Bayerisch zyklon

4.-9.7.2006

Marta, Aleš, Hynek, Petr, Jana, Rosťa, František

Úterý 4.7.2006

Vyjíždíme. Tedy, jak kdo. Jedná se historicky o první Cykloň, kde se bude celou dobu bydlet na jednom místě. A navíc v Bavořích. Místo tradiční cesty vlakem tedy volíme cestu auty. Stáří se zkrátka začíná projevovat.

Je 16.15. Pomalu se osměluji, že zdrhnu z práce. Ještě mi to nedá a smskou kontroluji polohu ranního spoje. "Opouštíme Českou Kubici", zní odpověď. Začínám přemýšlet, do kolika hodin mají v Bavorsku otevřeno na recepci. Ještě zadávám do internetového plánovače trasu Česká Kubice - Prien am Chiemsee. To abych zjistil, jestli dneska spíme pod stromem nebo jestli nám posádka ranního spoje stihne převzít apartmán. "Máte to 305 km a 4 hodiny 36 minut", posílám instrukce a mizím. Odjezd je až v 18:00 ze Zličína, ale alespoň se před cestou trochu prospím.

Spánku je nakonec víc než předpokládám; Hynek přichází v 18.45. "Chtěl bych vidět vlak, kterej by na tebe čekal", utrousím. Je mu to jedno. Jsou to pro něj asi příliš přízemní problémy.

Je 22.05. Stavíme u Mnichova; právě se hraje o postup do finále mezi Německem a Itálií. Německo je plné aut s vlaječkami a všichni jsou zalezlí v motorestu u plátna. Práce byla tento týden nějaká náročná; vypovídám matfyzáky z auta a čtyřicet minut chrápu. Na stav fotbalu 0:0 to kupodivu nemá vliv, na moji kondici naštěstí ano.

Je 0.30 a dorážíme do Prien am Chiemsee. Němci prohráli, ale apartmán je úžasný. Mezonet pro pět lidí za 18,5 EUR na osobu a noc včetně minimálně hodinové snídaně a dotazů "reicht das?" Skoro se nám tomu ani nechce věřit.

Středa 5.7.2006

8.00 budíček. 8.10 snídaně. Smontováváme kola. Je vedro. Je vedro a je středa. To znamená, že nastal nejlepší okamžik na okružní cestu okolo Chiemsee. Startujeme okolo jedenácté a cestou se snažíme (marně) vybrat nějakou hotovost. Jestli ta karta tady nebude fungovat…, ale co, ono to nějak dopadne.

Po pár kilometrech dojíždíme do přístavního městečka Stock. "Hele, oni tady policajti jezdí s kolečkem", hlásí Marta, když vidí uniformu pracovat. Nikdo jí neoponuje; až poslední den si uvědomujeme, že Herr Uniforma nebyl Herr Komisar Alles Klar, ale topič místní lokálky.

Ona lokálka se jmenuje jednoduše: Chiemseebahn, Když se rozjíždí a vy stojíte tak, že vítr vane od ní k vám, pocítíte něco, co by spisovatel nazval "závanem předminulého století". Holt století páry. Čoud je dokonalý a hvízdot ještě dokonalejší. Chiemseebahn spojuje přístavní městečko Stock s Prienem, který je podle všech průvodců hlavním letoviskem na břehu jezera. Po zjištění, že Stock již není Prien bych ale spíše řekl, že Prien je možná letoviskem, ale ne na břehu jezera. Samotné centrum leží pár kilometrů od jezera a podobných městeček se dá na jeho březích najít více.

Vyrážíme na sever. Celý den sledujeme Chiemsee Ufferweg. Je značená naprosto dokonale, snaží se kopírovat břehy jezera co možná nejvěrněji. Vyplatí se zejména ve vedrech. Vede totiž tak ze tří čtvrtin lesy, takže je "jetelná" i když si počasí usmyslí, že vypudí veškerou kapalinu z teploměrů. Tady bych zmínil jedno její úskalí pro vedoucí početnějších skupin: máte-li plán, že chcete během dne něco ujet a máte-li k tomu koupání chtivé účastníky zájezdu, budete řešit cestou nejeden konflikt. Koupat se dá snad všude.

