Západní výběžky

9.8.-17.8.2003

Vláďa, Lenka, Jíťa, Dafe, František, Leoš, Petr, Marta, Aleš, Rosťa, Standa

Délka 740 km, převýšení 9400 m.

Navštívili jsme: 9 zámků, 7 hradů, klášter, rotundu, muzeum, nejvyšší horu pohoří, skalní město, sirné jezírko, rašeliniště, sopku, 4 lázně, 4 rozhledny a 3 sekery.

Sobota 9.8.

Děčínská vrchovina: Děčín – Dolní Žleb (118 m) – Maxičky – Děčínský Sněžník (rozhledna, 723 m) – Tisá (prohlídka Tiských stěn) – Petrovice – Krásný Les – Cínovec – Mikulov.
75 km, 1450 m převýšení

Neděle 10.8.

Krušnohorská magistrála: Mikulov – Fláje – Klíny – Hora Svaté Kateřiny (rozhledna, oběd ve vagóně) – Brandov – brodění Načetínského potoka – Kalek – Měděnec.
95 km, převýšení 1300 m

Pondělí 11.8.

Doupovská pahorkatina: Měděnec – Klášterec nad Ohří (zámek) – Kadaň (MPR) – Rokle (Sluňáky) – Vilémov – Krásný Dvůr (nejstarší anglický park u nás) – Nepomyšl – Valeč (zámek, park, kostely) – Chyše (zámek, K. Čapek) – Žlutice.
85 km, převýšení ~ 800 m

Úterý 12.8.

Okolí Střely: Žlutice – Nečtiny (zámek, hrad) – Manětín (prohlídka zámku, náměstí) – České Doubravice – Plasy (prohlídka kláštera) – Kaznějov – Býkov (zámecký statek) – Hromnice (Hromnické jezírko) – Chrást – Ejpovice.
90 km, převýšení 1300 m

Středa 13.8.

Jižní Plzeňsko: Ejpovice – Starý Plzenec (rotunda sv. Petra) – Kozel (zámek) – Nezvěstice – Blovice – Klášter – Zelená Hora – Nepomuk – Žinkovy – Měčín – Švihov (prohlídka hradu) – Lučice (zámek-lázně) – Němčice – Kdyně.
105 km, převýšení ~ 850 m, teplota 37 °C

Čtvrtek 14.8.

Chodsko: Kdyně – Všeruby – Eschlkam – Furth im Wald (oslavy Skolení draka) – Schafberg – Česká Kubice - Trhanov – Újezd (prohlídka muzea J. S. Koziny) – Domažlice (MPR, hrad) – Babylon.
65 km, převýšení ~ 900 m

Pátek 15.8.

Český Les: Babylon – Čerchov (rozhledna, 1041 m) – Lísková – Nemanice – Rybník – Železná – Diana (zámek) – Svatá Kateřina – Hoštka – Tachov (MPR).
90 km, převýšení 1350 m

Sobota 16.8.

Lázně: Tachov – Halže – Broumov – Tři Sekery – Mariánské Lázně – Lázně Kynžvart – Stará Voda – Vysoká – Dyleň (rozhledna) – Dolní Žandov – Malá Všeboř – Cheb.
90 km, převýšení 1200 m

Neděle 17.8.

Ašský výběžek: Cheb (prohlídka hradu, MPR) – Komorní hůrka (nejmladší sopka u nás) – Seeberg (prohlídka hradu) – Starý Rybník (hrad, zámek) – Skalná (hrad) – rezervace Soos – Františkovy Lázně.
45 km, převýšení ~ 250 m

Motto 1:

