Poděbradka Bike Adventure 2003

Žďárské vrchy

11.-13.7.2003

Výsledky    Fotky

Pátek, 11.07.

Cykloňovskou účast na tomhle „závodě, pro který bylo horské kolo stvořeno“ (www.bike-adventure.cz) jsem z velký části spunktoval já, abych nakonec málem prošvihl start. Letos se mi to – napotřetí – už konečně povedlo, dokonce se podařilo sehnat tolik lidí, abychom společně mohli vytvořit také tým, klasifikovaný v soutěži Bike Adventure Team Spirit. Hádejte, jak jsem ho nazval.

Návrat ze služebky za Bodamským jezerem s pokračováním na jižní Moravu mi zabral chtě nechtě celej jeden den, i když jsem s naší Fabií uháněl 190 km/h, kdykoli to jen trochu šlo. Takže když jsem dorazil na místo, do hotelu SKI na kraji prej – podle Leošova tvrzení – světoznámýho sportovního areálu, měli Dafinky, Melichárkovci i můj sparring partner Franta v mapách vynesený úplně všechny inkriminovaný kontroly – budoucí cíle našich bloudění – a něco vypito. Nezbylo mi, než to od nich pouze opsat a alou na kutě. V asi 600 metrech nad mořem tu noc moc teplo nebylo, ale usnul jsem hned.

Sobota, 12.07.

Ježišikriste, proč zrovna dneska musí takhle lejt? Náš Jurek se zmítá pod tíhou přívalové vody a větru. Dívám se na hodinky, je 7:30. To znamená, že za dvě hodiny startujeme. Výborně! Zanedlouho někdo ze startovní věže pouští skvělou muziku. Vstáváme. Do zvukové kulisy, spoluvytvářející atmosféru velkého závodu, promlouvá jakýsi hlas, že vloni to bylo nad ránem také tak a během dopoledne se to vylepšilo. Kéž by se historie opakovala. Nedá se nic dělat, rozevírám deštník a jdu si do auta pro kolo. Je mi zima.

Balím se. Na poslední chvíli se nechávám přemluvit, že své nepostradatelné brašny tentokrát nechám ve stanu. A – bohužel – s nimi i nářadí, náhradní duše a peníze. Včera jsem už nestihl nakoupit ani žádné jídlo, takže nemám ani to. Ale mám Semtex, Isostar a … Františka! Na „startu“ (tom fotogenickém, ten ostrý, mapový je neznámo kde, prej po modrých fáborcích) se srocují závodníci z první várky. Hlas z věže předčítá legrační názvy některých dvojic nebo týmů (Boubelka a Beznožka, Dezorienteering bikers, Notorola, …), nálada se zlepšuje, déšť ustává, obloha se optimisticky zesvětluje. Je mi zima.

Je řada na nás. Jdeme do toho. Modrý fáborky nás dovedly na křižovatku cest v lese ve tvaru „+“. Je sice pohledná, ale pokud na ní někde vůbec existují nějaké ukazatele, jsou to jen upoutávky na „příjemné ubytování“ a podobné nesmysly. Tohle nám teď rozhodně nepomůže. Najednou už mi je i docela teplo, a tak to zůstane až do konce dnešní etapy. A není to jen počasím, které se objektivně zlepšilo. Na rozdíl od našich týmových kolegů volíme taktiku sjízdnějších cest, menších výškových rozdílů a delších vzdáleností mezi jednotlivými kontrolními body. Takže na jih.

A plnou parou vpřed. Je to přece závod. Zastavujeme jen na (samo)kontrolách. Franta procvakává kleštěmi patřičná místa ve startovním průkazu a já ukusuji z nějakých životabudičů, které jsem si ještě rychle koupil v jedné vesnici blízko za startem. Dát si pauzu Franta odmítá. I tehdy, když mu nabízím KitKat. Pouze v půlce na kontrole za 80 mi dává čtyři minuty na oběd. Po rozložení pikniku si kousnu do rohlíku a už pomalu začínám balit.

O trase moc nediskutujeme, prostě jedeme. Ve skutečnosti se i tady „na jihu“ tu a tam objevují úseky klesání v terénu, kde vůbec nemám chuť ještě zrychlovat. Fascinují mě ti naši souputníci, kteří se ani v prudkých klesáních na cestách vedoucích po plazících se výhoncích kořenů stromů snad ani nedotýkají brzd. Prostě je, ty výhonky kořenů, ale taky kameny nebo štěrk, přeletí, a to doslova. A často jsou to dámy. To je neuvěřitelný. Je fantastický narážet na stále stejné soupeře, kteří se ale vynořují každou chvíli z naprosto nečekaných směrů. Už v tom mám úplnej hokej. Jediná jistota je Franta.

Čas hrozně rychle utíká, tak rychle, jak jsem to na kole ještě nikdy nezažil. Čtyři hodiny jsou jako nic. Ale cíl je v nedohlednu a časový limit je dnes šest hodin. Přesto se nám zdá, že jsme (časově) v pohodě. To ještě netušíme, co nás čeká v souvislosti s kontrolou č. 21 „na hrázi rybníka“, přístupnou po údajně kvalitní lesní cestě. Je deklarovaná jako změna (k lepšímu) oproti mapě. Ve skutečnosti je tam ale nasypanej makadam s olbřímí velikostí a ostrými hranami „zrna“. Nakonec i makadam mizí a my se ocitáme na pasece mezi pařezy. Co to má znamenat?!? Hledáme rybník, ale skoro za každou mezí – kéž by hrází! – je jen lesík. Ve čtvrtém lesíku konečně rybník.