Naše skupina dělá první větší zastávku v městečku Gstadt, odkud je to coby kamenem dohodil na Fraueninsel. To že jsme v Gstadtu zjišťujeme, až jím projedeme, takže se vracíme a přijíždíme k přístavišti lodí směr Fraueninsel čtyři minuty před jejím odjezdem. Asi trochu hlučíme - to že naše národnost byla naším způsobem nástupu odhalena se máme dozvědět asi za hodinu. Kupodivu máme na lodi vše. I Hynka.

Na Ženském ostrově je klášter. Tipujeme ženský klášter, ale zůstáváme nerozsouzeni. Průvodce mlčí a krom toho teplota od rána vystoupala někam k hranici,kdy muž dosahuje zralého věku, takže zjišťovat takové detaily nás nebaví. V každém případě se má jednat o umělecký skvost, který Marta hodnotí slovy "nic moc". Pro jistotu ale udělá pár desítek fotek. (Ústupkový románský portál stál za to. - pozn. Marty) Petr s Hynkem usoudili, že chlad památky je vhodný k hodnocení lyžařských středisek Rakouska, Itálie a Francie. Asi jim to evokuje ta zima uvnitř. Přijde mě to stylové, tak se k nim přidávám.

Obcházíme ostrov a začínáme se dohadovat, kde se najíme. Hynek prosazuje ostrov. Kapitulujeme. Ale nelitujeme. V jedné zahrádce úžasně hrají. Housle, kytara a Chatonoonga (doufám, že se to tak píše). Neodolatelná kombinace. Dáváme si "finfmal suppe", posloucháme a písničky nám připadají nějaké povědomé. "No jo, ony české hity mají český stejně jen ten text", vysvětluji si to v duchu. Produkce končí a rozhodujeme se přispět do čepice po EURu. Muzikant přichází a ve stylu pořadu Alles Gutte se táže: "Co fi tu delaté? Ach zó, jezdit na kholé!" Zpočátku jim to baštíme, ale pak už je ta moravština moc slyšet. Kluci jezdí s kapelou po německy mluvících zemích, a když zrovna mají volno, tak hrají po hospodách. To že jsme Češi, věděli už od začátku. Sledovali náš nástup na loď. No, měli jsme chuť je jít poslouchat i do další hospody.

Místo toho spěcháme k lodi. Do odjezdu je asi dvacet minut, takže se koupeme. Přijíždějící plavidlo spatřujeme trochu později než bychom měli, takže úprkem na molo ještě v plavkách, jedné botě a bez ponožek. Hynka máme, ale těsně.

Odjíždíme z Gstadtu. Dnes již podruhé. Cesta je opět úžasná, vede lesem, akorát se nechce šlapat. Chiemsee lemují desítky jachtařských přístavišť s desítkami plachetnic. Bavím se představou, jak by to vypadalo, kdyby vyjeli všechny najednou. Jen "tu naši" ne a ne nikde na břehu objevit (před nedávnem jsme se s Martou stali šťastnými majiteli jedné lodičky třídy "470", tak ji samozřejmě toužíme všem ukázat). Dojíždíme do Chiemgau, kde si slibujeme další koupání. František touží po "sámošce". Je to jeho jediné přání, tak mu ho dopřáváme. Toužíme po ní také. Jen ten bankomat, kdyby se chtěl někde objevit… . A objevuje se…. . Jsem rád, že mě vrátil kartu. Peníze už po něm nechci. Člověk se někdy musí spokojit s málem.

V sámošce snad balenou vodu v PET lahvích neprodávají. No, prodávají, ale než ji najdete, tak to trvá. Vůbec máme dojem, že na rozdíl od Čech je v Bavorsku nějak méně nápojů v plastu. Dokonce ani v tříděném odpadu nemají na PETky zvláštní kolonku. Zato ale mají kolonku na plechovky od nápojů - to asi kvůli tomu pivu. "Jiný kraj, jiný mrav", řekla by teta Kateřina.

Objevuji další bankomat; jmenuje se Geldautomat. Dodávám si odvahu. Teď nebo nikdy, rozhoduji se… . Naštěstí teď. Můžeme se dneska rozšoupnout, oznamuji.

Pokračujeme na jih a hledáme koupání. Kousek za Chiemgau pohrdáme několika vstupy do vody až objevujeme krásnou veřejnou pláž. Tráva, kterou by záviděl Béda Trávníček i s Přemkem Podlahou, stín i slunce a hlavně… voda. Je 17.00, odjezd stanovujeme benevolentně - na šestou hodinu. K mému překvapení se nám ho daří dodržet. Velký podíl na tom má Marta. Pro mě nepochopitelným způsobem se jí daří usměrnit čtyři chlapy tak, že v šest sedíme na "kholech" a "schlapeme" směr Bernau.