My budeme vykryvat cele projizdene uzemi tak, abychom tu cestu, ktera je normalne tak 180 km, natahli alespon na tech 650 - 700 km, pripadne i vic. … my se budeme blizit k Plzni od severu. Na sever jsou Plasy (hrobka Metternichu: bydleli i v Kynzvartu (Konigswart), ale hrobku maji v Plasich; hrabe Metternich, muj velky oblibenec, kdyz pozoroval, ze se v Italii probouzi nejake hloupe hnuti za sjednoceni Italie, prohlasil, ze vubec nechape, co to ti lide delaji, protoze "kazdy vi, ze Italie je zemepisny nazev a nikoli jmeno pro statni utvar"), pak je tam rodna viska Edvarda Benese Kozlany, prekrasne Zlutice (Luditz), Chyse (Chiesch), vesnicka Sirem (Zurau), kam jezdil Franz Kafka ke sve sestre Ottle, Doupovske vojenske pasmo (Duppau) - nejvetsi krater po dopadu meteoritu na ceskem uzemi (asi 12 km v prumeru), zamek Manetin, hrad Nectiny, zamek Krasny Dvur (?) s podzemni chodbou na vyhlidku v malickem udoli v zameckem parku, ktery se tak zalibil Ribbentroppovi, ze se stal jeho "chalupou" po dobu 2. sv. valky, zamek Valec (Waltsch) s puvabnym zameckym parkem vcetne umeleho kopce, no a krome toho nejmene deset elektraren v Podkrusnohori. A to jsem se ani nepodival na mapu, takze je toho ve skutecnosti alespon trikrat tolik!

A jeste jsem zapomnel!

A Zatec (Saaz), mesto neuveritelne nadherne, rozlozene na ostrohu nad rekou Ohri, s velikym zidovskym mestem (Zidu tam bylo vic nez Cechu - skoro 10 % obyvatelstva), synagogou a ulickami dlazdenymi kocicimi hlavami, s namestim lemovanym podloubim, mesto, z nehoz pochazi nejpuvabnejsi literarni pamatka nemeckeho stredoveku, skladba Orac z Cech (Ackermann aus Bohmen), kterou napsal Jan ze Zatce (obcas taky Jan z Teple) a v niz mestsky pisar (on si sice rika orac, ale pak se ukecne, ze "pero je muj pluh") vede veliky spor se Smrti, protoze mu Smrt vzala zenu, a Smrt na jeho horekovani reaguje udivene, nebot "te krasne pani prokazala takovou cest, kdyz ji prenesla do vecnosti mladou a krasnou", je to v podstate jako ta nase pohadka Darbujan a Pandrhola nebo Dobre tak, ze je smrt na svete, ale nesrovnatelne krasnejsi. A kdo na Cyklon pojede, ten bude muset poslouchat, jak budu predcitat z Ackermanna :-))

Stanislaf

[Stanislav Kostiha, 26.11.2001]

Motto 2:

Krušné hory

Časté deště, ostrý studený vítr, v zimě množství sněhu, neúrodná půda. Tak nějak by asi mluvili o svém domovu lidé z Krušných hor před stovkami let stejně jako dnes. V posledních padesáti letech se ovšem charakter tohoto kraje proměnil ještě docela jiným způsobem; dnes se v souvislosti s Krušnými horami bohužel mluví spíše o vzduchu zamořeném imisemi, o půdě poznamenané kyselými dešti a především o těžce zkoušených lesích. Prastará charakteristika drsných horských podmínek ani škody posledních padesáti let příliš nevybízí k tomu, aby se zde člověk trvale zabydlel. A přesto, nikde jinde se v Čechách na hřebenu hor o průměrné výšce 800 metrů nenachází tolik osídlených území, vesnic, městeček a měst. Přitom současné osídlení ani zdaleka nedosahuje předválečné úrovně. Až do vyhnání původních obyvatel se tomuto kraji přezdívalo "nejzabydlenější hory Evropy".

Pro ekosystém, ale i pro kulturní dějiny tohoto pohoří jsou klíčové klimatické podmínky. Výškový rozdíl mezi podhůřím a hřebenem je na české straně obrovský. Člověk tu na několika kilometrech nastoupá až 700 m výškových metrů. Prudké svahy působí dojmem hradby, přirozené hranice Čech. Podnebí je ovlivněno tím, že na mírnějším saském svahu se zvedají masy vzduchu a vysoko nad zemí pak vychládají. Výsledkem jsou četné deště, mlhy, mraky a na hřebeni takřka neustálý vítr. Východní větry způsobují suché a v zimě mrazivé dny. Oblasti za Krušnými horami, tedy Doupovské hory, Podkrušnohorské pánve, České Středohoří a chmelařské Žatecko, jsou ve srážkovém stínu. V těchto krajích je proto sucho a teplo, a tak tu dokonce vznikají polostepní ekosystémy.

