Norsko na kolech

Pátek 23.7.

Sraz s Adventurou, autobusem a ostatními účastníky zájezdu byl v 17 hod. na Pankráci. První z naší čtveřice se na místě objevila Jana, křepce vyskočila z taxíku a vyložila z něj asi metrák zavazadel patřících jí, Lence a Rosťovi. Mezitím se Rosťa s velkou nechutí, ale statečně, probil 2 trasami metra s 2 koly. Dorazil František, lehce vyložil své dvě zavazadla z bráchova auta a objednal si mandarinky. Okukovali jsme ostatní účastníky výpravy a žasli nad elegantní žlutou krabičkou se 6 koly (pointa přijde později), která nás měla odvézt onu světadálku a na ní doprovázet.

Plně naloženi jsme v 18:15 odjeli směr Harrachov, s dvěma zastávkami v Mladé Boleslavi a Turnově na přibrání šesti pasažérů.Kolem půlnoci jsme dorazili na přechod do Polska. Cestou na hranice se poprvé poodhalily zajímavé vlastnosti žluté krabičky - v kopcích mocně soptěla a oddychovala, na podivně tvarovaných sedačkách se nedalo moc spát.

Sobota 24.7.

Brzy ráno, kolem sedmé hodiny, jsme dorazili do polského přístavu Swinoujscie. Následujících 5 hodin, které zbývaly do nalodění se na trajekt, jsme strávili celkem příjemně. Priority byly následující: sprcha, snídaně, procházka. Byly zachovány i u vzpurné pánské části osazenstva, která se lacinými triky snažila přesunout prioritu č. 1 až za č. 3, doufajíce, že ji zmatek při naloďování zcela znemožní. Zmíněná procházka měla za cíl městečko Swinoujsie. Polští vykutálení občané však městečko tak zdařile ukryli, že se nám ho v lesích nepodařilo objevit. Celé dopoledne mrholilo, což jsme považovali za předzvěst norského počasí - "bude hůř", znělo nám v uších a žaludky se nám nad představou mokrých stanů a spacáků svíraly. Netušili jsme, že šlo o pouhý žert.

Trajekt do švédského Ystadu odrazil od břehů kolem 13 hod. Lehce jsme zaváhali v hledání místa pro spaní, což bylo nakonec užitečné, neb jsme se tím poučili pro noční plavbu zpět do Polska. Další krutá lekce však přišla záhy. Saturováni množstvím zavazadel jsme se opomněli vybavit potřebným množstvím alkoholu. Jana proto vyrazila na obhlídku duty-free shopu a uspokojena nabídkou červených vín, vrátila se ke svým kamarádům s tím, že nakoupí zásoby. Za malou chviličku, když se do obchůdku vrátila s pevným odhodláním jej vykoupit, by se v ní krve nedořezal. Obchůdek byl sice otevřený, ale regály s alkoholem byly zatažené roletami. Loď vplula do švédských prohibičních vod. Ani sladké žvatlání s hlídačem, ani prudká hádka s personálem nepomohla k tomu, aby se roleta byť jen na okamžik popozvedla. Smutek to byl veliký a následky rozsáhlé.

Večer jsme dorazili do Ystadu a následoval noční přejezd jižním Švédskem do Norska.

Neděle 25.7.

V nekřesťanskou hodinu, v šest ráno jsme dorazili do Osla přímo před muzeum Kon-tiki. Jak pravil František, nadržení cyklisti byli vypuštěni do města. Bůh žehnej norským ženám. Zhlédli jsme Fragner park s dobrou dvoustovkou Vigelandových soch, prohlédli si centrum města s královským palácem, radnici ve stylu socialistického realismu, přístav, staré doky a muzea Fram a Kon-Tiki. V prvním se tyčí slavná ledoborná loď, kterou Nansen a Amundsen dobývali oběma póly. Ve druhém jsou lodi postavené v polovině 20. století Thorem Heyerdahlem, který s nimi přeplul Atlanský a Tichý oceán, aby dokázal, že peruánští indiáni, Egypťani i on to svedli.

Odpoledne jsme se opět naložili do žluté krabičky a popojeli k Lillehameru, do našeho prvního kempu v kopci nad městem. K překvapení místních, jmenovitě paní kempovné, jsme v lese našli spousty zralých borůvek. Večer se nám poprvé představil kuchařský génius, kterého autobus do té doby anonymně vezl. Božská mana, jež nám předložil, bývá v Čechách také nazývána rajskou s knedlíkem, ale norské podnebí a kuchař Jindra z ní vytvořili nezapomenutelnou lahůdku. Večer byl pak korunován sešlostí v místní "klubovně" pod drny, kde hrál náš průvodce Dan dlouho do noci na kytaru.

Pondělí 26.7.

