UTLUČEME JE ČEPICEMI

Dlouhá byla tehdy válečná předehra, plná harašení zbraněmi a vzájemného zastrašování. Vlastní konflikt však nebyl ani vleklý, ani úporný. Už současníci prusko-rakouskou válku označovali buď za sedmitýdenní - od počátku bojových akcí do uzavření příměří uplynulo vskutku zhruba sedm týdnů, anebo dokonce jen za sedmidenní: tak dlouho trvalo rozhodující válečné dění. Přesto jen málokdy v dějinách bylo v čase tak krátkém rozhodnuto tak mnoho. Nejen habsburská říše, nejen Prusko, nejen Německo, nýbrž celá Evropa se po bitvě u Hradce Králové změnila. Ano, v šestašedesátém roce se na české půdě rozhodovalo o otázkách evropského významu. Zase jednou se na našem území řešil spor jiných – šlo přece především o "válku Němců s Němci".

Ještě začátkem roku 1866 považovala veřejnost stupňující se rakousko-pruskou řevnivost v Německém spolku i diplomatické spory o Šlesvik a Holštýn za malichernost hodnou anekdot. Nepřikládala situaci větší váhu. Prusko bylo považováno za outsidera, Bismarckovy tahy za blufování. Nicméně s jarem se dostavily první signály, že přihořívá.

Už v dubnu se Prusko tajně dohodlo s Italským královstvím (Piemontem) na útočně-obranné alianci. Itálie přijala závazek, že v příštím konfliktu na tři měsíce vstoupí do války proti Rakousku, přičemž územní provizí za otevření druhé fronty bude pro ni přivtělení rakouského Benátska. Licitace měla zrcadlový protějšek: 12. června si Rakousko v tajné smlouvě s Napoleonem III. zabezpečilo francouzskou neutralitu. Odměna Francii? Rakousko zaplatí (též) Benátskem, a to i v případě vítězství na italském bojišti, Francie zachová zdrženlivost i tehdy, bude-li Prusko na hlavu poraženo.

V habsburské monarchii panoval celkem jednotný názor: Kdyby něco, "utlučeme je čepicemi!", psaly noviny. Pruské provokace se považovaly za hazardní. Vždyť většina států Německého spolku se postavila na stranu Rakouska, a to zejména ty, jejichž vojenskou sílu nebylo možno podceňovat - Bavorsko a Sasko. Nervozita ovšem z týdne na týden rostla. Květnová výzva, aby se obyvatelstvo přichystalo na ubytování vojska, signalizovala vážnost situace. To se do kasáren a škol povolanci nevejdou? Od poloviny května se začali najímat dobrovolníci pro rakouskou armádu. 17. května přijal pražský sbor obecních starších devótní adresu Jeho Veličenstvu ve smyslu "Pražané jsou jako jeden muž oddáni císaři a za jeho dům budou odhodlaně cedit krev". 18. května byly zadány pokoje v pražském hotelu U Modré hvězdy pro patnáct vysokých důstojníků generálního štábu severní armády (jižní armáda působila v Itálii, severní v českomoravském prostoru). 22. května s celým dvorem opustil město - zamířil z Pražského hradu na Insbruck - penzionovaný excísař, infantilní Ferdinand Dobrotivý. V týchž dnech byly do beden uloženy české korunovační klenoty a hlavní skvosty svatovítského pokladu. 24. května je dr. F. A. Brauner bez humbuku, dokonce bez ochranného doprovodu odvezl k uschování do Vídně. 9. června začaly úvodní vojenské akce: pruská armáda vpadla do Rakouskem obsazeného Holštýna. 14. června ve frankfurtském spolkovém sněmu vyhověly Bavorsko, Sasko, Hannoversko a Württembersko žádosti napadeného Rakouska a vyhlásily mobilizaci. Předběhněme sami sebe zjištěním, že vojenská spolupráce spolkových zemí vzápětí na celé čáře selhala. Avšak formálně nebojovalo Rakousko s Pruskem osamoceně, naopak, bylo vůdčím členem široké koalice spolkových zemí, které vojensky vystoupily proti jednomu svému neposlušnému členovi.

17 .června bylo císařským manifestem "Mým národům" oznámeno vypuknutí války, a to hned na dvou frontách – na severu proti Prusku, na jihu proti Itálii. Vlastní konflikt začal už o dva dny dříve, když 15. června 1866 vpadla pruská vojska třetí, tzv. labské armády generála Bittenfelda (46 000 mužů), do spojeneckých zemí Hannoverska, Hessenska a Saska. Saská armáda o síle 23 000 vojáků v čele s králem Janem útoku prakticky nečelila a ustoupila do Čech, část až do Prahy, takže Drážďany byly obsazeny ve čtyřech dnech. 20. června začaly boje i na jižní italské frontě.