Dalších asi 15 km je charakter jezera trochu jiný: z turistických oblastí severu se mění na přírodní rezervaci jihovýchodu. Herr Zoolog s Frau Biolog by si tady jistě přišli na své. My si také přicházíme na své, hlavně při zastávkách. "Jdou po mě jdou, jdou, jdou", vybavuji si Nohavicův verš a plácám jednoho komára za druhým. Téměř bez zastávek dojíždíme až k dálnici A8. Teď nás čeká nejprotivnější úsek cesty. Ne, nejedeme po dálnici, jen cyklostezka se nějak vetřela mezi dálnici a jezero. Šlapeme a šlapeme, Marta usíná i na kole. Noční příjezd se začíná projevovat. Cestou přejíždíme řeku Tiroler Achen a chvíli vidíme i cyklostezku Achental, po které pojedeme zítra.

Chvíli po sedmé dojíždíme do Bernau. Zahrádka vypadá neodolatelně a hlad je nejlepší kuchař. Parkujeme "khola" a za chvíli už koukáme do Speisekarte. Jde spíš o bufet, vybírám filé a později se ukazuje, že to není špatná volba. Ostatní zkoumají lístek a po chvíli objevují Leberkäse. Odhadujeme, co to může být. "No, Käse bude sýr, no a co se dělá se sýrem. Ten se smaží, ne?" Argumentace je dostatečná, návrh je přijat jako pravděpodobný a tak objednáváme čtyřikrát "lébrkéze".

Dostáváme něco mezi sekanou a lančmítem. Odevzdávám dobrovolně svoje filé Martě a vychutnávám si "smažák". Mám takový nejasný dojem, že na tom mám svůj podíl. Ostatně, není to až tak špatné.

Jana s Rosťou už mezitím dorazili z Vídně. Dorazili i přesto, že jim na jejich dotaz radím neexistující sjezd z dálnice. No, asi se tím neřídili. (Což je ale vážná chyba neposlechnout vedoucího! - pozn. Františka). Od zítřka nás tedy jede sedm.

Čtvrtek 6.7.2006

Je 8.00. František schází po schodech dolů, což nám evokuje nástup na snídani. Startujeme s Martou s postele a rychlostí vlaku ICE se oblékáme. Maskujeme nepřipravenost a zdá se, že úspěšně. Za pět minut jsme "fertig". Člověk by až řekl, že německá přesnost se nějak vsakuje až do morku kostí. Pravda, jsou mezi námi i tací, jejichž kůže je v tomto směru poměrně neporézní, ale alespoň má Marta koho honit…

Vyjíždíme směrem na jih k rakouským hranicím. Projíždíme Bernau a míříme směr Rottau, kde doufáme, že najdeme značenou cyklostezku "Achentall Radweg". Jak doufáme, tak se i stane. Nacházíme cedule a jedeme přesně podle nich. Obrovskou výhodou je, že se nemusí téměř zastavovat kvůli hledání cesty, která tak příjemně utíká. Utíká až do Marquarsteinu. Zde má cyklostezka vést do lesa. A taky vede. Trochu to stoupá, přehazuji a slyším volání Petra: "Nemáme Hynkááá!". "Jak dlouhóóó??". "Asi dvě vesniceéé!". To je důvod k zastavení.

Jana začíná obdivovat mé orientační schopnosti. Nějak na ni udělalo dojem, jak jsme kličkovali všemi těmi lesními a polními cestami bez zastávky. "Jedu podle cedulí, to bys zvládla taky", uvádím věci na pravou míru a současně tím snižuji svůj kredit jako vedoucího. Mezitím se objevuje Hynek, takže pokračujeme. Začínají se objevovat nádherné výhledy na hory, takže majitelé fotoaparátů začínají nemilosrdně zaplňovat svoje karty dalšími megabajty scenérií. Mezitím odvracíme jednu koupací vzpouru u Zellersee (název mate; nešlo o jezero, ale o umělé koupaliště velikosti plavecké padesátky) a s příslibem koupání v řece a doprovázeni nadávkami Jany a Hynka pokračujeme horským údolím v podstatě po rovince až do Schlechingu. Zde si dáváme Leberkässe (chutná nějak lépe, když si ho člověk objednává s vědomím, že ví co to je a že příští tři hodiny nebude šance se najíst).