1. dvoudenní přejezd na těžko

Brzy ráno jsme popojeli autobusem do Sjusjoenu, na začátek cesty Birkebeinervegen, jíž nám bylo zdolat. Při výsadku lehce krápalo, což jsme pokládali v Norsku za obvyklé, ale jak se později ukázalo, byl to jen chvilkový žert místních trollů a víl. Cesta sice nebyla asfaltová, ale šotolinová, nicméně se nám jelo po ní moc hezky. Šlo vlastně o válcovanou hlínu, jen lehce písku a kamenů. Je až nepochopitelné, že tyto válcované cesty jsou často kvalitnější než některé asfaltky v Česku. Zažili jsme první pořádný sjezd a výjezd a skamarádili se s místními ovcemi. Rosťa žasl nad inteligencí místních ovcí, které okamžitě rozpoznaly jeho nejlepší a nejprogresivnější kolo a jaly se ho hromadně obdivovat, až se bál, že bude nucen jim ho nechat darem. Nakonec ho získal zpět raduje se, že takhle ožužlané kolo teď nebude muset nejméně dva roky mýt. Přestalo krápat a na konci národního parku jsme všichni jako jeden muž poobědvali u chatičky své paštiky, konzervy a české chleby.

Chvíli jsme jeli po hlavní silnici a někteří z nás udělali krátkou odbočku do městečka Koppang, kde jsme navštívili historicky první norský supermarket. Jana neomylně zamířila k regálům s alkoholem. První údiv nastal, když si uvědomila rozsah nabízeného sortimentu vín - jeden druh bílého, jeden druh červeného. Nu což, i s tím se dá žít, pomyslila si, načež následovala mentální operace "přijmu tuto cenu", která nebyla nikterak malá, tedy ona cena. Červená odrůda vína už se uvelebila v nákupním košíku, když tu Janu zaujal jakýsi podezřelý nápis na lahvi. Mozek odmítal uvěřit tomu, co oči jasně viděly a trvalo drahných minut, než připustil skutečnost, kterou viněta oznamovala. Ano, vážený čtenáři, na lahvi stálo "Alcohol-free" (bez alkoholu). Trvalo jen zlomek sekundy, než se láhev ocitla zpět na svém místě v regálu. Jak potom odhalil další průzkum přilehlých polic, všechny vystavené a draze prodávané míchané nápoje, vodky, whisky, rumy a baileys byly čisté jako lilie a alkoholu prosté. Toto je tedy prohibice v praxi. Každopádně se tím jasně odhalily úmysly konzumentů vín - nejde o buket, nejde o vůni po černém rybízu s podtóny meruněk a višní, nejde o svěží kyselinku, ba ani o zakulacený dovětek. Jde o prachsprostý alkohol.

Následoval nákup jogurtů a zmrzliny. Otřeseni, vydali jsme se na dlouhé stoupání po Vinjevegen. Několik kilometrů před vrcholem jsme zastavili a odběhli se pokochat mocným vodopádem. Po cestě k němu jsme minuli podezřele placatou louku; šlo buď o přistávací plochu pro ufo nebo o palouček pro vílí tanečky. Nečekali jsme na rozřešení a vyšlápli zbytek kopce až k jezeru, o kterém legenda stará asi půl dne a šířená Janou z Tábora pravila, že jde o druhé nejteplejší jezero v Norsku. Zde jsme rozbili své stany (neboť kempování na divoko je v Norsku nejen legální, ale také běžné) a dali svým nahým tělům okusit teplotu jezera. Měla dobrých 11-13 °C, což legendu jednoznačně vyvrátilo. Borci z Moravy rozdělali oheň, který jsme ihned využili pro vaření smaženice (Rosťa samozřejmě nelenil a po cestě nasbíral několik kilo hub). Večer jsme strávili tlacháním s Veronikou, naší průvodkyní, Kubou a Janou z Tábora. Stále jsme ještě žasli nad tím, že je světlo až do 11 hodin večer, poté lehce šero. Fotili jsme půlnoční jezero. Noc byla krutá, teplota 2 °C, Fernet došel a obaleni veškerým oblečením jsme drkotali zuby až do rána.

Úterý 27.7.

Zato ráno bylo přívětivé. Sjeli jsme přes planiny a několik dalších jezer až do městečka Ringebu. Jezera po cestě byla ledová a ke koupání nelákala. U místního jediného supermarketu se srocovaly davy hladových a koupěchtivých českých cyklistů. Dali jsme si grilovaná kuřecí křidýlka a na lavičkách u supermarketu je snědli. Jarda s Honzou a ségrama šli do 2 kg zmrzliny. Odpadli před koncem, takže na nás také zbylo. V mezičase Jana s Rosťou v supermarketu i přes panující prohibici zkoumali možnost koupě vína. Buclatou slečnu prodavačku to hodně pobavilo a prozradila nám, že monopol na alkohol je asi půl hodiny cesty autem, ve městě Vinstra.

