Pátek 12.7.

I když jsem si vzal na pátek dovolenou, nestíhám a balím natolik bez rozmyslu, že housle už opravdu nepoberu. Snad vezme aspoň Dafe svou kytaru. Brašny, velký batoh, krabice na potraviny a Author Stratos – to je maximum. Úplně náhodou nastupuju do stejného metra jako František. Cestovní horečka opadá. Nebo se stupňuje? Na nádraží se vítám s Dafinkami a naše česká část Cykloně je kompletní.

Mám teď před sebou cestu vlakem do Brna s přestupem v České Třebové. Pravidelný odjezd je v 11:45. Podařilo se nám vyjet už ve 12:15. Pochopitelně nestíháme přípoj, a tak na brněnském nádraží přistáváme krátce před plánovaným ukončením nákládky kol. Zdravíme se s vytočenou Galkou (Přijeli jsme pozdě! Jedem na dovolenou!! Není tady Tomáš!!!) a seznamujeme se s vedoucími. Máme sice stejného řidiče jako na Istrii a Korsice, ale jiný autobus (bez závěsného zavazadlového prostoru) a jiný vlek (s měkkou plachtou). Ještěže netušíme, jak nešťastná varianta to pro některé z nás bude.

Vyrážíme. Bez obvyklého seznamovacího kolečka poprvé stavíme v Trutnově. Přejíždíme první celnici. „Pomoc, tady někdo chybí! Já ho neznám, ale ještě před chvílí tu se mnou seděl!“, křičí šestnáctiletý Jakub na sedačce před námi. Řidič brzdí a Patrik nás dobíhá. Vedoucí, který evidentně kašle na to v jakém počtu dorazíme na určené místo, tvrdí, že pokud někdo svévolně zadními dveřmi na celnici opustí autobus, musí počítat s tím, že mu ujedeme. Následuje nekonečná noční jízda s batohy na zadní pětce za zády a potravinami pod falešnou posuvnou podlahou v uličce.

Sobota 13.7.

V 9 hodin rumunského času (je stejný jako náš zimní) vystupujeme u přehrady na řece Jod poblíž města Buly. Je šílený vedro. Od šikovného kuchaře fasujeme obligátní kakao a makovec a snažíme se co nejrychleji dojet proti proudu Jodu až k jezeru Lesu. Kdo přežije nevábný vstup do vody hodně slizským bahnem, užije si nádherné koupání v přírodě. Stejnou cestou se vracíme zpět. Se zastávkou u příjemné, kupodivu anglicky mluvící číšnice na jedné ze zahrádek podél silnice, kde je k mání poměrně obstojné pivo.

K večeři je jak jinak než rajská. Po koupeli v přírodě bychom se rádi umyli – jde to pod přehradou – pokud nevadí, že voda je brutálně ledová a ten zvědavý chlápek na protějším břehu jako chytá ryby. Čeká nás noční přejezd do sedla Bicaz. Nedaří se nám usnout, a tak zpíváme. Sem tam i slovensky. Naše prznitelské výkony už jinak nezpívající Galka nevydrží a opravuje naši bídnou slovenčinu.

Neděle 14.7.

Furt jedeme. Ve 2:00 jsme na místě. Vedoucí odvážně plánuje zítřejší, teď už dnešní, budíček na 7:30. „Si děláš prdel, ne?! Sme dva dny nespali!“, křičí jinak kultivovaný Martin. Snídaně se posouvá na 8:30 a my se snažíme v totální tmě najít místo pro stany. Tma milosrdně skrývá sračky a hromady odpadků, kterýma je poseto celé „tábořiště“.

Ráno začínáme sjezdem k jezeru Lacu Rosu po dost potrhaném asfaltu. Rozjíždět se na víc než 60 km/h se nedoporučuje. Klesáme dále serpentýnami do úžasné bicazské soutěsky, ne nepodobnými těm ve sjezdu z Col de Bavella na Korsice. Je to nádhera. Nejsme první, kdo ji objevili. Obě strany silnice lemují šňůry aut a stánky se suvenýry. Na kraji města Bicaz poblíž páchnoucího kontejneru obědváme. Je to jediné místo, kde je stín. Slunce paří jako včera. Tak ostrý sluneční svit zažívám v Rumunsku poprvé. Z výprav do rumunských hor jsem zvyklý spíš na déšť. Tohle připomíná rozpálenou pláž na chorvatské riviéře.