Po krátkém obídku startujeme směr divočina a kopce. Samozřejmě, s koupáním v řece. Plánujeme přejet řeku po mostě mezi Etttenhausenem a Wagrainem, tam se smočit v řece Tiroler Achen a řádně ochlazeni opustit na chvíli Achental Rundweg, přejet 1116 metrů vysoké sedlo, sjet do Unterwossenu a tam se zase napojit na naší známou Achental Rundweg.

Cyklostezku však omylem opouštíme poněkud dříve než chceme, a tak si dáme malý trénink do kopce k dolní stanici lanovky na Breitenstein. Než stačíme rozhodnout o návratu zpět a hledání, kde že jsme to špatně odbočili, mizí nám Rosťa. Vydal se na kole pod lanovkou směrem nahoru. Hynek ho vyjíždí zastavit, takže to po chvíli vypadá, že už nás pojede zase jenom pět. Vše se však v dobré obrací, nalézáme odpadlíky (nebo spíš průkopníky) a pak i ztracenou cyklostezku.

Koupání v řece je diplomaticky řečeno osvěžující (no, je to ledový jako…), ale předtím co nás čeká se to určitě bude hodit. Zde se dělíme. Jedna skupina pokračuje po "Achentalu" do Unterwossenu, druhá skupina přes sedlo, rovněž do Unterwossenu. Zpočátku to vypadá, že přes kopce pojedeme jen tři, ale oddanost a ješitnost je mocná motivace. Kopcová skupina odjíždí v síle čtyř mužů a dvou žen.

Nástup je ostrý. Pokračování stejně tak. Stoupáme v serpentinách. Co zatáčka, to kilometr. Co kilometr, to 100 výškových metrů. Co 100 výškových metrů, to zastávka. Funíme pěkně. Jedu to "jedna jedna". Marta závidí pasoucím se krávám. "Ty se mají…". Uvědomujeme si vskutku letní teploty. Naštěstí cesta stoupá většinou lesem, tak se to nějak dá. Čert vem výhledy. Po hodině a půl jsme v sedle (zeměpisném, 1116 metrů). Petr hledá helmu. Nějak se mu zakutálela a myslí si, že mu ji někdo schoval. Sborově ho přesvědčujeme, že ji nechal na minulé zastávce. Není nám to uvěřeno, ale po deseti minutách hledání už si asi tak jistý není. Nacházíme ji společně pod Martiným kolem, kam si ji ale dal sám. Dlužno dodat, že už jsem na ni nějakou dobu koukal (a stejně tak i ostatní), ale nikdo si nebyl jistý, jestli mu ji někdo neschoval, a tak všichni drželi basu a mlčeli jako hrob.

Sjíždíme do údolí. Ráfky pálí jako čert, Petrovi praskají dva dráty v kole. "Sem to asi ráno moc utáh", ohodnotí Petr svůj seřizovací výkon. Koukám, jak s Františkem vytahují ulomené kusy kovu a jak se provádí centrování v bojových podmínkách. Co kdyby se to jednou hodilo. Při sjezdu nacházíme přeci jen jednu úžasnou vyhlídku na Chiemsee. Jezero skoro jako na dlani, ale trošku v oparu.

Dojíždíme dolů a dostávám krizi. Ale totální. Kouknu na oblohu, černo. Kouknu do dáli, domov nikde. Zuby nehty (spíš nehty) se držím Františka s Petrem. Vytváříme rojnici a hledáme Rosťovce. Nacházíme je v cukrárně, jak se před večeří ládují zmrzlinou. "Jsme neodolali", vítají nás.

Mraky nás nemilosrdně zatlačují do pizzerie. Ještě že máme Hynka. Vrchnímu se Hynek nějak zalíbil a laškují spolu. V Italštině. Moc z toho nemáme, nicméně Hynek po dvou hodinách iniciuje odjezd. Přestala být tma, oblékáme "žluté oblečky" a vyrážíme po proudu. Ne, nejedeme potokem, to se to jen vylilo na silnici. Bouřka se motá kolem nás, a my kolem bouřky. Konečně objevujeme Hynkovu slabost. Buď si vzpomněl na hodiny fyziky a nebo černou kroniku z blesku, protože v jednom podjezdu navrhuje rozbít tábor. Myšlenka se zavrhuje a statečně pokračujeme dále.