Kemp Frya byl pár kilometrů odtud, lehce jsme tam dojeli a večerní rizoto jsme s námahou tlačili na kuřecí křidýlka, která se stále roztahovala v našich žaludcích. Kemp byl blízko u silnice, po které frčel jeden náklaďák za druhým, ale přesto se nám spalo výborně. Sprchy na mince byly nepředvídatelné. Z některých tekla teplá voda jen pouhých 10 sekund, v jiných by se vysprchovala půlka autobusu. Na večerním meetingu nám byl odhalen program následujícího dne - jelo se přes Vinstru, centrum alkoholu!

Středa 28.7.

Vyrazili jsme na lehce zvlněnou, příjemnou silnici vedoucí podél řeky. Po několika málo kilometrech nás však zastavila nečekaná překážka - okolí silnice lemovaly keříky, jeden vedle druhého, plné sladkých malin a kyselého červeného rybízu. Neodolali jsme a ztečí jsme je zdolali. Konečně jsme dorazili do Vinstry, Mekky alkoholiků. Po krátkém, ale o to intenzivnějším pátrání, byl vinmonopolet odhalen. Byl to obchůdek výborně zásobený a zákazník si mohl vína vybírat z podrobného katalogu. Tak tahle prohibice není tak špatná. Zakoupili jsme 3 kousky, španělskou Rioju, argentinský Merlot a jihoafrický Cabernet Savignon. Cena nebyla úplně zanedbatelná (rovnala se ceně 2 piv!), ale unesli jsme ji. Toho večera jsme se v Lonely Planet dočetli, že kdo chce dostat licenci na vinmonopolet, musí jej otevřít tam, kde v okruhu 2 hodin jízdy autem žádný jiný není.

U supermarketu jsme pojedli rizoto z předchozího večera a hnáni tímto mocným pohonem, rozjeli jsme se do dlouhého kopce Peer Gynt vegen. Rosťa, obtížen lahvemi vína a handicapován zanícenou achilovkou, pokračoval podél řeky do městečka Sjoa, kde nám bylo toho večera kempovat.

Bylo vedro a děvčata postupně odložila tolik svršků, kolik jen severská tolerance dovolila. Kopec byl dlouhý a tohoto faktu využily mouchy prahnoucí po lidském potu. Usadaly na nás v černočerných oblacích a jediným vysvobozením byl vždy kraťoučký sjezd, po kterém nás však přepadla další muší banda. Na vrcholu, vysokém celých 1109 m. n. m., jsme dojeli Jardu a Honzu. Objevili jsme prohlubeň plnou sněhu a oddávali se koulování. Poté jsme s oběma borci jeli dále, přes řeku, navštívili veřejnou kadibudku a vyráchali si nohy v rekreačním jezeře nad Kvamem. Honza si vypral i polarizační filtr. Poté jsme nasadili zběsilé tempo a naše hladová trojice oba borce setřásla. Sjezd do Kvamu byl nádherný, lehce zbržděn stádem koní, kteří se rozhodli ubytovat na silnici. My jsme projeli, auta musela čekat. Dorazili jsme do kempu Sjoa právě včas, abychom stihli večeři a večer jsme spolu s Veronikou degustovali jihoafrický přírůstek naší polní vinotéky. Vynikající.

Čtvrtek 29.7.

Dnes nás čekalo raftování na řece Sjoa. Autobus nás popovezl k osudnému tomu místu, odkud jsme měli odrazit od břehů. Naši průvodci a garanti životů, zaměstnanci české cestovky Sport-S, nás navlékli (pravda, nikoli osobně) do neoprénů a přileb, do ruky strčili pádlo (kdo tomu řekne veslo, živý nevyvázne!) a při podpisu papíru, že vše děláme na vlastní nebezpečí, žertovali o tom, že pokud se nám něco stane, vyhodí nás na silnici a norští řidiči většinou při pohledu na krev zastaví a dovezou nás do nemocnice. Takže strach z nás okamžitě, jak si umíte představit, opadnul.

Pádlování a reagování na vyřvávání povelů jsme cvičili nejprve na suchu v lese, poté v tůňce. Tam také přišlo probuzení do reality. Náš průvodce Pepan se s námi nemazal a jednoho po druhém nás naházel do ledové vody. Ponořit i hlavu! Ostatní nešťastníci zbylí v raftu, pak museli chudáky ve vodě vytahovat nahoru za ramena vesty a pádem do raftu. Uprostřed zachraňování vlastních životů nás zákeřně napadl sousední raft. Ukradl nám dokonce Veroniku, ale po lítém boji se nám ji podařilo získat zpět. Vyjeli jsem do divočiny. Následovalo peklo. Válce střídaly vrtule, vlna následovala vlnu, šplíchalo to kolem nás jak ve vřícím kotli. Přišlo i studené koleno a Pepanův kámen. Všechno jsme bohudík přežili, i když dodnes nechápeme jak. Ale stálo to za to.