Za městem začínáme stoupat k přehradě. Před závěrečnou „vrcholovou prémií“ do sedla Secu se ještě podle gusta občerstvujeme. Nealko se nevyplácí! Těsně před cílem v klášteře Durau se do nás vejde ještě zmrzka v místním bistru. U večeře nás pozorují dva místní hošani evidentně zaujatí množstvím rozličných baťůžků a kol „západních značek“. Nikdo jim v tuto chvíli nevěnuje zvláštní pozornost. Z kostela se ozývají táhlé zpěvy mnichů. Třeba to byli právě oni, jejichž hlasy Michael Cretu namíchal na svůj techno-spodek na prvním albu projektu Enigma. Minimálně to tak tajemně zní. Jistě úplně jinak než naše Lucie u ohně po návratu z hospody s čelovkou na hlavě. Dafinky umí!

Pondělí 15.7.

Fuj, mně snad smrdí ruka?! Aha, včera se tu páslo to stádo krav, které na noc zase odtáhlo. V noci tu řádili zloději! Paradoxně si vybrali, naštěstí pro nás, dvě kola našich vedoucích. To je hrůza... Od teďka abychom si přivazovali kola na noc k ruce. Kromě Jany a Aleše všichni radši sjíždíme k přehradě Izvoru Montelui a po kratším bloudění správně odbočujeme do stoupání do sedla Petru Voda, kde si ti odvážnější z nás objednávají i něco malého k snědku.

Dneska jsme si všichni vzali s sebou dlouhé šaty, respektive kalhoty a košile. Těšíme se totiž na náš první bukovinský klášter, vlastně monastýr – Neamt. Proti němu má stát velká šestiboká stavba se studnou. To souhlasí. Ale není to on – v kostele nad vchodem z vnitřní strany není bdící oko Páně. Je to teprve Vovidenia. Neamt nacházíme až na druhý pokus. Stoj spatný, klek, předklon, vztyk, polibek na obraz, stoj spatný, klek, předklon, vztyk, polibek na obraz, krok vzad, stoj spatný... to není aerobic, to je viditelná součást praktikované víry. U studny s námi navazuje kvalitní němčinou zajímavý rozhovor pravoslavný mnich. Výuka náboženství je v Rumunsku dnes prý povinná, v kostelech pak učí děti své katechismem nedotčené rodiče základním rituálům. Končíme otevřenou otázkou, který z křesťanských úchylkářů je méně úchylný a jestli by se všichni aspoň křesťané neměli spíše spojit než neustále rozdělovat.

Pokračujeme na tábořiště směrem ke klášteru Secu. Zanedlouho vidíme autobus, ale taky louku plnou hoven – tentokrát jsou menší, asi od ovcí. Rádi bychom se už umyli. Ale beze všeho – v řece někdo postavil hrázku. Taková malá koupelna s vanou pro čtyři, akorát pro Jíťu, Dafa, Frantu a mě. Jdem do toho naostro. Zbytek zájezdu nás následuje, policie nezasahuje.

Na poradě po večeři se dozvídáme, že zítra nás čeká nejpohodovější den, protože nejkratší trasa s pěti kláštery a pozítří celodenní autobusový výlet s návštěvou města, hradní zříceniny a dvou malebných klášterů. My jsme tady ale na bicyklovce, takže se bouříme. Výsledkem je změna na kompromis zahrnující jak návštěvu klášterů, tak asi 50 kilometrový výlet na kole z jednoho sedla na druhé. Jdeme do nedaleké hospody se zahrádkou, kde dostáváme pivo, které je sice za přijatelnou cenu, ale hodně velkej podmírák pro turisty. Škoda, že neumíme rumunsky.

