Z bláta, přes závěje do bláta

Velikonoce, 10.-12.4.2004

Marta, Aleš, František, Petr, Lenka, Rosťa, Jana

Sobota

V nemilosrdných 8 hodin nám bylo velitelkou výpravy Martou nařízeno stát v pozoru na nádraží (někteří na hlavním, jiní v Libni). Všichni (až na Petra, který si přispal a jel autem) poslušně zívali na určeném nádraží a nasedli do, kupodivu, vzhledem k téměř noční hodině, správného vlaku.

U Vavřinců měl odjezd ještě předehru (a dohru) v tom, že Rosťa nechal klíče zevnitř ve dveřích, které se Janě podařilo přehlédnout a zabouchnout byt. Dohra spočívala v pouhých 730 korunách, které shrábnul zámečník, přivolaný babičkou. Kromě toho Jana pro dobro výpravy běhala v pátek hodinu po Masarykově nádraží a hledala okýnko, u kterého by bylo možno zakoupit průkazky pro přepravu kol. Po dlouhém pátrání okýnko nalezla a zakoupila 5 průkazek pro cykloň. V sobotu jí však František sdělil, že patrně nečte pravidelně web cykloně, neboť průkazky jsou v podstatě nanic.

Při přestupu v Kolíně jsme museli bojovat s nádražákem, křepelkami a křečky. Křepelky a jiné ptactvo totiž zabíraly velkou část nákladního vagónu a nádražák tvrdil, že 7 kol se do něj rozhodně nevejde. Pod slibem vyložení kočárku pro dvojčata v Havlbrodě a několika úsměvech se do něj 6 kol vešlo. Poslední kolo patřilo paní, co jela do Čáslavi, a které nádražák suše odvětil, že to má jen 19 km a má jet na kole, ne vlakem. Před Žďárem nad Sázavou se na nás nádražák obrátil s fikaným dotazem, zda tu není nějaký tlumočník. Na naše údivem otevřená ústa odvětil, že přece tlumočník má pomoci s tlumoky (jinými slovy ať mažeme vykládat si kola).

Ve Žďáru proběhla nejprve rozsáhlá pátrací akce po Petrovi. Leošák, který s ním měl původně také přijet, hrál v pátek fotbal za katastr a natáhnul si achilovku. Petra jsme našli až na Zelené, dříve Černé nebo také Mocné hoře za Žďárem, která není ani tak hora jako spíš kopeček z jedné strany, a na které se tyčí Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého vystavěný geniálním architektem Janem Blažejem Santinim Aichlem, pro kterého má Marta opravdu pořádnou slabost. Marta nám celou cestu slibovala 5-ti cípé hvězdy, nemluvě o jazyku v kopuli, takže jsme se vrhli na kostel jako diví. Viděli jsme hvězdy 6-ti cípé (symbol Jana Nepomuckého), 8-mi cípé (symbol cisterciáků, kteří kostel vystavěli, a kteří měli poblíž klášter) a dokonce někdo zahlédl i 11-ti cípou (patrně oblouzněn čajem s rumem), ale 5-ti cípé jako by se do země propadly. Naštěstí byl kostel vystavěn do půdorysu 5-ti cípé hvězdy, a i další rysy, jako např. to, že areál má pět vchodů, uvnitř chrámu je pět kaplí a pět oltářů atd., nám dovolili přimhouřit oko, takže si Marta netrhla takovou ostudu.

Aleš se původně nechtěl prohlídky kostela vůbec zúčastnit, chabě argumentuje, že někdo musí hlídat kola, ale jediný Martin pohled stačil, aby ještě rád kladl doplňující otázky na průvodce. Prohlídka Aleše nesmírně zaujala, stačil sledovat jak výklad, tak i detaily stavby a dokonce spočítal, že návštěvníků bylo přesně 63, čímž kostel během oné půlhodiny vydělal 3150 korun na vstupném.