Do cíle nakonec dorážíme s minutovým zpožděním. Ujeli jsme 89 km. Vítají nás jak jinak než vysmáté Dafinky a jak jinak než pohodoví bratři Melichárci. Obě dvojice jely dnes na sever. Chlastáme (já Poděbradku) a žereme.

Jdeme se vykoupat do rybníčku na kraji kempu. Ale hlavně umýt, takže naostro. Když po chvilce náramně osvěžujících temp a jedné bílé velrybě, kterou mě kdysi naučil David, vystupujeme, je Jitce jasné, že voda moc teplá není. V tu chvíli přijíždí na statickou návštěvu akce Galka s Tomášem. S přivítáním trpělivě čeká až se obléknem.

Den příjemně přechází do podvečera. V hlavním, bílém stanu se pro nás chystá „Dres a dressing párty“, máme hlad i chuť. Abychom vydrželi až do osmi, kdy začíná těstovinová žranice, jdeme si na vedlejší palouk prohlídnout zblízka start několika balónů. Těstovinové saláty jsou výborné, jen – pozor! – některé zálivky jsou nebezpečně ostré. Žádná diskotéka se nekoná, takže jdeme spát.

Neděle, 13.07.

Ráno podobné včerejšímu. Zase mi je zima. Ale už aspoň – díky Frantovi – vím, kde mají čerstvý koblihy a teplej čaj. „Rozešel jsem se…, rozešli jsme se s mojí holkou. Dokud se nám nepodaří najít někoho, s kým už nebudeme hledat nikoho dalšího, budeme hledat každý sám“, ozývá ze soundtracku k Samotářům, který tu, soudě dle výběru titulů, pouští zřejmě tentýž sympatickej dýdžej, kterej nás dopoval správnou muzikou už včera. Za zvuků chinaskovských „Holky to taky chtěj, …“ dotancováváme na kole (vymyslíme bike dance?) na druhý start. Dnes už na to všechno máme jen hodiny čtyři. To znamená jednoznačně ostřejší tempo. Přece se nedáme.

Na ostrý start vede zákeřné stoupání lesem po jehličí a již zmiňovaných „úžasných“ plazících se výhoncích kořenů, nevím, co řadit dřív. Je mi děsný vedro. Je na čase si svlíknout svetřík. Po kratší diskuzi volíme podobnou taktiku jako včera. Pojedeme na ta místa, která, jakožto i přístupy k nim, známe už ze včerejška, samozřejmě je na ta, která jsou zajímavě bodově ohodnocena. Někdo je označil jako drahý kontroly. A zkusíme ještě něco navíc. A hlavně rychlejší tempo.

Jede se mi celkem dobře. Kolena, která mě včera ke konci docela bolela, jsou zatím v klidu (na noc jsem se namazal masážní mastí s Růžičkou na víčku). Franta si taky nestěžuje. Ideální partner. Je stále pod mrakem, příjemně poměrně chladno. Nemám vůbec žízeň ani hlad, takže moc nepiju a jen občas spolknu nějakou tu kalorickou bombu. A to je chyba.

Po asi dvou hodinách se obloha ještě více zatahuje, ochlazuje se, zvedá se vítr a … prší! Naštěstí jen asi pět minut, i když, možná i díky tomu větru, to pociťuju jako relativně ostrou spršku. Bouřku jsme přečkali pod smrkem. Hned nato zase svítí slunce, které nás osušuje a příjemně zahřívá. Jak je na světě, vlastně, krásně. Od této chvíle už jenom dupeme. Není čas vůbec na nic. Hodiny, minuty a vteřiny letí. Několik posledních minut před cílem zběsile trhám celofán na lehce jeté tatrance a láduju ji do sebe. Pomůže mi?

Franta je stále na doslech, ale musel bych hodně vřeštit. Marně se snažím zlikvidovat jeho náskok, když v tom naši trasu křižují také už, nezvykle, vyčerpané Dafinky. Davidovi se přesto ještě daří mě pokřikem povzbudit. Po několika stech metrech tedy skutečně dojíždím Frantu, který říká, že jsem prej úžasnej. Ideální partner. Ale ani s ideálním partnerem se nám nedaří najít ideální způsob jak vjet přes poslední povinnou kontrolu za kempem do cíle, a tak to kosíme kolem stanů. Ztrácíme 7 a kousek minuty, takže 16 bodů. Ujeli jsme 67 km.

Máme toho dost. A všichni se už těšíme na příští rok.

Vláďa

P.S.: A možná to nevydržíme, a střihneme si totéž ještě letos někde jinde. Je nás takových víc, takže nabídka tomu odpovídá. David už pobrouzdal.

P.P.S.: Děkuju Vám, Franto, Jitko, Davide, Petře a Leoši za tuhle extázi.