Po 2,5 hodinovém raftování jsme vypadali, jako kdybychom ujeli 200 km na kole. Po návratu do kempu Jana odpadla první, Franta s Lenkou hned po ní. Slunné odpoledne strávili občerstvujícím spánkem ve stanech. Jediný Rosťa, který se těchto dětinských hrátek nezúčastnil, běhal čile po kempu a okolí. Večer jsme se vykoupali na pláži u kempu v řece Otta a nafotili reklamní "fotky z dovolené ve slunném Norsku" pro kamarády, kteří s námi nechtěli jet, že prý v Norsku furt leje.

Pátek 30.7.

Vstali jsme brzy ráno, abychom se přesunuli autobusem asi 300 km dále na severozápad Norska. V kopci vedoucím k Langfjordu se nám uvařil autobus, což nám připravilo pěkných 5 km neplánovaného stoupání a zavedlo nás do ráje obřích borůvek Slunce žhnulo. Po krátké přestávce na vrcholu kopce, vyplněné debatou se Zuzkou a Vaškem o výhodě těstovin v konzervě, jsme sjeli k moři a pokračovali podél fjordu kochajíce se nádhernými scenériemi. Rosťa, jakoby něco tušil, všem ujel a záhy byl přistižen v keřích černého rybízu na břehu moře. Janinu lamentování se plaše bránil, že přece nevadí že ho není skoro vidět, však všichni vědí, kde ho hledat. Dorazili jsme do Eidsbygdy do kempu v zátoce fjordu. Vykoupali jsme se v moři, na norské poměry velmi teplém, jdouce příkladu dvou norských děvčat, která dělala jako by byla na Jadranu.

Sobota 31.7.

2. dvoudenní přejezd na těžko

Ráno jsme bleskurychle posnídali, sbalili a přejeli autobusem přes Afarnes k Trolí stěně (Trollstiegen), druhé nejvyšší kolmé stěně na světě. Má asi 1000 m, což se nám odspodu vůbec nezdálo. Vypadala, že by se na ni dalo vyběhnout za půl dne, ovšem od Veroniky jsme věděli, že první výprava, která ji zdolala, si na to vzala 2-týdenní dovolenou. Jestli my bychom se neměli dát na horolezení? Stěnu jsme viděli, jak ji pánbůh stvořil, v celé její kráse, neboť počasí nám opravdu přálo. Dan, který byl v Norsku už dvakrát, ji také viděl poprvé celou. V předchozích dvou letech byla skrytá v mracích. Popojeli jsme busem pod cestu trollů (Trollvegen), která se nyní linula před námi v mnoha serpentinách. Konečně jsme ve 12:30 šlápli do pedálů. Po cestě se otvíraly nové a nové výhledy, jednou jsme projeli přímo nad vodopádem. Zdolali jsme vrchol (855 m n. m.) a žasli nad údolím pod námi a kopci nad námi. Pomuchlovali jsme se v sobích kožešinách a zamrkali na trolly vykukující zpoza kamenů. A už jsme sjížděli dolů, až k moři do Linge. Údolí bylo plné plantáží zralých jahod, které rostly všude, kam oko dohlédlo. Domorodci je prodávali podél silnice. V Linge jsme se nalodili na trajekt do Eidsdalenu. Zde jsme potkali českého studenta, přeplavoval se přes fjord, aby na kole dojel do rachoty - na farmu, kde se staral o koně.

Přišlo další stoupání, dalších 600 metrů, a už jsme toho měli pro dnešek plné zuby. S vypětím všech sil jsme dojeli, s krátkou přestávkou na vykoupání v jezeře, na parkoviště, na kterém se stoupání lámalo. Po cestě jsme objeli tunel po kamenité cestě podél úbočí hory a vybojovali si cestu stádem krav. Dorazili jsme na parkoviště vybavené luxusní koupelnou a záchodem napájenými slunečními kolektory. Zde jsme si hromadně uvařili večeři. Krávy dostaly také chuť na krůtí maso s fazolemi a přišly za námi. Některé se spokojily jen s olizováním našich kol, jiné útočily na večeře. Večeři jsme tedy trávili příjemným se přetahováním o kola, ešusy a bundy s místním dobytkem. Honza bránil vlastním tělem loučku, na které většina výpravy stanovala. Nikdo z nás od té chvíle nevěřil tomu, že není profesionálním pasákem dobytka, tj. kovbojem. Protože na oné loučce už bylo plno, vydali jsme se z kopce dolů, abychom našli příjemné stanování ve srázu nad Geirangerfjordem, kde už kempoval Emil s Dášou.

Neděle 1.8.