Úterý 16.7.

„Mám angínu a bolí mě v krku. Budu se snažit komunikovat co nejméně, ale neberte si to osobně“, hlásí Galka a tímto okamžikem naše komunikace pro tento zájezd definitivně končí. První klášter, který nemíjíme, je Secu. Jako všechny ostatní je nádherný, oslňující, pro turisty našeho typu něco, co skutečně nenavštěvujeme každý den a náležitě si toho považujeme. Proč ale není taková celá tahle zvláštní země? S každým dalším kilometrem jakobychom se dostávali do jiného regionu s trošku rozdílnou kulturou, zvyky. Hlavně kupní síla obyvatel je to, co se mění nejvíc. Šokuje nás propastný rozdíl mezi chatrčemi místních a do dálky bohatstvím zářící nově opravené kláštery. Je vidět, že když se chce, peníze se najdou vždycky. Otázka zní, jak na co. Klášterní zeď jakoby oddělovala lesk a bídu, bohatství a chudobu, pořádek a bordel, vůni a smrad, čistotu a špínu, pestrobarevnost a šeď způsobem, který bere dech.

Následuje Sihastria. Dafa v cyklogatích a dresu peskují již na příjezdové cestě, aby se náhodou nezapomněl převlíct. Na půdě kostela pak diskutujeme s Jíťou, co vlastně asi ta víra dává všem těm napundrovaným adolescentkám, které svorně uctívají oltářní obrázky. A co ostatním. A co by mohla dát nám. Jestli vůbec něco. Z návštěvy těhle krásných interiérů a exteriérů si odnášíme nádherné fotografie a rozporuplné pocity.

Pokračujeme výjezdem k jeskyni Svaté Theodory a klášteru Sihla. Sklon je místy mocný, ale mnohem horší je povrch – štěrk. Slunce praží stále stejně silně jako první den, v neděli, v pondělí i včera. Tenčí pneumatiky crossového kola oproti horskému jsou rázem tenké až příliš. Místy je štěrk tak hluboký, že se nám každým šlápnutím protáčí kolo. Není to avizovaná nejpohodovější, ale naopak brutálně nejnáročnější etapa celé dovolené. Až v jeskyni je zase příjemně. A v klášteře. Jsme zase jako v úplně jiném světě. Voda ve studni je výborná. Klesáme po štěrku až k dalšímu klášteru v Agapii. Před návštěvou památky dáváme přednost posezení na zahrádce „lepší“ restaurace. Učíme se jídelníček. „Pulpe pui“ je pečená kachna. Vyžíráme hospodu.

Po pozdním obědě se nám najednou zdá, že jsme toho dnes najeli ještě málo. Vyrážíme tedy hledat další klášter. Dafe nenechává nikoho z nás na pochybách, že jeho talent na jazyky je vyjímečný. Bodře rozpráví s postarším rumunským párečkem a zuřivě gestikuluje. Úspěšně. Prej doleva po asfaltu to bude lepší. Hmm, máme co dohánět, ještě že ho máme. Za chvíli stojíme před Varatekem. Všichni chlapi z výpravy, s výjimkou těch co kasu fikaně minuli, fasují slušivé zástěrky. Pohled k popukání. Feministky jasají, to by se u nás mělo taky zavést! Vracíme se k autobusu, který tentokrát stojí u silnice, zatímco my táboříme v nivě pod ní. Z nedalekého potoka sem doléhá kvákaní žab – Údolí krásných žab. To zas bude noc. Máme průser, spousta lidí dostává průjem.

Středa 17.7.

Po snídani rychle nakládáme kola, abychom ještě před návštěvou zříceniny Neamt stihli proběhnout stejnojmenné městečko. Je tu velký trh, kde se dá koupit všechno, od slípky po krávu. U vstupu na tržiště si chceme dát kafe, ale viditelně je to luxus, na který si budeme muset počkat až do civilizace. Rychlovarné konvice neexistují a do rezavé konvičky se vejde stěží voda na jedno, natož na tři kafe. Pokračujeme na zříceninu hradu tyčící se nad městem. Odbdivujeme důmyslnost stavitelů, kteří umístili hladomornu hned za most vedoucí k bráně. Dostaneš-li se až do bezprostřední blízkosti strážců hradu, není nic snadnějšího než zmáčknout správný knoflík a poslat tě do pekel.

