Ke konci, po skoku přes pravý roh řídítek, už jedu opatrně. Na konci dáváme traťovku a snažíme se z bidonu vytlačit hustou ledovou tříšť. Snahu ruče ukončujeme, když na nás někdo volá, že za kilometr je občerstvovačka s rumem a holkama. Za chvíli jsme u ní. Čaj, rum, tatranka. Vláďa rozmrzá a začíná obdivovat Subaru Outback 2.5i. Je čas, zdvíháme ze sněhu kola a vyrážíme. Z kopce a po ledu. Jak jinak.

Na křižovatce se závorou Dafe znejistí. Ptá se mě, jestli rovně. Automaticky odpovídám: "Určitě." Po několika vteřinách se opatrně ptám: "A kde to sme?" Dafe opět znejistí... Pokračujeme správně rovně. Člověk musí dát na první vnuknutí (pokud je správné).

Zatáčíme kol kontroly na Mariánskou cestu. Je to krásná, rovná lesní asfaltka. Tedy v létě. Teď se snažíme udržet ve vyježděné koleji. Chvíli sníh, chvíli led. Za Radechovem se situace zjednodušuje. Odtud, 6 km z kopce k silnici, je to čistý, naleštěný led. Kupodivu se dá po ledě jet, ale nesmí se zatáčet a nesmí být na něm hrboul. Martin, protože asi tuší, že má tu čest mít poslední náš pád, dává si záležet. Zavlní se zadní kolo, přetočí se přední, ozve se zaklení, kolo se pokládá na zem a Martin startuje zpoza řídítek, plavmo přeplachtí příkop a hlavou se zabořuje do sněhu ve svahu.

Po strastiplném sjezdu bez dalších pádů vjíždíme na silnici. Hravě překonáváme poslední tři kilometry a vjíždíme do cíle. Časoměřiče nacházíme už v hospodě, odevzdáváme kartičky a ženeme se na panáka.

Restaurace Jizera i pan vrchní jsou úžasní. Nic není problém. Deset jídel ze zvěřiny po cca 65 korunách. Že by si daněk, jelen a kanec zlomily nohu na tom ledu? Anebo to bylo nějaké univerzální zvíře? Vláďovi dokonce připraví specialitu podle jeho receptu. Paří se, pije se, hraje se, skáče se na kole z pódia až do jedné. Pak si srážíme stoly, steleme si na nich a uléháme. Ti zmoženější zůstávají na podlaze.

Co říc závěrem? Dost dobrý. Čau na Ruletě.

Franta.

Ruská Ruleta

17.-18.6.2006

A na to zjara navázala Ruská Ruleta. Krásné počasí, sqělá atmosféra, ale ty konce ...