Do roku 1947 byly Krušné hory nejobydlenějšími horami světa. Příčinou nebyla ani tak drsná krása těchto hřebenů, jako spíše nerostné bohatství. Kvůli těžbě rud sem přišlo mnoho lidí z různých koutů střední Evropy. Proto jim Němci také říkají Erzgebirge, tedy Rudohoří. Krušné Hory - Rudohoří, mohlo by se zdát, že různým společenstvím se při pohledu na tuto hradbu hor a lesů vybavovaly různé charakteristiky. Pro německy mluvící obyvatele to byl nerost, ruda a smysl života v horách, pro česky mluvící obyvatele převážilo nepohodlí a těžkosti tamního živobytí . Zdání ovšem klame, protože název "krušné" pochází od slova "krušiti", což znamená rýžovat. I český název tedy připomíná činnost havířskou. Přesto ovšem nelze souvislost názvu "Krušné" a drsnosti horského života zcela vyloučit. Může se v ní zračit důvod, proč Češi v minulosti Krušné hory příliš nezabydleli.

Od období industrializace, zvláště v druhé polovině 20. století tedy hřbet Krušných hor nesl tíhu těžkého průmyslu a intenzivního využívání nerostů. Pohoří a snad ještě více kraj pod ním byly obětovány potřebám průmyslové civilizace. Dodnes jsou tak Krušné hory jediným velikým horským celkem u nás, který není pod žádnou formou ekologické ochrany. Drobná chráněná území v Krušných horách postihují pouze malé celky a specifické ekosystémy. Příkladem takového území je Chráněná krajinná oblast Východní Krušné hory, která vznikla v roce 1995. Jejím smyslem je především ochrana horských luk, bučin a roklí.

V době, kdy se v Krušných horách především dobývaly rudy, byly lesy záměrně pěstěné a sloužily hlavně jako palivo. Dnes se hornická činnost přesunula do Podkrušnohoří, avšak důsledky této gigantické těžby jsou nejviditelnější opět na hřebenech hor. Otázkou stále zůstává, zda někdy v budoucnosti budou Krušné hory chráněné jako celek. Je zřejmé, že dokud bude v Podkrušnohoří stát podporovat těžbu a tepelné elektrárny, nebude možné zavést jakoukoliv úroveň ekologické ochrany. Člověk se tak možná stane jediným divoce žijícím tvorem Krušných hor.

Základním rysem těchto hor je dnes boj přírody o přežití v otráveném ovzduší a v kontaminované půdě. Příroda se zde dlouhou dobu snažila bojovat nerovný zápas se škodlivými látkami, které se každým dnem valily z údolí, ale nakonec se, zjednodušeně - ale svým způsobem výstižně - řečeno, otrávila. Příroda umírá pomalu a tiše, bez dohledu doktorů a příbuzných. Proto si člověk uvědomil vážnost situace až pitvou v odumřelých tkáních a tělech stromů. Člověk se ani nestačil zastavit a položit si důležitou otázku po důsledcích vlastní činnosti. Neustálý vítr, chlad a vlhkost, tedy faktor, které determinují život na hřebeni Krušných hor, se staly v kombinaci se zplodinami smrtelnými. V 70. letech tak umírají první hektary lesa. Teprve o celé desetiletí později se začalo nesměle pomýšlet na lesnické úpravy a další politiku obnovy lesního porostu. Poté, co byl les zbaven uschlých pahýlů, se začaly sázet semenáčky smrků. Bohužel byl vybrán špatný druh smrku, tedy takový, jemuž se daří spíše v nižších polohách a mírném klimatu. V 80. letech tak miliónové investice do nového porostu přišly vniveč. Od té doby se tedy sázejí druhotné dřeviny jako břízy, jeřáby a další rychle rostoucí stromy, které pomáhají udržovat půdu a půdní pokryv, aby nedošlo k erozi. Koncem 80. let tak byla na celém východním hřebeni Krušných hor a na Děčínském Sněžníku k vidění pokřivená torza stromů, chudý lesní interiér, zelenošedá tráva a ohromné mraky komárů i jiného drobného bodavého hmyzu.