Operativně měním trasu. Původně jsme měli pokračovat po Tiroller Achen až k jezeru a tam se napojit na Chiemsee Ufferweg. Místo toho improvizuji a vedu výpravu z Marquarsteinu přímo do Grassau a domů. Jana hodnotí můj výkon slovy "příště by se měly trénovat i mimořádné situace". Průměrná rychlost je však značná, promočenost též. Okolo sedmé dorážíme do penziónku. Hladoví, mokří a živí.

Pátek 7.7. 2006

František zaspal. Je 8.02, František schází po schodech dolů. Startujeme s Martou z postele, aby to nevypadalo, že vedoucí nejde příkladem. Začínáme se na snídani scházet jak švábi na pivo. Na programu dne je oprava Petrova kola v Prienu a v případě úspěchu cesta směr Simssee, Bad Endorf a Seen Platte (později překřtěno na bažiny) na sever od Chiemsee. Plánuji jet celou dobu až k Simssee po Salzweg, v mapě značené jako Salinenradweg. Charakter je trochu jiný než minulé dva dny, něco na způsob Českomoravské vrchoviny. Zkrátka z kopce do kopce, do kopce z kopce. To se znelíbilo Hynkovi. Vzrušeně pronáší filipiku proti cyklostezce a čtvrtohornímu vrásnění vůbec, u jednoho statku si fotí mapu a vypovídaje poslušnost vedoucímu se vydává lepší (přímou) cestou, po silnici. Chvíli se nám vzdaluje, cyklostezka se však stáčí a Hynek se k nám chtě (nebo spíše nechtě) blíží. Následuje nevyhnutelné setkání a "hádka" o tom, kdo jede po čí trase. Žádná skupina nepřiznává porážku, Hynek s k nám připojuje (nebo my němu??) a v mírném hašteření dorážíme k Simssee. Jana s Rosťou ještě stihli cestou sklidit pár keřů rybízu.

Simssee máme jako na dlani. "Tento způsob léta zdá se být poněkud nešťastný", napadá nás při pohledu na mraky nad jezerem a dvě důchodkyně v koupacích čepicích na dřevěném molu. Rosťa objevuje ceduli "Wasser vogel nicht futtern". "To asi neukecám, že kachna není vodní pták" prohodí, a dál futruje kachnu houskou od snídaně. Samozřejmě se koupeme a po koupeli se dostavuje věrný kamarád - hlad. Bereme ho do kiosku, ať neotravuje. Hynek si objednává vinný střik a jaké je jeho překvapení, když dostává pouze střik. Reklamace je však úspěšná, nafasuje víno a naše spokojenost je bez trhliny. Zkoušíme všechny druhy jídel co mají. Je to kompletní průřez bavorským rychlým občerstvením. Je nám, trochu divné, že po našem odjezdu zavírají. Že bychom je vyjedli?

Jedeme po západním břehu do Bad Endorfu. Simssee působí daleko komorněji než Chiemsee. Divočina, občas nějaký srub. Skupina se snaží zbavit vedoucího, ale brzy si uvědomuje jeho nenahraditelnost a následuje ho v jeho stopách. V Bad Endorfu nacházíme lázně. Vypadají atraktivně, nicméně jít tam na hodinu nemá smysl, a tak se vydáváme do bažin.

"Bažiny" je oblast sedmi jezírek v lesích a rákosí na sever od Chiemsee, oficiálně zvaných Seen Platte. Vlastně se jede pořád v lesích a občas je vidět nějaké to jezírko, bludička, hastrman a podobná vodní havěť. Objevujeme úžasné odrazy na hladině a samozřejmě se v nich fotíme. Holky pozorují ryby z lávky předkloněny přes zábradlí až k hladině, což je samozřejmě zvěčněno. Vzápětí je tato fotka předmětem diskuze, zda červená barva zvětšuje nebo ne. Jana vyžaduje další sérii fotografií na toto téma pro pozdější podrobnou analýzu. Později se dovídáme, že na základě výsledků této analýzy Jana vyřadila červené cyklokalhoty ze svého šatníku.

Po focení se pomalu vymotáváme z lesů, vlevo jezero, vpravo jezero… a po několika pětiminutách se před námi objevuje opět volné prostranství. Po chvíli přejíždíme koleje. "Hernajs, co tu dělají ty koleje?" napadá mě. A je to jasné, poprvé "kufrujeme". Hynek se ujímá velení a dovádí nás do Rimstingu. Zde se dělíme na koupací skupinu a Petra. Marta se nekoupe, využívá molo k luštění sudoku. Neznajíc slovo německy se dává do řeči s místní "babčou". Nevím, jak to dělá, ale náruživě se spolu baví několik minut.