Zatímco rakouský vrchní velitel severní fronty Benedek těžkopádně soustřeďoval své armády k obraně u Olomouce, přesvědčen, že nepřátelský útok přijde Moravskou branou, strategický plán pruského šéfa generálního štábu Helmuta von Moltke počítal s hlavním bojištěm v severních Čechách. Tam vtrhla ve směru Děčín - Liberec nejprve labská armáda, vzápětí po ní od severu i tzv. lužická 1. armáda (velitel korunní princ Karel, 93 000 mužů). Český prostor prozatím chránily jen nevelké, rozptýlené jednotky generála jezdectva hraběte Clam-Gallase. Účinně čelit dvěma frontálním útokům nemohly. To už Benedek pochopil, že rozvědkou hlášené pohyby nepřítele ve Slezsku jsou jen klamné. Začal tedy přesouvat svoje hlavní síly z Moravy do Čech. Trvalo ale tři další dny, než je vůbec uvedl do pohybu, a pak sedm až jedenáct dní, než se pěším přesunem objevily ve správném, rozhodujícím operačním prostoru. Mezitím však udeřila hlavní pruská pěst, druhá, tzv. slezská armáda korunního prince Fridricha Viléma - 115 000 Prusů vtrhlo dvěma proudy od severovýchodu (přes Žacléř a Trutnov a přes Kladsko a Náchod) k Jičínu. Tam někde plánoval Moltke generální řež. Hlavní korpus rakouské Benedekovy armády - přesněji řečeno šesti armádních sborů - se tou dobou (tempem tří pochodových mil - asi 22 km denně) přesunoval z prostoru Olomouce nepříteli vstříc, do severovýchodních Čech.

Mezi 26. a 29. červnem - nepotřebujeme detailní popis - svedly rozmanité jednotky Prusů s Rakušany více než deset dílčích bitev u Turnova, Mnichova Hradiště, Jičína, Náchoda, Trutnova, České Skalice, Dvora Králové n. L. aj. Znamenaly spíš průzkum bojem, vzájemné osahávaní, z rakouské strany pak hlavně zadržování pronikajícího nepřítele. V několika případech šlo o regulérní bitvy, avšak ta rozhodující se zatím nedostavila. Protivníci soustřeďovali síly.

LÍTALY TAM KOULE PRUDCE...

Jako celek vyznívaly první vojenské operace spíše ve prospěch Prusů. Měli iniciativu o to větší, že rakouská severní armáda jen manévrovala, pomalu se přesunovala. Ještě byl pár dnů, do 2. července, relativní klid. Rakouské velení dalo mezitím spočítat své raněné a padlé z rozptýlených střetů.

Generální štáb k vlastnímu zděšení konstatoval nečekaně vysoké ztráty. Ještě se ani pořádně nezačalo, a z boje bylo vyřazeno 30 000 mužů. Vrchní velitel generál Benedek, k vyhlídkám Rakušanů od počátku skeptický, se proto telegraficky obrátil na císaře s doporučením začít jednat o míru. Obdržel zamítavou odpověď a rozkaz svést neprodleně generální bitvu. František Josef I. měl důvod k sebevědomí. Vždyť na jižní frontě (v duchu tajné alianční smlouvy s Pruskem současně vojensky vystoupila proti Rakousku Itálie) arcivévoda Albrecht rozhodným způsobem zvítězil. V rozhodující bitvě u Custozzy 24. června 1866 rozstřílel Italy dělostřelectvem a vzápětí i admirál Wilhelm Tegetthoff porazil jejich loďstvo v námořní bitvě u ostrova Visu. O výsledku války ovšem rozhodovaly operace na severní frontě.

Co mohl disciplinovaný Benedek udělat jiného? Poslechl císařský rozkaz a s rozporem v mysli přijal osudovou řež. Katastrofa, po níž se rakouská fronta zhroutila jak domek z karet, začala za deště a mlhy 3. července 1866 ráno na bojišti u Sadové a na návrší Chlumu nedaleko Hradce Králové, asi kilometr od silnice na Hořice. V druhé největší evropské řeži všech dob s výjimkou "bitvy národů" u Lipska a jistě v největší bitvě, která se kdy odehrála na našem území do roku 1944, na celé čáře zvítězila pruská vojska. Zatímco dopoledne probíhaly úporné boje bez vítěze, odpolední nástup 2. pruské, tzv. slezské armády (velitel princ Fridrich Vilém), která z pochodu přešla do útoku, jakmile od severovýchodu dorazila na bojiště, obrátil rakouské voje nejprve na organizovaný, brzy na panický útěk.

Na stísněném prostoru proti sobě vystoupilo asi 440 000 mužů. Prusové ztratili téměř 9 200 vojáků a raněných, rakouská strana měla 43 000 mrtvých, raněných a zajatých. Bitva přivodila zásadní zlom ve válce. Během následujících čtrnácti dnů bylo vlastně po všem - mezi 6. až 20. červencem pruská vojska rychlými průniky územím nikoho obsadila Moravu, ba dokonce i Podunají kolem Prešpurku, čímž si otevřela cestu k přímému útoku na Vídeň.