Další cíl cesty – pro změnu klášter – tentokrát Humor. Nevíme, kde získal svůj název, ale určitě to není ten důvod, proč se dostal a s ním mnoho dalších do seznamu kulturního dědictví UNESCO. Venkovní fresky každého ze zmíněných klášterů mají specifický odstín – modrý, zelený, ale především fresková výzdoba je to, co přitahuje zájem turistů z celého světa. Před vchodem nám stánkař nabízí figurky s penisy v mnoha variantách. Půvabný kontrast. Vzpomněl jsem si na naše pohraniční trpaslíky a je mi poněkud nevolno. Přejíždíme k Vorenetu, tzv. „Sixtinské kapli východu“. Právě probíhá rekonstrukce, ale už teď je to nádhera! Těším se, až jednou budu moci shlédnout i Sixtinskou kapli západu.

Dojeli jsme autobusem do sedla Mestecanis. Sedláme oře a vzápětí se řítíme střemhlav dolů do Jacobeni, abychom pak mohli pohodově vystoupat podél řeky Bistrie až do sedla Prislop, které dělí pohoří Rodnu od Maramureše. Poprvé zažíváme, co je to déšť. Ukrýváme se pod stříšku chalupy u silnice. Přečkali bychom suší, ale to by nesměl projet tirák, debil, kaluží na kraji silnice. Teplota okamžitě klesá o víc než 10 stupňů, jízda je ale i tak velmi příjemná. Vybavujeme si všechny písničky, které mají co dělat s deštěm, zpíváme natruc počasí, dýcháme čerstvý vzdoušek z pářících hvozdů, v projížděných vesničkách naopak vůni čerstvě nařezaného dřeva.

Na křižovatce, kde jsme ovšem předpokládali konec dnešní etapy nás překvapuje „hlavas“ s nepříjemnou novinkou – jsme tu sice správně, ale večeře nás čeká, díky výpadku jeho pozornosti, až za dalších 13 kilometrů. Chtěli jsme cykloetapu – máme ji mít. Večer se chystá všemi netrpělivě očekávaná bečička. Nekoná se kvůli nepřízni počasí, ach jo. Tak zítra.. Děláme mejdan v našem stanu pro „vybranou“ společnost, další příjemný večer, tentokrát s bušením na tropiko.

Čtvrtek 18.7.

Probouzíme se do kalného rána. Je mlha, sychravo, z lesa stoupá pára a nás čeká výjezd do nejvyššího sedla na téhle dovolené. Dafe se hned v úvodu stoupání trhá od skupiny, lepí se na projíždějící náklaďák a s průměrnou 26 km/h mizí na horizontu. My normální jsme asi tak o 10 kilometrů pomalejší. Ale dlouho nevydržel . Při čtyřicítce ho náklaďák setřás.

V bistru na sedle jsou si zase všichni rovni. Nemaj sice ani kafe ani čaj, zato spoustu pálenky a piva. Probíráme zážitky se zbytkem výpravy u dlouhého stolu. Na jeho konci past – obrovské kravské... Jíťa našlápla a jede. I my sjíždíme, ale do Borsi. Je tu na první pohled dobrá restaurace pro bohaté. To jsme v Rumunsku i my. Tak hurá! Ještě než stačí přijít servírka, je tu zase jeden mrňavej žebrák. Docela neodbytnej. Studujeme jídelníček, zdá se, že tu narazíme na speciality. Všude zdejší pizza, ale copak to tady máme dál? Ochio – no zní to docela exoticky – snad to bude i dobrý. K našemu a hlavně Frantovu překvapení je to úplně obyčejný volský voko. No to je svět!

