Podzimní Posázaví

Je 22. října, podzim v plném proudu, přesto rosničky předpovídají 18° a sluníčko. Nedalo se jinak. Svolávám na sobotu horskou sekci Cykloně. Jsem hrd, že do ní od začátku října také patřím. Po deváté se scházíme na Hlavním. Já, Dafinky, terénu lačná Lucie, smyků lačný Martin a Hans.

Vláček nás vyklopil v Senohrabech. Hned od nádraží to bereme po žluté, příjemný singletrack lesem. Končí krpálem po spadaném listí k Mnichovce, o čemž vypovídají výkřiky účastníků. Technický výjezd ke zřícenině Hláska je vzápětí odměněn otevřeným stánkem v senohrabské občanské plovárně na Sázavě. Kafíčko. Dafe, labužník, červené víno.

Po posezení vyrážíme přes Sázavu a téměř překlápějícím výjezdem na Hradiště. Zde takřka pohádkový kostelík s širým výhledem. To již jsme na náhorní plošině kolem Čerčanského chlumu. Zapomenutými vesničkami se blížíme k rozlehlých lesům kol Krásné hory. Na horské kolo ideální krajina. Sám jsem sebe překvapil. Po žluté a po červené uháníme lesem až k Sázavě do Chocerad.

Velení přebírá hlad, a tak volíme nejkratší cestu do Ondřejova, druhdy horskou prémii na Závodu míru. Zastavujeme na náměstí před příjemnou hospodou. Sedíme na zahrádce v krátkých rukávech, sluníčko docela pálí.

Po výborném obědě vyjíždíme na hvězdárnu, nejvyšší bod naší cesty. Odtud se řítíme lesem a po louce dolů do Zvánovic. Okolí se nám slévá v barevné šmouhy. Jitka, jako jediná, v nich rozezná Vojtu, otce zakladatele, jenž vyvezl rodinu na výlet do těchto končin.

Po dlouhém sjezdu, jak už to bývá, následuje dlouhé stoupání. Až k Voděradským bučinám. Podzimní Voděradské bučiny je kapitola sama pro sebe. Napravo, nalevo, vepředu, vzadu, všude záplavy žlutého, oranžového, červeného listí. Není náhoda, že se zde natáčel Kolovrat z Erbenovy Kytice.

Čas qvapí. Stáčíme to na vlak do Mnichovic. Je to z kopce, a tak cestou stačíme zkolaudovat fungl novou studnu Dafinek.

Krásná vyjížďka. Nejvíce mne asi hřeje, že jsem dostal důvěru naplánovat další výlet. Určitě se sem, do Posázaví, brzy vrátíme.