Opustili jsme tedy Jana Nepomuckého a vydali se do blízkého kláštera. Ten se pyšní druhým nejdelším kostelem na Moravě a byl navštíven, stejně jako Jan, výpravou postarších spoluobčanů vedených náruživým muzejním a vlastivědným průvodcem, který nás okamžitě zaujal simultánním, nikoli překladem, nýbrž použitím dvojích dioptrických brýlí. Na jednom komíně kláštera seděl čáp. Prohlídka se konala až za dvě hodiny, a tak jsme rezignovali na další kulturní zážitky a kolem morového hřbitova s půdorysem lebky, ostatně stejně zamčeného, jsme šlapali dále směrem ke Třem studním.

Po cestě zůstávala za Františkem slizká stopa, jak slintal při představě jeho oblíbené hospody ve Veselíčku. František vzpomínal na lahodné pivo a bodrou paní výčepní, kterak okopá tulipány mezi čepováním dvanáctek, a ty potom podává i přes plot (ty dvanáctky). K obrovskému zklamání všech byla hospoda zavřená. Přišlo jaro – asi šla sázet brambory. Po zamáčknutí slzy jsme tedy šlapali dál, až se před námi objevilo Nové Město na Moravě. Uprostřed náměstí se tyčil nádherně pomalovaný kostel. Nám však nešlo o duchovno, nýbrž o žvanec. Jediný Aleš nás svými cíli převyšoval, jemu šlo o Suzuki. Stál by hodiny a hodiny opřený zkřehlým nosem o výkladní skříň prodejny „Suzuki a Nissan“, kdyby Marta rázně nezavelela „Aleši, jedem!“.

Domorodci nám prozradili, že ve městě (ačkoliv je městem již od roku 1250, kdy bylo založeno zakladatelem cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou Bočkem z Obřan), není žádná pořádná hospoda, a poradili nám odebrat se do blízké vesnice Maršovice. Zde mezi sebou jasně soupeřila restaurace Romantika, kam okamžitě Jana s Martou zašli zkontrolovat jídelní lístek, a Maršovická Rychta, kam se odebrali na inspekci František s Rosťou. Jak se však záhy ukázalo, nebylo možné dojít ke konsensu ohledně výběru hospody, neboť František po shlédnutí názvu „Rychta“ se v ní okamžitě usadil a objednal si, čímž zmařil jakoukoli protiakci. Nutno podotknout, že na rychtě opravdu dobře vařili, když pomineme Martiny stížnosti na Svratecký guláš, který obědval Aleš a po celý zbytek dne mocně větral své útroby.

Po obědě jsme šlapali dál až k Pasovské skále. Po ní běhali horolezci, slaňovali sem a tam a jeden mladý pár předvedl kamasútru na laně visíce 10 m nad zemí. Marta je zespodu závistivě fotila pomrkávajíc na Aleše a vzpomínajíc na své horolezecké mládí. Zkratkou přes kameny a Medlov jsme se vydali na Tři studně. Po překonání kopce z Fryšavy jsme konečně dorazili do Třech Studní. Někteří z nás se už těšili na večeři. Po modré jsme z vesnice uhnuli směrem k našemu cíli – hotelu Horník. Jaké bylo ale naše překvapení, když, následujíce směrovky k jedinému hotelu široko daleko, ocitli jsme se u hotelu Askino. Lehce jsme zaváhali před vchodem a dali se směrem po šipkách okolo hotelu, doufajíce, že v jeho zadní části nalezneme hotel Horník. Nebyl tam. Toto kolečko jsme si tedy zopakovali celkem 3x, než jsme pojali podezření, že máme co dělat s chameleonem a vypravili se rázně na recepci hotelu Askino. Byl to Horník.

V hotelu se dokonce ukázalo, že mají postel i pro Petra, a ten se, uspokojen, vydal na kole zpátky do Žďáru vyzvednout svoje auto. Doprovázel ho František s Lenkou, mumlajíce si pod vousy, že 40 km je ostudný výkon a je třeba někde nahnat další kilometry. Jejich hrdinný výkon byl ještě zpestřen nečekanou přírodní překážkou – do cesty se jim postavilo či spíše polehlo 15 vzrostlých smrků narovnaných asi nepříčetným lesníkem přes cestu, aby mu tam nikdo nejezdil.