Ráno jsme sjeli šílenými serpentinami ke trollovi v Geirangeru. Nato jsme se nalodili na vyhlídkovou plavbu Geirangerfjordem, který je dle National Geographic nejkrásnějším fjordem v Norsku. Zmíněný barevný časopis nelhal. Po obou stranách se střídal jeden vodopád za druhým, z nejslavnějších zmiňme alespoň Sedm sester pronásledovaných chlapem, jenž propadl chlastu poté, co ho všech sedm odmítlo. V Geirangeru jsme ještě stihli sehnat novou paměťovou kartu do Lenčina foťáku a ve 12 hodin jsme začali stoupat od moře do nebeských výšin. Po hravých 1000 výškových metrech jsme dorazili na rozcestí pod Dalsnibbou. Po cestě jsme všichni vyhlíželi slibované soby a Laponce, ale po nich jako by se země slehla. Na rozcestí, u řeky a jezera, které prý bylo loni v létě zamrzlé, jsme si dali rychlý oběd a ve třech (Rosťa se této lahůdky vzdal) jsme se vydali na závěrečný krpál na Dalsnibbu (500 m na 5 km). Na šotolinové cestě nás předjížděl jeden autobus plný turistů za druhým. Nahoře nás čekala odměna - úžasná vyhlídka (vidíme i v dáli či spíše v hloubi Geirangerfjord), spousta paušálních turistů a ani jeden fungující záchod.

Času mnoho nezbývalo, za 3 hodiny jsme měli být o 50 km dále. Naštěstí jsme jsme od našeho průvodce Dana věděli, že už to máme jenom z kopce. Ostatně bylo to jasné i ze sklonu křivky na grafu převýšení, kterým nás Adventura vybavila. Sjeli jsme tedy přeopatrně z Dalsnibby po makadamu dolů, kde na nás čekal Rosťa a vydali se zběsilým tempem do místa, kde na nás do 7 hodin měl čekat autobus. Hrozilo, že když dorazíme později, autobus bude pryč a na nás bude ten den čekat ne 90, ale 110 km. Slíbená příjemná cesta z kopce se však nekonala. Makali jsme po zvlněné rovince, pršelo a protivítr nás hnal zpět na Dalsnibbu. Jeli jsme v háku, abychom ušetřili síly, Franta a Lenka proráželi vítr. Zde si Lenka vysloužila cenu Frištenského. Autobus jsme stihli 5 minut po dvanácté, tedy vlastně po sedmé. Odvezl nás do krásného kempu Gjelo, kde jsme odpadli.

Pondělí 2.8.

Ten den jsme vstali obzvláště brzy, abychom busem popojeli do Roysheimu (520 m.n.m.), k začátku šotolinové cesty končící u chaty Spiterstulen (1122 m.n.m.) pod nejvyšší horou Norska Galdhopiggen (2469 m n.m.). 18 km cestu a obvyklé 600 m převýšení jsme na kolech lehce zdolali, nazuli pohory, nahodili batohy a jali se zdolat tohoto severského velikána. V 10:30 jsme vyrazili kolmo nahoru. Rosťa s námi tentokrát nebyl. Jeho zanícená achilovka by ho sice donesla nahoru, snášet by jej ale museli nosiči (něco mi říká, že bychom to byli my). Po prvním 1,5 km velmi prudkého stoupání jsme už mysleli, že vypustíme duši a nahoru se nevyškrábeme. Nicméně cesta skýtala čím dál úžasnější výhledy na hory a ledovce okolo, počasí bylo výstavní. Po prudkém startu nastal kamenitý střed následovaný sněžným závěrem. Goretexové pohory zradily, neb do nich padal sníh shůry. Postupně jsme se svlékali a oblékali, od podprsenky po mikinu a bundu a zase zpátky. Ve dvou třetinách cesty jsme potkali z vrcholu běžícího kuchaře Jindru, který volal: "Běžím podle harmonogramu. Večeře bude!". Ve 14:15 byl, s vypětím všech sil, vrchol náš. Kochali jsme se. Fotili jsme. Srocovali jsme se. Obdivovali jsme se. Byli jsme tam. Zavítali jsme do místní putiky, kde jsme koupili čaj, kávu a horký pomerančový džus. Zpod stolu jsme vytáhli Fernet a nalili ho do toho všeho. Střecha chaty byla pokryta obrovskými kameny, aby chatka neuletěla.

Času nebylo nazbyt, Veronika nám předchozího večera vyhrožovala, že v 15:30 půjde dolů a holí bude srážet opozdilce. Museli jsme vyrazit. Klopýtali jsme přes kameny, jezdili po zadku či bundě dolů po sněhu. Občas mrholilo, občas svítilo sluníčko, bunda střídala podprsenku, podprsenka bundu. Po dalších téměř 3 hodinách snažení jsme byli u cíle, u chaty, u našich kol. Převlékli jsme se do cyklistického a vydali se po hrozivých roletách k autobusu. Byl tam. Jana je na konci svých sil a vděčně služby nabízené žlutým monstrem přijala, Lenka s Frantou vypadali, že by na Galdhoppigen vyběhli ještě jednou. Věděli však, že na úbočí již číhá Veronika s holí, obrátili tedy a dojeli na kolech alespoň do kempu. V mezičase si dlouhán Honza narazil koleno při sestupu, dolů dobelhal sám, k autobusu ho dovezl ochotný český řidič. Jeho kolo vezl Honza s Jardou po zákeřných roletách, šotolině a kamenech s nasazením svých životů.