Teprve od roku 1990 se postupně snižovala smrtelná dávka jedů z elektráren v údolní kotlině a přišla vhodná doba pro další kolo výsadby nových porostů. Začalo se se sázením smíšeného porostu, takového, jaký zde rostl dříve. Smrky ztepilé byly míchány se smrkem stříbrným, který je odolnější, s borovicí, jeřábem a s břízou. Také se začalo s vápněním hor, neboť se ukázalo, že stromy zde nemohou růst nejen kvůli špatnému vzduchu, ale také kvůli zamoření půdy a znehodnocení živných roztoků. Zdálo se, že se konečně dílo již takřka dvou generací lesníků začne dařit, když přišel osudový rok 1996 a zima, která se trochu vymykala dosavadnímu schématu a předpokladům. V zimních měsících, v období inverzí a nebezpečného zahuštění jedovatých plynů a látek v podkrušnohorské kotlině, přestal vát převažující severozápadní vítr a místo něj přišel vítr jižní. Ten vyfoukal smrtelné dávky síry po svahu Krušných hor až na hřeben, kde se ve formě námrazy nalepily na všechny nové i staré stromy a proměnily se ve vražedný ledový příkrov kyseliny sírové. Během pouhého týdne stačila tato jedovatá mlha spálit většinu jehliček smrků a usmrtit tak další fázi revitalizace krušnohorské lesní flory. Od té doby se znovu začíná s opakovanými výsevy stejného - smíšeného - charakteru lesního porostu. Jestli tento už několikátý pohrobek krušnohorského hvozdu dospěje, je otázkou. Rozhodující bude vývoj koncentrace škodlivin v podkrušnohorských uhelných pánvích. Hrozbou je za současného stavu i vrtkavost počasí. Proto je les na hřebenu těchto hor tak nesourodý. Každých dvacet kilometrů se liší vzhled a struktura porostu. Je velmi zajímavé procházet tyto lokality a přemýšlet o rozsahu zkázy, marných nadějích, ale také o úsilí člověka, který se snaží napravit své hříchy.

Oblast na východ od Klínovce je ovlivněná vznikem Přísečnické vodní nádrže. Vedle města Přísečnice zaniklo v posledních desetiletích mnoho dalších obcí, jako např. Rusová, Mezilesí nebo Dolina. Po těchto sídelních lokalitách zůstaly pouze rozlehlé louky, neobdělávaná pole a zbytky dopravní infrastruktury. Oblasti na západ od Klínovce dominuje Porolaví, jež bylo zpracováno díky kvalitním fotografiím nejdeckého rodáka Ruperta Fuchse, jenž zdejší krajinu zachycoval v první polovině 20. století. Proto mohla být pořízena kolekce snímků z města Nejdku a širokého okolí posetého vesničkami. Oblast západních Krušných hor představuje v této oblasti nejméně ekologicky zdevastovanou krajinu, která si uchovala své krásy a půvaby takřka nedotčené.

Tento na první pohled krásný kout Čech však nenabízel svým obyvatelům lehký život, ostatně jako v celé Krušné hory. Již od 17. století představovala tato oblast jedno z nejchudších území Habsburské monarchie. Na nekonečných vlnách moru, hladomoru a drahoty se podepisovala nepřízeň počasí, zhroucení těžby stříbra a cínu, války a obecná chudoba horského lidu. Nejdecko a Kraslicko mělo jen velmi malý podíl orné půdy, a tak zde zemědělství nikdy nemohlo hrát výraznější roli. Ve třicátých letech to byly oblasti s největší nezaměstnaností v západočeském pohraničí, bez práce zde bylo až 25% obyvatel. V době hospodářské krize trpěly tyto oblasti závislé na vývozu porcelánu, skla, textilu, krajek a hudebních nástrojů více než soběstačnější vnitrozemí.