My ostatní jsme se radostně vrhli do sprchy. Tekla studená voda, u Aleše a Marty se nepravidelně střídala s horkou. Jana se odebrala na recepci zjistit, zda dostaneme v místní restauraci večeři – právě se podávala a lákala. Bohužel jsme však neměli přeplacenou polopenzi a měli jsme ten večer zůstat hladoví. Po návratu třech honičů kilometrů jsme se tedy vydali směrem k vesnici, najít si něco k snědku. Dlouho jsme hledat nemuseli; malý kiosk nedaleko, umístěný v jakési provizorní budce, nabízel, co srdce ráčilo. Naštěstí tedy naše srdce neráčila v té chvíli více než klobásy, palačinky, hranolky, pivo, svařák a čaj. Všeho se nám dostalo a pan majitel dokonce přistrčil elektrická kamna, abychom se zahřáli. Tak tedy skončil náš první den ve Třech studních.

Neděle

Ráno jsme se vzbudili do pošmourného deštivého dne, ani se nechtělo vystrčit paty z postele. Marta ovšem předchozího večera přikázala, abychom byli v nekřesťanskou hodinu – 8:00!! nastoupení ke snídani. Všichni jsme už v 8:01 poctivě žmoulali kus rohlíku v místní jídelně, jen Marta s Alešem spokojeně pochrupávali v teplých postýlkách a ke snídani se dostavili s obrovským, 20-ti minutovým zpožděním. Po dlouhé opulentní snídani a následném lelkování jsme před 10. hodinou vyrazili na cestu.

Po 6-ti kilometrech v lehkém dešti jsme uviděli kýžený mezicíl – hospodu v Kadově! Lenka s Martou šli vyzkoumat, zda bychom mohli dát kola někam pod střechu, například do prostorné chodby. Od starého hostinského se jim dostalo vysvětlení, že „tady není žádné parkoviště, tady je hospoda.“ Zamknuli jsme tedy kola před vchodem, což mělo na tržbu hospody toho dne zásadní význam. Do té doby liduprázdná místnost se brzy po našem příchodu zaplnila do posledního místečka, a když jsme odcházeli, házeli do sebe panáky skupinky turistů na schodech. Všichni jsme dali čaj s rumem, až na Rosťu, který si rum nahradil vynikajícími vídeňskými antibiotiky.

Když do hospody přibyli hosté s dvěma psy, kteří spolu jemně laškovali, ukončil hostinský jejich hrátky rázně slovy, že „Tady není žádný psinec, kdo má uklízet ty hory chlupů.“ Celou dobu pak seděl za pípou a hosty obsluhoval mladý fešný nástupce, pravděpodobně jeho syn. František chodil občas ven sledovat sílu deště a ve svém bezbřehém optimismu prohlašoval, že vlastně už přestalo pršet, ačkoliv se počasí v nejmenším nezměnilo. Při družném rozhovoru u mušle místní štamgast Františkovi radil, abychom si nedávali moc rumů, že děda potom slintá a ve 2 odpoledne s ním už není k vydržení. A že ho má mladý raději na očích u pípy, než s lahví v kuchyni.

Nebylo zbytí, museli jsme dál, déšť ne-déšť. Dorazili jsme na Devět skal, nejvyšší místo Vysočiny. Tedy jedno ze dvou nejvyšších, v minulosti tvrdě soupeřících. Podle posledních měření je přece jenom Javořice v Jihlavských vrších o 20 cm vyšší. Skal bylo těžko definovatelné množství mezi 5-ti a 50-ti. Všechny byly ovšem nebezpečně kluzké, my jsme se přesto hrdinně vyškrabali na vrchol. Rosťa s Petrem tam dokonce balancovali až na samém vršíčku, což obzvlášť Jana hodně špatně snášela. V taťkovi (ano, v tohoto tvora se přeměnil Aleš) se probudilo volání divočiny a byl mocně puzen označkovat vrchol kraje. Tomuto puzení podlehl. Místo se celkově ukázalo jako značně močopudné, když i ostatní členové výpravy vyhledali různá okolní zákoutí. Nikdo další už ovšem nemočil na vrcholu. Kromě toho mamka s taťkou vyloudili z Petra tatranku (usedlé domácnosti mají podle Českého statistického úřadu o 26,3 % vyšší energetickou spotřebu než jednotlivci, což se musí někde projevit).