Po Chiemsee Ufferweg dojíždíme do penzionku, s pořádnou chutí na "ein Bier". A málem bych zapomněl: začíná se nám tu šířit infekce jménem Sudoku. Zatím poslední obětí je Petr, který strávil část noci v zešeřelé chodbičce před toaletou, luště obzvláště pikantní případ.

Sobota, 8.7.2006

Je 8.00. Vstáváme všichni. Všichni kromě Petra. Asi ve snu řeší nějakou nepovedenou diagonálu. V plánu je Seeon (klášter), Altenmarkt a hlavně skalní hrad v Stein a. d. Traun. Morálka začíná klesat, infekce sudoku se šíří. Před odjezdem nacházím Janu s tužkou a papírem v lehátku. Tváří se, že snad ani nikam nejede, ale podléhá posledním zbytkům svého sportovnějšího já.

Začínáme klasicky. Chiemsee Ufferweg do Hochstattu, kde opouštíme břehy jezera (samozřejmě se předtím koupeme) a pokračujeme směr severovýchod. Podle mapy se držíme cyklostezek. Nejde však už o nějaké hlavní trasy jako v minulých dnech, ale mapa zobrazuje spíše jen trasy doporučené pro cyklisty, takže průměrná rychlost poněkud klesá (současně s morálkou). Projíždíme soukromým statkem a okolo poledne dobíjíme Seeon.

Jde o poměrně sympatické městečko, jak už název napovídá, u jezera, s velikým klášterem, který však zůstává neprozkoumán. Prozkoumána byla zato pizzerie naproti klášteru, kde jsme přečkali dvě bavorské přeháňky. František tu navíc objevil jihoitalskou specialitu, kterou neměl už sedm let - totiž orecchiette. Infekce sudoku se šíří neuvěřitelně. Abychom vůbec vyjeli, zabavuji všem infikovaným jejich papírky, exemplárně tupím tužky a vyháním všechny do mírného deště. Pokračujeme po autu prázdné silnici do Altenmarktu, kde se snažíme napojit na Traun-Alz Radweg. Po chvíli investigace a rekognoskace ji skutečně nacházíme. Měla by nás totiž dovést k zlatému hřebu dnešního putování - skalnímu hradu v Stein a. d. Traun. A také dovádí. Hrad je trochu (trochu více) ukryt za pivovarem, takže ho hned nevidíme. Jana se chce zeptat, kudy se k němu jede. Lapila na ulici prvního domorodce, a aniž to tuší, jde o průvodce z hradu. Tomu se říká zabýt 2 mouchy jednou ranou. Platíme po 2 eurech a společně s 2 rodinkami vyrážíme na prohlídku do skal.

Vyprávění se zajímavé, hlavně tím, že jde téměř výhradně o legendy. V kombinaci s temnými prostorami a skalními chodbami je to poměrně působivé. Zejména způsob, jakým průvodce ukazuje hloubku hradní studny, dodává tu správnou atmosféru. Zapaluje náruč novin, a pak se snaží hořícího papíru včas zbavit hodem do studny. Naštěstí mu to vychází. Také se dozvídáme něco o místím pivovaru, kde se vyrábí pivo značky Stein. Upozorňuje nás na to, že ječmen pro jeho výrobu pochází od místních sedláků. Skutečně si potom všímáme na polích cedulí "Z toho bude pivo Stein".

Prohlídka končí, čas kvapí a docházíme k závěru, že to bude chtít máknout. Trasa je zvolena přes Knessing, Tabing do Cheimingu, kde se napojujeme na starou známou Ufferweg. Stíháme se ještě vykoupat na nám již známé pláži za Chiemingem. Je takový zvláštní opar, vypadá to na bouřku, a tak makáme a makáme a makáme. Zbývající 25 km jedeme bez zastávky a značně svižně. Z bouřky nakonec nic nebylo, ale alespoň jsme se svezli.

Parkujeme kola. Hynek nachází před vchodem do penzionu svoji čtyři dny hledanou bramborovou kaši. Původně v prášku, ale po několika deštích ji může krájet.

