Záhul 3: Praha – Praděď

16.7.2005

Jíťa, Dafe, František

245 km
převýšení 2570 m
průměrná rychlost 21,5 km/h

O Záhulu Nejzáhulovatějším

Na počátku bylo slovo. A to slovo znělo: "PraPra".

Ehm, tak jinak. Před několika, slovy třemi lety, se tvrdé sportovní jádro našeho Cykloně rozhodlo, že naše životy, takřka zívající nudou, je třeba okořenit extra dlouhými, vcelku nesmyslnými jednodenními výlety na kole. Magickou hranicí se bůhvíproč stalo 200 km českých i moravských. František, protože je vědec, tak okamžitě tuto magořinu pevně zadefinoval jako Záhul. Nikdo z nás si vůbec nedokázal představit, že takovou štreku lze na kole ujet za jeden den. Kupodivu to šlo první rok z Prahy na hranice Moravy docela lehce a druhý rok z Prahy do Brna taky. Jasně, pamatuju si na těch pár polomrtvých kamarádů, málem qůli tomu bývalých, ale když se kácí les, tak lítají třísky.

Když jde něco lehce, tak se začínají v palicích individuí rodit podivné myšlenky. Nebudeme si lhát, byl to František a modří už vědí, ano, František je individuum. Před jménem jakási písmenka, za jménem taky a vypadá jako mouchy snězte si mě. Život mě již stihl naučit, že takoví jsou obzvlášť nebezpeční. I brzy se mé podezření naplnilo měrou vrchovatou.

Toho dne byl František trochu neklidný. A tajemný. Se znepokojujícím leskem v očích se mě rádoby nevinně zeptal, jestli vím, že slova Praha a Praděd mají tři první písmena stejná a že spojení PraPra je mystické až osudové. Nasadil jsem výraz "sem blbej jak vagón bláta" a Franta začal si mumlat. Pochytil jsem něco jako "...možná...by šlo...na kole" a v tu chvíli mi v hlavě explodovala bomba. Miliardy jiskřiček mi pogovaly před očima, levé ucho jsem měl horké a pravé brnělo. A do prdele. Pro změnu jsem začal střídat kukuč "seš blbej jak vagón bláta" a "ne tohle nejedu". Jenže František začal neúprosně vysvětlovat, propočítávat a argumentovat. Nebránil jsem se dlouho, nešlo to, kapitulace byla úplná. Již po chvíli má představivost radostně snila o Záhulu Nejzáhulovatějším, o cestě z Prahy na Praděd na kole za jeden den.

Na žádném záhulu ale nesmí chybět Jituška. Přiznali jsme se jí. Jituška s jemnocitem sobě vlastním pronesla "Debilové, nejedu" a byl konec. Jenže ne nadlouho. S Františkem jsme již byli záhulem PraPra posedlí, a tak jsme trpělivě čekali na Jitčinu slabou chvilku. Jednou přišla. Tvrdě jsme jí využili, vymámili souhlas a bylo hotovo.

Toho dne, 16.7.2005 v 6:40, vylézám z metra na Černém Mostě a mám silné pochybnosti. Pochybuju hlavně o tom, jestli jsme normální. A nepochybuju o tom, že členové Cykloně, kteří nejedou, o tomhle naopak vůbec nepochybují. Mé pochyby sílí, když vidím Vojtu s kolem, které pamatuje zlaté roky Michala Davida. Na Františka a Jitušku jsem byl připraven, ale Vojta, který patří někam do druhohor Cykloně a již několik mnoho let na kole nejezdí?! Plný obav a očekávání vyrážím s ostatními. Aspoň že vítr blahosklonně duje do zad.