Úterý 3.8.

V úterý nás čekal odpočinkový den, na rozdíl od předchozích třech dní, které byly pouze oddychové (neboť, slovy Veroniky, jsme se celý den hrozně těšili, až si oddychneme). Svaly se nám třásly, kosti chrastěly, šlachy byly napnuté k prasknutí. Chtělo to opravdový odpočinek. Rozhodli jsme se válet a svému rozhodnutí jsme dostáli. Nejdříve jsme tuto bohulibou činnost prováděli u stanu, poté jsme se přesunuli k blízkému jezeru a válení jsme prokládali krátkým ochlazením v ledovém živlu. Po obědě jsme se přece jen vzpružili k akci a odjeli celých 8 km do městečka Lom, abychom navštívili místní skanzen (jež býval druhdy druhou největší farmou v kraji) a typický norský sloupový dřevěný kostel, vonící včelím voskem. Kulturou se lae člověk nenají, a tak jsme poté zamířili za žvancem do místního konzumu a nacpali si břicha melounem, po čemž jsme pokračovali v uždibování cizích zmrzlin (bylo prokázáno, že 4 lidé zakoupivší si místní 2 kg balení zmrzliny, odpadnou průměrně po 8 minutách 23 sekundách a zkonzumování 1,534 kg). Jana odpadla krátce nato a vrátila se do kempu pokračovat ve válení. Zbylí členové výpravy jeli na výlet. Byl dlouhý celkem asi 4,5 km, vedl kolem vodopádu v Lomu a končil u prvního stoupání. Přinesl však ovoce - Rosťa objevil a vzal s sebou starý rozpraskaný míč, čímž celý zájezd několikrát zachránil od trudomyslnosti způsobené výkyvy ve výkonech žluté krabičky.

Středa 4.8.

3. dvoudenní přejezd na těžko

Vstali jsme v nekřesťanských 6:00 (Jana dokonce v 5:45). V noci pršelo, ráno mrholilo, a proto jsme bleskurychle sbalili. Odjížděli jsme autobusem do Haugastolu v národním parku Hardangervidda, vzdáleném několik hodin cesty. Cestu nám po dospání noci zpříjemnila Veronika (ha, asi chtěla vynahradit ty hole) norskou pohádkou o třech citrónech. Pohádka byla vskutku exoticky severská, neboť při ní zahynuly 2 princezny a až třetí se provdala, bohužel za starého krále. Mládenec, který celou pouť pro princezny podniknul, odešel s prázdnou. Dorazili jsme do cíle naší cesty, krápalo. Nejprve jsme chvíli vyčkávali, zda náhodou nepřestane pršet. V krátkém suchém „okně“ jsme kolem druhé odpoledne vyrazili.

Cesta vedla po Rallarvegen podél Bergenské železnice, která je unikátním stavebním dílem z roku 1909. Po naší levici se vynořoval mohutný ledovec a poprvé v Norsku také spousta domorodých cykloturistů (ti taktéž po levici). Téměř celou cestu padal déšť, občas střídán mrholením, sem tam bylo monotónní počasí vystřídáno krápáním. Nastala první ostrá zkouška našeho vybavení do Norska. Jana otestovala svou červenou superbundu z Gelanotsu 20 na 20, bohužel s ne příliš uspokojujícími výsledky. Potkali jsme kouzelnou budku uprostřed pustiny. Nebyla sice na kuří nožce, zato byla plná dobrot - čokolád, ovoce, studených i teplých nápojů a nastojte, byl v ní i čerstvý čokoládový dort paní domácí, kterému propadla Lenka s Frantou. Peníze se vkládaly do přiloženého košíčku, který byl tou dobou už poměrně naditý. Obdivovali jsme norskou poctivost a všem se vkrádala do myslí neodbytná otázka, jak dlouho by asi taková boudička vydržela v Čechách. Občerstveni a poveseleni, dali jsme se dál slalomem mezi kapkami. Chvíli nato však následoval další stánek, nyní s pánskou obsluhou, kde někteří pokračovali horkými vaflemi, jiní horkou čokoládou. Jak čtenář jistě uzná, cesta probíhala i přes trvající déšť nadmíru uspokojivě, až byla mužská sekce nucena stanovit limit osmi kilometrů na jednu horkou čokoládu.

Dorazili jsme do Finse, které nabízelo příliš mnoho atrakcí na to, abychom je jen tak minuli. Měli zde muzeum železnice, vagóny s obrovskými sněhovými frézami, ledovec za jezerem a vycpaného soba s ledním medvědem. Vyfotili jsme se ve čtyřce na drezíně a dali si oběd ze zásob. Přestalo pršet. Pokračovali jsme dále, minuli vrchol a žasli nad výhledy na ledovec i okolní až neskutečnou krajinu. Za vrcholem jsme už míjeli stany našich spolubojovníků i domorodých obyvatel. A pak to přišlo. Nádherná loučka u jezera, prostorná tak, že každý z 10 stanů zde již stojících, měl svůj soukromý koutek, uprostřed už plápolal oheň, živící se starými telegrafními sloupy. Přidali jsme se k tábořící tlupě a uvařili večeři. Zase začalo pršet, následoval úprk do stanů. Průvodkyní večera nám byla stará dobrá Becherovka.