ROZHODUJÍCÍ BITVA ZAČALA

za deštivého rozbřesku 3. července u Sadové mohutnou dělostřeleckou přípravou. Hlavní střetnutí trvalo sedm osm hodin. Strategicky rozhodující obranné postavení měli Rakušané na výšině Chlum (336 m) nad říčkou Bystřicí, kde v několika výškových úrovních terasovitě rozmístili svoje kvalitní, v celé Evropě obávané dělostřelectvo. Mělo přehradit pruský průlom od Jičína přes Hořice na Hradec Králové. Dvě pruské armády, lužická a labská, svíraly ovšem voje Rakušanů do kleští na křídlech a pokoušely se kótu Chlum dobýt. Boje byly velmi úporné, Rakušané dlouho vzdorovali. Mezitím však na bojiště od severovýchodu spěchala nejsilnější druhá (slezská) pruská armáda. Její příchod a zničující úder na pravé křidlo protivníka v odpoledních hodinách rozhodly. Kolem 16. hodiny se Prusové stali pány situace. Rakušané počali prchat k Vysokému Mýtu a na Olomouc. V prvních chvílích je Prusové ani nepronásledovali. Do vážných potíží se dostala ta část rakouských jednotek, které se pokoušely zmizet z vřavy přes komplikovaný a nevyzpytatelný komplex zavodňovacích kanálů kolem hradecké pevnosti. V bažinách a vodních příkopech hynuli vojáci, vesměs neplavci po stovkách.

ODEDÁVNA SE TRADUJE,

CESTA K MÍRU: PRUSKO V ČELE NĚMECKA

Jak už bylo řečeno, po obsazení Moravy a jižního Slovenska se Prusům otevřela cesta na Vídeň, patrně by nebyl problém ji dobýt, tím spíš, že rakouská jižní armáda, spěchající na pomoc z Itálie, byla ještě daleko. Už během nezadržitelného postupu vítězů po jejich triumfu u Hradce probíhala diplomatická jednání, v nichž si Bismarck mohl diktovat z pozice síly. Prozíravě však odolal tlaku krále a vysokých pruských důstojníků, kteří se domáhali frontálního útoku, obsazení Vídně, čili - v důsledcích - i případného zisku části dobytého území. Přesvědčil naopak oponenty, že dalším ponížením Habsburků by si Prusko pořídilo nevypočitatelného souseda toužícího po revanši. Bismarckův realismus udržel konflikt v mezích a "doma", v rámci vnitřních německých záležitostí. Vždyť v případě silového řešení, požadovaného militantními kruhy, hrozila internacionalizace konfliktu, rozšíření lokální války zapojením dalších evropských mocností.V dočasném sídle pruského hlavního stanu na zámku v Mikulově se od 22. do 26. července jednalo o příměří. Předběžně stanovené podmínky se pak staly podkladem k mírové smlouvě, podepsané 23. srpna 1866 v pražském hotelu U Modré hvězdy. Pražským mírem prusko-rakouská válka skončila. Prusové začali vzápětí opouštět Prahu. Poslední jejich oddíly odešly po 72 dnech, 18. září.

Co kapitulace pro Rakousko znamenala? Bylo vyloučeno z Německého spolku, přesněji: souhlasilo s rozchodem organizace německých knížat a uznalo spolek nový, jehož nadále nebylo členem, natož předsedou, a jenž pod vedením Pruska sjednocoval německé země na sever od řeky Mohanu. Postoupilo Prusku všechny nároky na Šlesvik a Holštýn. Kromě toho zaplatilo poměrně milosrdnou válečnou náhradu 20 milionů tolarů. Pokud šlo o konflikt na jižní, italské frontě, byl uzavřen mírem ve Vídni. Itálie, navzdory tomu, že byla u Custozzy a u ostrova Visu fakticky poražena, byla za své spojenectví s Pruskem královsky odměněna -získala dosavadní rakouskou provincii Benátsko. Italský sjednocovací proces tím byl de facto dovršen.

Válka roku 1866 definitivně oddělila Rakousko od Německa a vyřadila ho z rozhodování o jeho dalších osudech. Tím se prosadilo tzv. maloněmecké řešení problému, diskutované už v roce 1848 - sjednocovací proces bez účasti Rakouska. Rozhodující úlohu nyní převzalo Prusko. Hned v srpnu 1866 se 23 německých zemí spojilo v tzv. Severoněmeckém spolku. 24. února 1867 se v Berlíně poprvé sešel německý říšský sněm. V červenci pak vstoupila v platnost nová ústava spolkového státu, jehož kancléřem byl pruským králem jmenován Otto von Bismarck. Nebude trvat dlouho, a z volné integrace se roku 1871 pod vedením hohenzollernského Pruska stane jednotný německý stát.