Fičíme Polabskou nížinou směrem k Hradci Králové a hned se ukazuje, že vzít Vojtu byl správný tah. Táhne mi hlavou, že to je zase jeden z Františkových ďábelských plánů. Vojta je silný, rychlý a velký. Jízda za ním v háku připomíná jizdu za náklaďákem a rychlost neklesá pod 30 km/h ani náhodou. Lehce šlapu a náhle zjišťuji, že Vojtovy průsvitné cyklo kraťasy pocházejí asi ze stejných dob jako jeho kolo, a tudíž můžu obdivovat jeho mužné půlky. Málem jsem začal Laďce závidět. Před Hradcem potkáváme bez nadsázky démona na kole. Prostý chasník jede na dámském rozvrzaném kole neustále třicítkou, maká jak hovado a neuvěřitelně smrdí. Cimprlichy stranou, poslušně se vyvážíme. Před Hradcem se naše cesty rozpojují, máváme a děkujeme. Chlápek čumí a nechápe. No nic.

První stovka kilometrů do Hradce probíhá až nechutně snadno a optimismus zalévá naše mozky, takže se zpronevěřujeme zásadám Záhulu a dáváme si pivo. Špatné znamení. Vojta se loučí, říká že 100 km hotových v 11 dopoledne mu stačí a že se vrací k rodině. Nezbývá než souhlasit. Po rovinách nás táhl skvěle. Jakoby tušil co přijde.

Z Hradce to jede pořád fajn, ale 30 km/h již hrozí jen zřídka, sakra jakto? Hledám nějaký vítr či kopce, ale v tom to není. Pokouším se uhranout tachometr, aby kilometry naskakovaly rychleji. Vždyť za chvíli bude oběd. Vamberk, 140 km a zastavujeme na oběd. Musí to být něco lehkého, neboť těžká jídla odmění záhulový Bůh potupným koncem. Ládujeme těstoviny a já po očku sleduju Jitušku s Frantou, jak jsou na tom. Zdá se že dobře. V návalu exhibicionismu sděluji číšníkovi, kam máme namířeno. Mrkne na hodinky a prohlásí že to bysme fakt měli zvládnout, i když Praděd je, co ví, trochu na kopci. Aha.

Bohužel solidní kopce přicházejí hned za Vamberkem cestou do Žamberku, Pastvin a Králíků. Kruci nemám rád podhůří, je to samé nahoru a dolů. Mému žaludku se výlet již taky přestal líbit, tlačí a prská, nespokojenec jeden. Dávám si do vody nějakou energetickou hrůzu a piju, žaludek odpovídá téměř hromobitím. Jituška fňuká, že záda a Franta se tváří podivně nafoukle. A jéje. V podivném kómatu překonáváme kopce za Králíkama a míříme podél vody dolů do Hanušovic. Hurá, zase chvíli jedeme zase rychle, kilometry ubíhají, blíží se meta 200 km a nálada stoupá. Dokonce se zdá, že jsme pookřáli i fyzicky.

Odpověď přišla brzy, neboť cesta se v Hanušovicích stáčí definitivně nahoru a náhle to nejde. Jedeme jak báby s nůší a mně v hlavě výstražně blikají čísla – ještě 40 km, ale 1500 m převýšení!!! A už taky bude šest navečer, no to bude dlouhé. Ptáme se místních na cestu do Přemyslovského sedla a ti ukazují na malou silničku prudce do kopce. Ušklíbali se škodolibě nebo se mi to zdálo? Stoupání 7-8 % a je tu krize jak svět. Žaludek každou chvíli asi exploduje. Nemůžu se nadechnout. Je mi střídavě horko a zima. Do toho již po několikáté začíná krápat. Ostatní na tom nejsou líp, spíš naopak. Jituška opakovaně tvrdí, že to nezvládne. Zarytě mlčím. V mrákotách stanu na Přemyslovském sedle a najednou vidím rozložitou postavu, vlasy po ramena a tlačí rádlo, ježišmarjá Přemysl Oráč! Zuřivě si protírám oči a naštěstí je to František, jedoucí jak kdyby to rádlo fakt tlačil. Vypadáváme z kol a hledáme Praděd, skrytý v mlze. Spekulujeme, že ho někdo ukradl, a tudíž můžeme určitě skončit už v údolí. Když jak na potvoru se Praděd na pár vteřin zjeví, holomek. Asi nějaké znamení, a tak víc mrtví než živí sjíždíme do údolí Desné.