Pokračujeme do Mosei. Mají tam klášter s krásně vyřezávanou vchodovou branou a altánem uvnitř. Potkávám mnicha. Zdá se, že umí rusky. Přesto nedokáže pochopit, že se ho ruskoslovensky ptám, zdali je v Rumunsku odluka církve od státu. Přes Sacel a Soliska de Sus, kde narážíme na agresivní podlá cigáňata, spějeme k cíli v Dragomiresti. Autobus zase parkuje u silnice, my bohužel až 200 m nad ním v areálu kláštera. Tentokrát nám ale mniši nenabízejí teplé sprchy, ale dokonce nám vypínají užitkovou vodu, která nám původně měla být k dispozici. Pravděpodobně je pobouřila Galka, která si, necuda, odvážila omýt i odhalená chodidla! Jdem se tedy umýt do bahnité stoky pod silnici. Je to smradlavej hnus. Snažíme se to přebýt antibakteriálním mýdlem. Lezeme tam všichni. Celý autobus. Ulepení z dnešní 80-kilometrové trasy zůstat nechceme. Kus opodál se chladí sud pro druhý pokus. Bereme ho s sebou a o něco méně lepkaví a trochu jinak páchnoucí odcházíme stavět stany a zamykat kola.

Od druhé noci se z této každý večer opakující procedury stal tragikomický rituál. Na vojně jsme kdysi skládali neforemné dekové spacáky do hranatého kvádru způsobem, který vymyslel údajně jeden absolvent Matfyzu. Davidův postup zamykání kol byl podobně propracovaný. Stany postavit blízko sebe. Mezi ně na plocho naskládat cik-cak kola, proložit hlomozícími ešusy, sundat sedla, zevnitř vše proplést zámkama, proložit šňůrkami od stanu, uvázané provázky natáhnout až dovnitř stanu. Vše zakrýt igelitem.

Vracíme se k autobusu, kde už je naražená bečička. Spontánně nasáváme. A pěkně rychle. Radek, náš nový kamarád z Hranic, do toho nabízí ještě chutnou slivovici. Voní krásně po švestkách. Zpíváme. Čím dál, tím víc. Začíná se mi točit hlava. Nebo se točí okolí? V ruce mám další pivo. Je to nádherná jízda. Ani nevadí, že bez kol. Je nám všem hezky. Pivo došlo. Naštěstí. Můžu se těšit na další opici s dobrým koncem. Šíleným stoupáním se vracíme na tábořiště. Stále zpíváme. Do krpálu rozjařile tančím a snažím se vzlétnout (pozn. redakce). Padám na karimatku a okamžitě usínám. Je půl třetí.

Pátek 19.7.

Je před šestou. Vychází sluníčko. Bosky vybíhám do ranní rosy a fotím východ slunce. Je krásný. Hlava mě nebolí. Proč taky? Nepamatuji si, že bych něco pil. Po snídani se sjednocujeme na myšlence, že dnešních pohodových 50 km budeme věnovat poznávání místních pohostinství. V každé obci se budeme snažit jedno navštívit.

Radek se ujímá vedení. Nikam nepospícháme. Všímáme si říčky u silnice. Byla by přece škoda, jen tak kolem projet a neomočit se. „Seru na plavky, přece je teď nebudu hledat!“, říká Iva a inspiruje tak všechny ostatní k exhibici svých dokonalých cyklistických těl. Ale to se přeci musí vyfotit! Blíží se další vesnice a my začínáme mít hlad. Opilý majitel restaurace je velmi humorně naladěn. A vlezle. Výsledkem je několik porcí čevabčiči, ryb a kachen, láhev sladkého červeného vína, pár sklenic piva a jedna pepsi. Pro kohopak asi?