Hovoříme-li o západní části Krušných hor, je na místě vzpomenout na dávnou pověst Čechů, jako zdatných muzikantů. Nemělo by se zapomínat na to, že velký podíl na této pověsti měli i čeští Němci. Lidé v Krušných horách dokázali svoji zálibu v hudbě převést i na výdělečné řemeslo. Bylo zde mnoho měst a továren, kde se vyráběly hudební nástroje. V Kraslicích dodnes existuje výroba bicích souprav a kytar. Před válkou se zde ročně zhotovilo 100 000 žesťových, 14 000 dřevěných hudebních nástrojů, k tomu ještě 4500 saxofonů a 200 000 tahacích harmonik. V Lubech se i dnes vyrábějí housle, což je ovšem jen odlesk zdejší předválečné slávy tohoto řemesla. V bývalém městečku Přísečnice fungovala slavná hudební škola, odkud pocházeli zvláště známí hráči na harfu. Vždyť tam, kde vznikaly hudební nástroje, se na ně také muselo umět hrát. S odchodem původních obyvatel tak hory ztratily i mnohé prastaré nápěvy a melodie.

Vztah poválečných obyvatel Nejdecka k minulosti a tradicím tohoto kraje charakterizují osudy hřbitova v obci Rudné. Po odsunu se o něj nikdo nestaral, a tak začal zarůstat a mizel před očima. Od poloviny osmdesátých let se do vsi začali vracet lidé, kteří zde dříve bydleli. Chtěli navštívit tradiční hřbitov a uctít tak památku svých předků. To, co uzřeli, však byl obraz zmaru a zkázy. Hroby se mezi vysokou trávou, kopřivami a keři téměř nedaly najít. A jak se tento obraz změnil do dnešních dnů? Dnes je hřbitov pravidelně sečený, stojí kolem něj nový plot a kusy náhrobků leží viditelně v trávě. Tím více ale vyráží dech jeho skutečný stav. Ona torza a zbytky náhrobků jsou většinou beze jmen. Tu a tam člověk zahlédne, jak na zbytku hrobu leží střepy skleněné tabulky se jménem mrtvého. Příjmení již není možno zjistit. Zbytky kamene pomalu ale neúprosně prorůstá mech. Starý německý hřbitov pohlcuje příroda. Nynější obyvatelé vesnice si však uprostřed hřbitova postavili urnovou zeď, kde jsou pochováni jejich mrtví. Hřbitůvek tak symbolicky evokuje náladu v celém pohraničí. Noví obyvatelé se včlenili do malého prostoru, ale většinu hřbitova nechali těm, kdo tu žili a umírali před nimi. Jako memento tak tento polorozbořený hřbitov připomíná skutečnost, že si lidé v tomto kraji uvědomují chatrné zakotvení v krajině a tradici.

Český les

Mnoho krásy, tajemna a také smutku skrývá tento opuštěný kraj. Kdysi tu žili lidé, obdělávali svá pole, starali se o lesy, udržovali cesty, veselili se a navštěvovali se přes hranice. Po tom všem tu ovšem dnes není ani památky. Zbylo jen ticho a krajina.

Poté, co nenávist mezi Čechy a Němci vyústila do těch nejstrašnějších podob, poté, co byli lidé z kopců při bavorské hranici vyhnáni ze svých domovů, se tento zelený kout Čech stal zemí nikoho. Stal se bojištěm pro válku, ke které naštěstí nedošlo. Dyleň, Havran, Velký Zvon, Čerchov, Poledník; to jsou názvy nejvyšších kopců při německé hranici, míst, kde byli po zřízení hraničního pásma vystavěny ohromné věže s radiolokátory. Důležitější než osudy pohraničí bylo v tom čase pomocí takových zařízení sledovat letadla v celé západní Evropě. Český les byl uzavřen pro všechny. Pro ty, kteří by tu chtěli žít, i pro ty, kteří by se chtěli jen na chvilku pokochat krásnou krajinou.

Kdysi kulturní krajinu, sečené louky a obdělávaná pole, pohltila příroda. Právě tady vydává příroda svědectví o své síle. Lesy a křoviny se rozrostly do luk, osad a vesnic. Na místech, kde kdysi vládl čilý ruch, na někdejších návsích i tam, kde se sloužily mše, dnes slyšíme jen šelest větru v korunách stromů. Tak vypadá krajina, která byla padesát let ponechána jen sama sobě. Je to krásné, a zároveň smutné.