Neděle, 9.7.2006

Je ráno, je vedro, není morálka, není ani čas. Všichni už jsou trochu nervózní z odjezdu, takže vyklízíme apartmán a pokoj, balíme se do aut a ještě chceme stihnout alespoň lanovkou výlet na Kampenwand (1467 m.n.m.), kam jsem původně měli jet na kole. Dlužno dodat, že poté, co jsme se tam mastňácky vyvezli lanovkou, jsme měli trošku provinilé pocity. Možná také proto nám před nosem vyprodali bavorskou specialitu - sladký ovocný knedlík. Tak jsme se spokojili s jeho zelnou verzí.

Petr s Hynkem se ještě vydali dobýt kříž na vrcholu, aby nějak utišili svědomí. Svědomí je totiž mrcha. Dáváme si sraz u Chiemsee, a kromě toho, že místo srazu "u volejbalového hříště" nebylo zdaleka jednoznačné, už jsme žádnou katastrofu nezažili. Zvládáme ještě krátké koupání v jezeře, pak už nám zbývají jen německé, české a pro některé i rakouské dálnice. Poslední eura utrácíme ještě v Bavorsku v motorestu v naději, že si dáme ovocný knedlík. Ale není nám přáno. Ani zelná verze.

Howgh.

…a dovětek pro ty, kteří by tam chtěli vyrazit

Pokud se rozhodnete bydlet na jednom místě, doporučoval bych strávit zde optimálně oněch 4-5 dnů. Pak už bych se obával "cyklistické nudy". Snoubí se zde krajina jezer(a) od které se na jednu stranu díváte na předhůří Alp s romantickými údolími, a na tu druhou na venkovskou krajinu na způsob Českomoravské vrchoviny. Během oněch několika dnů si tak můžete projet kopečky, vlnky i totální rovinku okolo jezera, vše po cyklostezkách, nebo silnicích s minimálním provozem. Ne všechny cyklostezky jsou asfaltové, dle naší zkušenosti je poměr asfalt/šotolina tak "fifty-fifty". Šotolina je zejména kolem jezera, nicméně je naprosto rovná a rychlost 30 km/h není problém.

Ve srovnání s Rakouskem vás cyklostezky občas nemilosrdně vyhodí na silnici, nicméně pokud se tak stane, jde o komunikaci málo frekventovanou. Pokud cyklotrasa sleduje nějaký hlavní tah, je vedle silnice zbudována paralelní stezka pro velocipedisty, oddělená od aut asi metrovým travnatým pásem. Není to tedy jako např. v okolí Prahy, kde cyklisty značení pošle na smrt na úzké silnice plné nervozních řidičů mířících do svých sídel v satelitech.

Orientace: podobně jako v Rakousku, je užitečné sehnat mapu, ve které značení odpovídá tomu skutečnému. Pak si zřejmě budete tetelit blahem. Jenže, kde ji objevit. My jsme měli mapy vydavatelství Kompas koupenou ještě v ČR, která dle mého názoru fungovala poměrně dobře, nicméně kdybychom se pídili přímo na místě, patrně bychom našli nějakou lepší "speciálku". S trochou fantazie nicméně "kompaska" poslouží více než dobře. Atraktivní místa (zejména okolo jezera a pak na jih od jezera) mají značené celé okruhy (viz "naše" Achental Radweg nebo Chiemsee Ufferweg či Salz Weg), kde jednoduše jedete a nezastavujete, protože cedule vás navádějí prostě dokonale. Pokud si zvolíte "svoji" trasu pak bych doporučoval držet se v mapě značených cest (modře tečkovaných), které vás povedou buďto po cyklostezkách nebo po silnicích minimálně frekventovaných, byť výjimečně privátních (takto jsme například projeli oním zmiňovaným statkem). Tyto trasy však občas na některých úsecích značení pomocí cedulí postrádají.

Náklady: jednoznačně příjemné překvapení. 18 EUR na osobu/ noc v apartmánu se snídaní myslím nepotřebuje komentář. Je však pravda, že jsme nebydleli přímo na břehu jezera (což však při cyklistice asi úplně nevadí). Pokud jste zvyklí se občas zastavit na nějaké to občerstvení, myslím že ani vaše peněženka nebude úplně proti. Nebo i jinak: můžete-li si dovolit Chorvatsko, Německo vás rozhodně nezruinuje. A navíc, nebudete mít pocit, že na vás chtějí jen vydělat.