Čtvrtek 5.8.

V noci pršelo a ráno jakbysmet. Kolem 9:08 začal Jindra křičet, že přestalo pršet, čímž jsme dostali jedinečnou šanci sbalit rychle stany a vyrazit. Další takové okno se mělo, podle důvěrných zpráv z NASA a Jindřicha, otevřít za 23 dnů a 6 hodin. Rychle jsme proto situaci uvážili a rozhodli se využít prvního nabízeného okna. Často jsme zastavovali a fotili okolní nádheru kolem s nezbytnými jezery a vodopády. Zábrany kolem železnice proti sněhu se tyčily do úctyhodných šesti metrů. Že by v Norsku v zimě hodně padal sníh? Cesta byla kamenitá, občas s roletami, na konci nás čekaly strmé serpentiny podél vodopádu u Myrdalu a poté příjemný sjezd podél řeky do Flamu, kde jsme měli brzy odpoledne potkat naši žlutou zdechlinu.

Ve Flamu jsme se procházeli po turisty naditém městě (spousta Japonců, žádný Laponec), někdo nakupoval suvenýry, jiný brázdil obchody a hledal trolly podle svého vkusu, další se omezil na kus žvance. Kolem 3. hodiny odpoledne jsme nasedli na cestu do Rjukanu, národního parku na jihu Norska, ve směru na Švédsko. První část cesty vedla stále do kopce skrz spoustu dlouhých tunelů. Řidiči se, velmi moudře, rozhodli náklad rozložit, a tak nejprve vyvezli nás, odložili nás v pustině, a poté se vrátili pro vlek s koly. Čekali jsme hodinu a půl a úplně jsme prokřehli od ledového větru. Nad místem výsadku byl kopec s nepoužívaným tunelem; šel z něj tak mrazivý dech, že se člověk neustále musel rozhlížet kolem, kde že je ono hejno mozkomorů. Do kempu u Rjukanu jsme měli dorazit kolem sedmé večer, ale ouha. Žlutý děs nejprve několikrát zastavil, aby se ochladil a poté k zděšení nás všech najel na úzkou šotolinovou cestu. A to nám celý zájezd tvrdili, že přejezdy natěžko byly zařazeny proto, že autobus nezvládne jízdu po šotolině. Jelo se rychlostí asi 20 km/h, byla čím dál větší tma. Už už jsme se viděli ve strži pod námi. Nakonec jsme kolem 11 v noci dorazili do kempu u Rjukanu. Plánovaná večeře byla přesunuta na zítra, neb všichni měl dost práce postravit za svitu baterek své stany.

Pátek 6.8.

Ten den byl naplánován výlet k přehradám v jižní části Hardangerviddy. Autobus nás vyvezl 18 km do kopce (na tuto cestu jsme nastupovali rozechvěni, ale krabice ji kupodivu zvládla bez očekávaného kolapsu). Dále jsme pokračovali na kolech k chatě Kalhovd a potom k druhé přehradě. Okolí nás příliš nezaujalo, bagry byly v plné práci a skýtaly se nám romantické výhledy na hory odhrnuté zeminy. Na zpáteční cestě jsme trošku vypomohli Rosťovi nasbírat houby na 10 kg smaženice, kteréžto množství jsme zredukovali vytříděním příliš pohyblivých kousků bohatých na proteiny na pouhé 2 kg. Zajeli jsme na poslední nákupy na dvoudenní cestu autobusem. Bylo hodně teplo, vykoupali jsme se v jezeře u kempu. Naposledy na tomto zájezdu jsme sbalili stany a batohy a po deváté večer vyrazili na noční jízdu do Švédska.

Sobota 7.8.

Brzy ráno jsme zastavili před kempem u městečka Mölle na poloostrově Kullaberg na západním pobřeží Švédska. Měli jsme celý den na to, abychom protáhli naše záda a jiné údy rozlámané z autobusu a občerstvili se poflakováním po ostrově. Nejprve jsme posnídali, poté se vydali na obdivnou procházku po dokonale vybaveném švédském kempu (sprchy zadarmo, golfové hřiště, pizzerie a mnoho dalšího). Nakonec jsme osvobodili naše kulaté miláčky z vleku a vydali se na projížďku. První zastavení bylo u moře, které vyloženě lákalo ke smočení. Bylo 9 ráno a místní obyvatelé přijížděli v županech a v dřevákách na svých bicyklech, na břehu nahodili plavky, dali si ranní plavčo a nahatí, jen tak v županu, odjeli zase domů k snídani. Popojeli jsme do městečka Höganäs, které jsme poctili tím, že jsme u radnice snědli půlku melounu. Poté jsme navštívili dva větrné mlýny a u toho druhého jsme přes protesty místního vlkodlaka (svůj nesouhlas vyjadřoval naštěstí za vysokým plotem) zplundrovali několik keříků černého a červeného rybízu. Jali jsme se hledat nějakou pěknou pláž na vykoupání, vedro bylo veliké. Jednu příhodnou jsme našli, dokonce se na ní právě sušila spousta potápěčské výstroje, čehož jsme chutě využili a vyrobili další reklamní „fotografie z dovolené“. Rosťa se musel nutně vyfotit s místními psy, dopravní značkou, no a vzal si k tomu také nás jako křoví.