Jen pomalu se tento kraj dostává z izolace, stále ještě vydává svědectví o samotě a zapomnění. Bývalí obyvatelé se sem jezdí dívat a tiše obdivují krásu a romantiku tohoto tichého kraje. Asi se v nich mísí pocity sentimentality, vzpomínky na někdejší živoucí kulturní krajinu s údivem nad krásou neporušené přírody. Zatímco na bavorské straně půjdete z vesnice do vesnice, stále mezi lidmi, krajinou, která vám nedá zapomenout na civilizaci, na straně české budete v úplně jiném světě. Opuštěnost tohoto kraje má také své světlé stránky a to vědí i lidé na bavorské straně. Snad tedy péče o toto zvláštní dědictví bude napříště lidi z obou stran hranice spíše spojovat.

Oblasti Českého lesa se dlouhodobě věnuje pan Zdeněk Procházka z Domažlic. Jeho zájem o toto území vyústil ve velmi širokou aktivitu. Dnes pan Procházka vlastní nakladatelství Český les a vydává řady průvodců z této oblasti, a také další regionální literaturu z historie západních Čech. Sám si píše texty pro průvodce, obstarává fotodokumentaci i distribuci těchto titulů. Jeho průvodci po jednotlivých okresech představují dnes jedny z nejlepších publikací pro cestovatele, kteří nebaží jen po největších lákadlech, restauracích a kempech, ale kteří chtějí krajinu poznat jaksi zevnitř. Dostat se pod povrch zdánlivě mlčícího území a porozumět jeho minulosti. Proto zde uvedeme jeho úvodní text k jednomu z průvodců, neboť se zdá, že není dnes kompetentnějšího člověka, který by mohl mluvit o minulosti a současnosti Českého lesa.

Český les - německé Sudety, jak zdánlivě rozporuplné a protichůdné názvy definují jeden jediný kraji při česko-bavorské hranici. Lesnaté území, na kterém se často střetávaly zájmy české koruny a sousedního Bavorska, bylo poměrně dlouho pusté a jen velice řídce osídlené. Překotné dosídlení lesnatých území probíhalo především od konce 17. do poloviny 19. stol. Tato "druhá" německá kolonizace proběhla v tomto svébytném území v jakési dějinné zkratce. Ale již před pol. 20. stol., po světovém válečném konfliktu a odsunu německého obyvatelstva, nastal stejně rychlý zánik všeho, co zde bylo rukou člověka vytvořeno. Krajina položená na hranici dvou různých politických soustav byla uzavřena do vlastní samoty. Teprve od počátku 90. let je možné tento dějinami těžce zkoušený kus země bez obtíží navštívit a poznávat.

Sám dnes vlastně nevím, proč jsem před desetiletím opustil vnitrozemí Domažlicka a Klatovska, o jehož historii jsem se do té doby zajímal, a vstoupil do pustých a smutných lesů tachovského pohraničí. Patrně mi učarovaly hluboké lesní úvozy, klikatící se mezi omšelými balvany, jimiž je možné vejít do minulých časů. Běh života se zde snad opravdu zastavil a všudypřítomný odraz minulých staletí je tu hmatatelnější než ve vnitrozemí, kde se život ubíral svým přirozeným vývojem. Z desítek kdysi prosperujících vsí zbývají dnes jen nepatrné zbytky, ztracené v hlubokých lesích a houštinách. Čím méně je zde vidět, tím více může pracovat obrazotvornost a romantická představivost, v níž člověka nikdo neruší. Ticho a snad věčný klid zavládl nad touto krajinou. Drsná romantika dnešních pohraničních hvozdů byla vykoupena zánikem mnoha lidských sídel, vsí a samot. Ale kolik kultur a dávných již v dějinách národů zaniklo až již přírodními katastrofami či lidskou nesnášenlivostí?! Pohraniční krajinu Českého lesa dnes navštěvují opět především Němci, jejichž předkové ji před staletími kolonizovali. Objevují ji znovu očima pamětníků či z vyprávění těch, kteří se zde narodili. Přicházejí i lidé z české strany, pro které byly některé partie Českého lesa stejně nedostupné jako pro cizince.