Z Devíti skal jsme se dali po červené turistické značce dále lesem, přes kameny a kořeny po tzv. jetelné cestě. Toto označení pochází od Aleše. Nejdříve jsme se domnívali, že název je odvozen z kořene „jetel“, tedy že na cestě nebo alespoň kolem ní poroste jetel. Aleš se snažil prosadit gramaticky i fakticky nesmyslnou teorii odvozující jej od slovesa „jet“. Po absolvování několika jetelných cest jsme tuto prohlásili za zcela evidentně vyvrácenou. Vedle jetele zbývá tedy ještě jedna, nadějná, ač překvapivá teorie, že se tedy tento pojem odvozuje od základu „nejet“.

No a jak už to u jetelných cest bývá, tato nás dovedla do sněžné pasti. Na cestě údolím se najednou objevil dlouhý a široký pás sněhu. A protože kdo jinému jámu kopá... utopil si Aleš v jedné sněžné kaluži botu. Sníh dal podnět k hrátkách a focení, mamka dokonce natáčela video toho, kterak se nešťastníci snaží prodrat sněhem s kolama, na digitální foťák. O kus dále se situace opakovala, sníh byl však mimo silnici, což účastníci výpravy využili k tomu, že si za bukem počkali na taťku s mamkou a hezky je zkoulovali.

Nakonec jsme dorazili k lukulským hodům v hospodě U Berušky ve Svratce. Málem jsme z ní živí nevyšli, neboť taťka zub boty i ponožky a mamka pro změnu vykradla ubrousky v širokém okolí. Co s nimi prováděla pod stolem nám zůstalo záhadou. Po obědě se skupina rozdělila. První část tvořená Petrem a Lenkou nás dnes opustila a odjížděla do civilizace. Přidala se k nim Jana, která už měla zimy a mokra dost, a vracela se do hotelu. Druhá část výpravy, taťka s mamkou a Rosťa s Františkem, se vydala na zámek Karlštejn, toho času rekreační chalupa OP Prostějov. Přijeli zabahnění od hlavy až k patě, František obzvlášť.

Večer nás překvapila teplá voda ve sprše a dobrá večeře. Ti, co si dali maminčino kuře, záviděli těm, co si dali palačinky, a naopak. Chvíli jsme se ještě veselili v baru s lahví vína, ale v půl desáté všichni odpadli do svých (aspoň to všichni tvrdili) postýlek.

Pondělí

Uvítala nás bohatá velikonoční snídaně. Uprostřed stolu trůnil beránek, všude se povalovala vajíčka a mazance. Losovali jsme, kdo beránka podřízne. Úkolu se zhostila Marta a začala ho trápit od zadečku řkouc, že má ráda zvířátka. Trvalo dobrých pět minut, než ubohé zvíře skonala, když mu František jednou ranou setnul hlavičku. Po snídani čekal Rosťa u recepce a pobaveně pozoroval skupinku důchodců, která pořádala výpravy z jednoho hotelu do druhého – v jednom snídaně, ve druhém svačinka, v prvním oběd, ... a mezitím těžká dilemata zda becherovka nebo vodka.