Údolí Desné je krásné, romantici teď pokyvují hlavami. Ale houby, krásné je, protože ihned narážíme na penzion a dáváme si česnečku a pivo a sladké tyčky z útrob zádového tlumoku. Jituška už na žádný Praděd nechce a přemlouvá nás, že zůstanem v penzionu, ožerem se a bude nám dobře. Nejdřív jsme s Frantou nerozhodní, ale česnečka nás staví na nohy, a tak zase tvrdě vedeme svou, že přece těch zbývajících 23 km třeba i vytlačíme.

Je po sedmé a vyrážíme stoupat na Červenohorské sedlo. Františku Přemyslovi se jede dobře a za chvíli ho nevidíme. Teď krize padla na Jitušku, hlavně morální. Fňuká celé stoupání a já ji pořád tupě ubezpečuji, že to přece zvládneme a že teď už to nevzdáme a že je dobrá. U toho neustálého přesvědčování jsem zapomněl, že mi má být blbě, a tak je mi dobře. Červenohorské sedlo je vlastně docela přívětivé, stálý sklon, nepříliš prudké a my se rozhodně neženeme. To je asi důvod, proč jsme přežili a jsme nahoře. Jituška podniká poslední zoufalý pokus a chce zůstat na sedle. Jsme neoblomní a tvrdí jako skála. Tedy navenek.

Posledních asi 14 km bude terénem, ze sedla přes Švýcárnu k cíli. Mraky se válí těsně nad stromy i v nich a slunce zapadá. Jede se dobře až k Petrovce, spálené to chatě. Pak začíná krutá cesta na Švýcárnu, prudká a kamenitá. Jituška na konci sil už mi nepokrytě nadává a Frantík se tváří nešťastně. Stoupání se zatahuje na 15 % a oba slézají z kola. Tak to ne, bubnuje mi ve spáncích a se zaťatými zuby jedu a jedu a najednou jsem na Švýcárně. To už je šero. Parta připitých obtloustlých návštěvníků chaty grilujících prase říká něco o fušce. Moc je neregistruju. Vzápětí přijíždí Franta s Jituškou, viditelně unavení, ale lepší než před chvílí. Vida, brutální taktika "když nemůžou tak jim ujeď ať viděj že ještě dvakrát můžou" opět funguje.

Po asfaltce se blížíme k rozcestí pod Pradědem, myšlenky přeskakují, až mě poznenáhla zalévá pocit blížícího se vítězství. Ale ouha, moc brzy. Stojíme na rozcestí pod Pradědem, všude kolem mraky, nic nevidíme. Výškoměr ukazuje 1420 m. Jsme tedy pouhých 71-72 výškových metrů pod vrcholem a vzdáleni kilometr po cestě. Jituška vyhlašuje, že je jí zima, nějaký Praděd jí může být ukradený a že pojede z kopce do chaty Barborka, kde máme zamluvené ubytování. Nevěřím svým uším. Brzy ale pochopím, že toto je poslední zkouška a vrhám se do rétorického boje. Vší silou argumentuji, slibuji hory doly a daří se. Rozjíždíme se směrem k vysílači a teď už vím, že jsme vyhráli. Ví to i Praděd, a tak se mraky na poslední chvíli rozestupují, mizí a král Jesenických hor se ukazuje v celé své kráse. Jako kdyby oceňoval naši vůli a uznal, že teď jsme ho hodni. Sílu okamžiku nemůžu vydržet a ještě po cestě pláču. Chybí mi ale tekutiny na slzy, a tak to jen svědí na víčkách. Jituška ještě něco brumlá o pitomcích, kteří si musí furt něco dokazovat, ale mě je to jedno. Plácám rukou jak magor do betonové stěny vysílače a je mi nepopsatelně krásně, euforie. Nevím vlastně jak a proč, ale jsem teď dokonale šťastný. I pro tohle stojí za to žít.