Český les je dnes opět ve stavu neobyčejné přírodní i krajinné zachovalosti. Někdy se nemohu zbavit tíživého dojmu, že je snad opravdovým hříchem o tomto civilizací ušetřeném kraji psát a na něj upozorňovat. Snad zůstane i nadále uchráněn všech tržních záměrů a bude sloužit pouze k poučení vnímavých a rekreaci ukázněných…

Z území Českého lesa, které se dělí na tři části (severní, střední a jižní), byl zpřetrháním tradic nejvíce zasažen sever a střed. Tam je dodnes prázdno, ticho a opuštěno. Vesnice byly zbořené, zůstala zde jen torza kostelů. Na člověka tu doléhají snad víc než kde jinde otázky po dalších osudech této krajiny. O čem vlastně vypovídá zdejší pustota a jak k ní máme přistupovat. Máme ji chránit nebo se máme snažit o návrat lidského prvku do i do krajin, jako je ta zdejší? Nemělo by nám jít o to, abychom přírodu zastavili, ale jako lidé se ji odnepaměti snažíme nějak usměrňovat, určovat ji dočasné hranice. To je předmětem práce urbanistů, architektů a tvůrců kulturní krajiny. Proto je měřítkem životnosti lidské společnosti také čistota hmotné kultury, tedy osídlení a staveb. Skloubit lidský řád a estetiku s řádem přírody je základním předpokladem pro vznik kulturní krajiny. Pásmo zaniklých obcí při německých hranicích, i hlouběji ve vnitrozemí Českého lesa, je ukázkou toho, co se stane, když člověk pustí opratě, "vypřáhne" a přestane se starat o další osudy svého díla. To, co po padesáti letech vznikne, je již v tak pokročilém stádiu sukcese, že území musí být vyňato z půdního a pozemkového stavebního fondu a stává se chráněnou lokalitou. Člověk totiž nerad zvyká na namáhavou práci a nerad s k ní vrací. Pokud jednou přestal se zemědělstvím a začal se věnovat lehčí či méně časově náročné práci v průmyslu a obchodu, tak se už nebude chtít vracet k něčemu, co již zažil. Chceme tím říci, že s osídlením takových opuštěných oblastí nelze do budoucna počítat. Ekonomická, kulturní a estetická hodnota těchto území se stane minulosti, a lidské kroky a mysl bude lákat pouze svou historickou vztažností. Vznikne pás archeologických lokalit, kde se bude provádět výzkum osídlení, a to nejen pro největší odborníky, ale pro všechny studenty, laiky či komerční návštěvníky. Potencionálních nalezišť bude totiž dostatek.

Jak člověk postupuje Českým lesem dále na jih, zvyšuje se nejen pásmo kopců, ale také i lidské přítomnosti. V nejvyšší části Českého lesa kolem Trhanova (Meigelshof), Klenčí pod Čerchovem (Klentsch) a Domažlic (Taus) se malebnost a zabydlenost v krajině takřka blíží k dokonalosti. Dnes má člověk možnost vystoupat na vrchol Čerchova (Czerkov) a shlédnout to, co dříve směly vidět pouze oči, uši a radary vojenské špionáže. Starší pán na čerchovské rozhledně vyprávěl, že když byl před třiceti lety na vojně, tak tam dennodenně hlídal. Ony radiolokační věže ze sedmdesátých let byly vybaveny na západní straně laminátovými konstrukcemi a díly, a to proto, aby žádné kovové části nenarušovaly obraz radaru. Prý mohly sledovat pohyb letadel až ve Francii. Když sejdete dolů až k nádhernému rybníku Babylon, kde je možno se vykoupat, a poté si zajet vlakem do Domažlic, nádherného, slunného a životem kypícího města mezi kopečky, tak máte pocit, že jste ve velmi šťastné a bohaté zemi, kde je vše tak, jak má být. Veselý konec smutného pohoří.

[Úvodní texty k expozicím putovní výstavy Zmizelé Sudety Petra Mikšíčka a jeho přátel z občanského sdružení Antikomplex]