V pět odpoledne bylo naše švédské lenošení násilně ukončeno hrozbou odjezdu žluté dodělávající chudinky. Slitovali jsme se nad ní a nasedli taktéž, abychom odjeli pouhých 100 km do města Ystad, odkud nám bylo přeplouti širé moře. Ke trajektu jsme dorazili s předstihem (žluté krabici se do cesty nepostavila ani jedna hora), a tak jsme vyrazili na obhlídku centra. Bylo překvapivě krásné - kdo by ostatně čekal v průmyslovém přístavu středověky klášter s malebnými zahradami? Ve 22 hodin jsme odrazili od švédských břehů, poskládáni ve spacácích po chodbách a na palubě. Spalo se nám dobře. Někteří dobrodružnější členové zájezdu celou noc protančili na diskotéce nebo se oddávali konzumaci pěnivého moku.

Neděle 8.8.

Rádo jsme přirazili ke břehu v polském Swinoujscie. Hurá, byli jsme na pevnině, domů co by kamenem dohodil! Žlutá zdechlina se líně převalovala u krajnice. Raději jsme tedy předali 4 pasažéry i s jejich batohy jinému autobusu Adventury mířícímu do Prahy, v naději, že se krabici odlehčí. Ukázalo se, že oni 4 dobrovolníci zvolili správně. Vydali jsme se směrem Česko. Žlutá krabice soptila a dštila síru, museli jsme tedy často zastavovat. Také hodně vařila, nešlo bohužel o oběd pro nás, ale o motor, jehož vaření bylo jasně proti nám. Okolní teplota dosahovala pěkných 30 °C, ale i v tomto vedru nám řidiči neustále přitápěli. Nejednalo se o jejich přehnanou starostlivost motivovanou tím, aby se klienti nenachladli. Byly zde sobecké zájmy o ochlazení motoru. Několikrát se zastavilo, aby se mohlo nahlédnout autobusu pod sukně, jednou dokonce řidič vyrazil na kole shánět někam jakousi hadičku. Přes veškerou snahu a péči však kolem třetí odpoledne autobus definitivně odmítl jakékoli další služby a umřel.

Vynořila se otázka, co dál. Průvodci bleskově zařídili náhradní autobus a Ford Tranzit, kteří okamžitě vyjeli z Berouna. Do Polska však měli dorazit kolem deváté večer. Nejprve Dáša s Emilem a poté i Jana s Rosťou vyrazili na cestu stopem v naději, že se do Prahy dostanou mnohem dříve. Rosťa se musel do rána dostat do Vídně do nemocnice. Cesta to byla adrenalinová, obě dvojice nakonec šťastně dorazily do Prahy kolem 11 večer. Zpráva na Veroničin telefon ve 23:20 zněla: „Stopaře netřeba odepsat, dorazili šťastně na místo určení.“ Rosťa pak v 7 ráno, kdy poslední účastníci zájezdu odemykali dveře svých příbytků, dával narkózu prvnímu pacientu. Škoda jen, že předtím nedal narkózu některému z majitelů dopravní společnosti provozující žluté monstra. Mezitím se zbytek autobusu povaloval u silnice ve stínu stromů. Odpoledne líně ubíhalo, zoufalí jedinci mužského pohlaví, kteří do té doby četli jen odborné časopisy, byli přistiženi, jak jsou pohrouženi do Katky nebo Vlasty (ano, šlo samozřejmě o časopisy) . Večer pak Jindra, mistr to Kuchař, vykouzlil z posledních zásob vynikající guláš, který byl servírován s polským goralským pivem značky Tarta mocne - straśnie dobre piwo. Kolem deváté skutečně dorazila stará dobrá spolehlivá Karosa, jak se později ukázalo v závodní verzi, protože kopce, které bychom jeli Scanií (nóbl název pro žlutou zdechlinu) dvacítkou, vyjížděla i s vlekem osmdesátkou.

Pondělí 9.8.

V půl páté ráno jsme dorazili na Pankrác a hupky dupky do zaměstnaní, jak jinak než odpočatí z krásné dovolené. Od Adventury jsme dostali 2 bonusy navíc: jednu noc dovolené navíc a poukázku na slevu na další zájezd – v mlžném oparu se nad ní vznášel duch žluté krabice.

Jana et al.