Blíží se Borsana s houpajícím se mostem a s pompézním dřevěným klášterním komplexem. Připomíná mi to Legoland. S Davidem šplháme až na jeho nejvyšší věž. Závistivé jeptišky vyhánějí Jíťu, která si tam vyrazila tentokrát jen ve svém body. Radši jedeme dál. Spadla kapka. Víc kapek. Prší. Leje. Schováváme se pod stříšku dřevěné branky typického maramurešského venkovského stavení. Začínám být mokrý a je mi zima. Usmíváme se, abychom se navzájem podpořili. Ale do smíchu nám moc není. Voda stoupá. Najednou se branka otvírá a stojí v nich babička v kroji. Jak z pohádky. Z gest a naléhavého hlasu vyvozujeme, že nás zve do chaloupky. Jsme v suchu. Skoro hodinu se snažíme pochopit, co nám to vlastně říká. Nemáme šanci. Snažíme se československoněmeckoanglicky sdělit něco o sobě. Ale výsledek je tentýž. Je to asi poprvé, co nás skutečně mrzí, že neumíme rumunsky. Déšť slábne a to je vysvobození. Babička je moc hodná, ale jazyková bariéra někdy dokáže pěkně vydeptat.

Máme před sebou posledních 13 km do cíle. Dvě menší táhlá stoupání. Po chvíli přistáváme v Sugatagu. Vypadá to tu jako dvorek chovatele všeho možného turu a kuru a jiné havěti. Tady budeme naposledy nocovat. Kus opodál v kempu je bazén s příšerně slanou vodou. Úžasně nadnáší. Tak takhle to asi funguje v Mrtvém moři. Připomíná mi to jednu scénu z Čarodějek z Eastwicku. Vybavení kempu pak doplňují toalety – betonová podlaha z vysekanými dírami. Dva lidé se pohřešují, avšak šéf je vůbec nepostrádá. Davidovi je mdlo.

Sobota 20.7.

Probouzí nás husí kejhání. Je to rámus jak na divoké hus party. Jitka to nevydržela, vybíhá ze stanu a neméně hlasitě je rozhání. Davidovi a Františkovi je mdlo. Vyjíždíme z „tábořiště“ směrem na Sighet Marmatiei a hned na kraji Sugatagu míjíme exkluzivní plavecký areál ne nepodobný našemu Podolí a vedle stojící hotel se stolky a lehátky v zahradě. Nemohli jsme nocovat tady?

Na začátku Sighetu odbočujeme do nádherného skanzenu lidových chalup zdejšího kraje. Vypadají téměř stejně jako ta, kde jsme včera přečkali déšť. Tady ale to máme s výkladem sympatické, anglicky mluvící průvodkyně – studentky judaismu v Cluj-Napoce. Zapřádáme s ní rozhovor. Konečně někdo místní, s kým si můžeme popovídat o životě v Rumunsku. Dovídám se konečně, že v Rumunsku není odluka církve od státu, kněží jsou placeni státem a stát se částečně podílí i na financování rekonstrukce klášterních areálů.

Odjíždíme do centra hledat muzeum obětí totality a odporu. Je v budově bývalého vězení, kde zemřelo nejvíce politických vězňů, představitelů protikomunistické opozice. Otevřeno bylo v roce 1994 po rozsáhlé rekonstrukci, a tak už zdaleka nepůsobí tak depresivně jako někdejší vězení. Přesto mi expozice připadá nápaditá a výmluvná. Havel tu byl vloni.

Pokračujeme do Sapanty s unikátním veselým hřbitovem pod ochanou UNESCO. Náhrobky jsou ručně malované pestrými barvami a obrázky znázorňují profesi dotyčného. Hřbitov tak působí nezvykle vesele. Poblíž je také hospoda, kterou nelze vynechat. Je stále vedro, takže její návštěva je vlastně nutností v boji s vlezlou žízní.