Opouštěli jsme Horníka se slzou v oku a šli jsme se naposledy rozloučit i s přilehlým jezerem. František s Rosťou uspořádali klání na kolech na molu s cílem shodit protivníka do studené vody. Ani jednomu z nich se to nepodařilo. Pražilo sluníčko, teplota se prudce vyšplhala na 6 oC a obloha byla bez mráčku. Vydali jsme se k pramenu Svratky. Ochutnali jsme její sladkou vodu a pokračovali na Žákovu horu, opředenou četnými legendami a navíc označenou jako geodetický bod 431. Marta se rozčilovala, jak to, že tam není žádná skála, když se ta věc jmenuje hora. Být jí, při vědomí existence pojmu jetelná cesta, bych Žákovu horu nekritizovala. Pod horou jsme objevili 2 rozsáhlé pařezy uříznuté ve výšce pasu s kolem z plexiskla na kterém byly namalovány datumy a znázorněno, které letokruhy kdy přirostly a co se toho roku stalo v kraji i ve světě.

Čekala nás další jetelná cesta a po ní nádherně rovná louka se stopami po pneumatikách. František vyzkoušel svůj ostrovtip a usoudil, že je jasné, že vede na silnici, když po ní jezdí auta. Opravdu tam auta jezdila, než zorali pole mezi loukou a silnicí. Franta ovšem, vědom si toho, že nás dovedl do úzkých, objel okraje lesa a než bys řekl 7x švec, našel cestu. Dorazili jsme do Vojnova Městce, kam Franta lákal Martu na Santiniho hostinec. Hostinec jsme sice objevili, patrně opravdu Santiniho, ovšem nepodávali v něm ani řízečky ani gulášky, nýbrž syrový materiál ve formě „rozkrmených krůt“. Nikdo z nás si na něco takového netroufnul, a tak jsme pokračovali dále do Radostína. Hospoda na okraji vesnice lákala, nekuřácký salonek byl plný, a tak jsem se usadili v hostinci. Když jsme ale zjistili, že by nám do brambor foukalo kouř asi 5 kuřáků (někteří z nich se nenechali rušit ani svými přítomnými malými dětmi) kteří se snažili dosáhnout stupně exhalace severojižní magistrály ve špičce, odešli jsme z hospody velebíce irské zákonodárství.

Cestu na rybník Velké Dářko nám zpestřovalo pátrání po masožravé rosnatce okrouhlolisté, která se v tomto rašeliništi kraji vyskytuje. V plném počtu a nepokousáni jsme dorazili k asi 2 m příkopu přes cestu, který jsme hravě překonali, někteří okolo, jiní borci přímo přes (Franta a Rosťa). Jana zde ztratila rukavici a druhou našla v kaluži. Překvapivou odměnou za naše plahočení byl Saloon Expres kousek za Dářkem. Občerstvení jen s venkovním posezením, kolem kterého jezdil dokola dětský vláček (dokonce skrz tunel!) a kde byla dráha, po které mohly děti jezdit vážící do 50 kg sedíce na kusu pneumatiky zavěšené na laně, žebřiny na ručkování přes vodní příkop, ... prostě idylka, a to jsme ještě nezmínili, že měli bramboráčky, klobásy, pivo a vídeňskou kávu a sluníčko svítilo co mohlo. Jana toužila po tom, svézt se na laně, ale představa, že by toto prasklo před očima 50-ti návštěvníků hospody, ji odradila.

Pokračovali jsme na vrchol Vápenice, kupodivu z kopce, shlédli milíř, a přes Malé i Velké Losenice jsme nakonec dorazili do Přibyslavi, kde jsme zamýšleli nastoupit i se svými oři na vlak a odjet do Prahy. Plány nám překazil kulatý vlakvedoucí rychlíku bohapustou lží (že od 12.12. se kola dopředu ani dozadu vlaku dávat nesmějí), počkali jsme si tedy na osobák a odjeli do Havlíčkova Brodu s pocitem, že čím blíže Praze, tím lépe. Hodinu času, který jsme zde měli do příjezdu dalšího vlaku, jsme využili k prohlídce náměstí, Marta s Rosťou zavítala do místního kostela Aleš s Rosťou do sámošky. Jana s Frantou zase labužnicky vychutnávali poslední paprsky zapadajícího sluníčka, a k tomuto účelu si dokonce přestavili lavičku doprostředka chodníku. Taťka s mamkou málem nenašli nádraží, ale nakonec jsme všichni šťastně odjeli do Prahy.