Zbývá nám posledních 20 km podél hraniční řeky Tisy až do sedla Huta. Na začátku stoupání začínáme opět zpívat. Musíme být připraveni na karaoke, na něž se s Jíťou chystáme. Takže nám ani nepřijde, když najednou stojíme vedle našeho doprovodného autobusu. Balíme, naposledy nakládáme kola do přívěsu a myjeme se s koňma v řece. Romantika po Rumunsku. Po několika hodinách jízdy rozpáleným autobusem ještě zastavujeme ve velkém městě Satu Mare, abychom utratili poslední leie. Jdu s jogurtem do baru. Dáváme si tři pressa a jedno pivo. Celkem za našich 30 korun. Nekup to! Nastupujeme do autobusu a začíná nekonečná cesta domů přes tři hranice. Hlavně ta rumunsko-maďarská stojí za to. V autobuse s vypnutým motorem, a tudíž i klimatizací i uprostřed noci nedýchatelno. Líní celníci mají dost času. Rumuni hodinu a půl, Maďaři hodinu. A to je náš autobus tam jediný.

„Pomoc, tady někdo chybí!“, křičí opět Jakub a svým výkřikem mne budí. Tentokrát jsme ovšem nevyjeli z celního prostoru, ale z parkoviště, na kterém Roman zastavil. Někteří to stále hodinu co hodinu potřebují. Chybí Lukáš. Jsme uprostřed Maďarska, jsou dvě hodiny v noci. Všichni jeho sousedi během poslední zastávky spali, takže nikdo – ani Galka, která si jen matně pamatuje, že Lukášovi v polospánku půjčovala roli toaletního papíru – neví, jak dlouho už Lukáše pohřešujeme. Janka má výčitky. Autobus zastavuje u krajnice a zůstává stát. Vrátí se pro Lukáše, nebo ne? V zadní části autobusu se ospale diskutuje. Nikdo neví. Po deseti minutách se otvírají přední dveře autobusu a vchází udýchaný Lukáš. „Prosím tě, co jsi dělal, když se autobus najednou začal rozjíždět?“, ptá se kdosi. „Co asi? Sral.“ Všichni se radují z Lukášova návratu.

Epilog

Jeli jste někdy vlakem z Prahy do Brna 9 hodin? Jistě začínáte tušit, proč se ptám. Nám se to v neděli povedlo.

Když jsme přišli v jednu odpoledne v Brně na nádraží, akorát jel rychlík do Prahy. Nepodařilo se nám ale projít přes brunátnou babu princmetálovounádražáckou, jež usoudila, že se nám kola do poštáku spolu s ní už nevejdou. Naštěstí za hodinu jel další rychlík. Poloprázdný, ochotní průvodčí, prostorná kupíčka. Jak je však pravidlem uČeských drah, radost nikdy netrvá dlouho.

Dvanáct kilometrů před Golčovým Jeníkovem se vlak zastavil. Musíme prý chvíli počkat, než se odstraní stromy, které spadly při bouřcena trať. Po pečlivém 3/4 hodinovém průzkumu železničáři usoudili, že to do večera nestihnou. ČD proto spustily krizový plán. Výsledkem bylo, že nás i s kolama vyhnali z vlaku. Po půlhodině čekání u silnice se objevil autobus. Jeden. S kolama v ruce nám bylo jasné, že nemáme šanci.

Vyhrabali jsme všechny gumicuky, co jsme měli, a upevnili batohy, tašky, brašny, kytaru na kola i na sebe. Vyrazili jsme, připomínajíce vánoční stromečky, do Jeníkova. Těch 13 km jsme v pohodě zvládli za 40 min. Bohužel jsme v zápětí zjistili, že jsme si moc nepomohli. Ve stojícím vlaku v Golčově Jeníkově jsme strávili další tři hodiny než dýchavičný autobus (ke konci mu přijel bráška) přepravil všechny cestující o 12 km. V pohodě tak došla skupina turistů, kteří to přešli pěšky.

V Kolíně při přestupu jsme si vyfotili tabuli s 260 minutovým zpožděníma reklamní bilboard hlásající něco ve smyslu „Na České dráhy se můžetena rozdíl od auta spolehnout“. Slibovaný přípoj tam samozřejmě nebyl, a tak se všichni cyklisti naběhli s kolama do uliček nic netušícího polského expresu do Prahy. Průvodčí pochopili, že nám v tom nezabrání, a nedovolili si ani zkontroloval lístky. Zkrátka 40 min před půlnocí jsme šťastně dorazili do Prahy.