Divočina na sněhu

14.1.2001 Jitka, Ivanka, Jituška, Dafe, František

Je půl desáté. U metra Háje se začínají scházet odvážlivci z nejodvážnějších. V zasmušilých obličejích se zračí odhodlání, odhodlání přežít. Skrz mlhu se začíná prodírat sluníčko. Ručička mobilního teploměru se dostává zpoza rohu na stupnici - je sedm pod nulou. Všude sníh. Nálada je neveselá. Dozvídáme se totiž, že naše týlové zabezpečení (Jana) stále spí. Nezbývá nám než vyrazit.

V Milíčovském lese všem dochází, že naše přežití bude záviset na rukavicích. František prozradí, že má dvoje rukavice, a tak po zásluze přichází o obě. To však kutila Frantíka nemůže rozházet a z jedněch letních rukavic, novin a teplých ponožek si vyrábí mrazuvzdorné palčáky.

V Pitkovicích na návsi spatříme u silnice ceduli - 186 jídel doprava. Zahybáme do slavné Pitkovické restaurace. Nemáme sice ještě hlad, ale na radu lékařky si musíme rozšířit cévy. Ještě se pro jistotu ohlížíme, jestli nás nepozorují Janiny vyčítavé oči (přece jenom po sedmi kilometrech do hospody...). Kombinace rum, čaj, rum, grog, rum je zakončena výtečnou králičí polévkou.

Oteplilo se na minus pět a ruče vyjíždíme. Míjíme Uhříněves, Hájek, Královice. Po cestě křtíme Ivanky nové kolo. Před Březím zastavujeme na pití. Je to však smutný pohled. Ivanka se snaží o obrubník nadrtit jeden a půl kila ledu (dříve Dobrá voda), Jituška vší silou vytlačuje z cykloflašky ovocný čaj jako pastu (díky alkoholu částečně tekutý). Zachraňuje nás Dafe, jenž má s sebou spoustu ovoce - v levé kapse švestky, v pravé hrušky. Vše tekuté, průzračné, ohnivé.

Březí, Doubek, Žernovka, Louňovice a už jsme na kraji Voděradských bučin. Tady nás, cyklistické gurmány, čeká osmikilometrová sněhová vložka. Je ho tu dobrých deset centimetrů. Nádherný terrain. Počáteční obava z jízdy na sněhu rychle mizí. Po sněhu to jede dokonce rychleji než v létě přes kořeny. Cestu si nejvíce pochvaluje Jitka se super-terén-drapákama. Šustíme to po sněhu, stromy se míhají, turisté nevěřícně koukají.

A hle, jsou tu Jevany. Sjíždíme k rybníku třicítkou po sněhu, paráda. Jituška nevěří svým V brzdám a pro jistotu brzdí i podrážkama. Na rybníku je živo - hraje se tu hokej, bruslí, běhá na běžkách. Jenom kola na něm chybějí. Na sněhu už jezdit umíme, tak musíme zkusit i led. Jde to překvapivě dobře. I opatrně zatáčet a brzdit. Na druhé straně každá snaha o nějaký efektní kousek pro diváky je vykoupena pádem. Znaveni cyklobruslením vyjíždíme na kopeček do Lovecké restaurace, kde nás již vítá bodrý restauratér.

Máme již od Prahy jasno - kančí steak. Není sice v jídelním lístku, ale pan hostinský odbíhá do kuchyně ... doufáme, že do kuchyně, a ne do lesa. Za chvíli se stůl prohýbá pod tou divočinou. Po opulentním obědě ještě děvčata experimentují s kávou, zmrzlinou a brandy. Sluníčko se sklání nad obzorem a nám nezbývá než vyrazit. Loučíme se s těžkým srdcem i břichem.

Jedeme po proudu Jevanského potoka k Sázavě, kde nás čeká další příjemný bod - vyhlášená restaurace Na Marjánce. Má pro nás strategickou polohu - 300 metrů od zastávky lokálky. Či spíše doufáme, že na tom místě v polích s plechovou boudičkou vlak staví nebo aspoň zpomaluje. Máme hodinku čas, a tak Na Marjánce dáváme oblíbenou kombinaci rum, čaj, rum, grog, rum a něco rakviček.

Spěcháme na vlak. Tma, hvězdičky, sníh jen křupe. Ještě, že jsme se tu cestu před setměním naučili nazpaměť. Čekáme u boudy. Náhle Jituška začíná být nervózní. Inu kdo by nebyl. Spočítáte si prsty zjistíte, že jich máte jenom osm. A tak se všichni dávají do hledání. Nakonec jsme úspěšní - prsty nacházíme v Jitčině rukavici. Vláček už přijíždí. Máváme, blikáme.

Nasedáme a naše kola cestujícím určují, že budou vystupovat až v Čerčanech. Ve vlaku je příjemně teplo (mimochodem o třicet stupňů více než venku). V Čerčanech máme čas akorát na jednoho Ferdinanda a už je tu vláček na Prahu. Ve vlaku dopíjíme zásoby a přemýšlíme co nás čeká příště, čím dnešní zážitky překonáme.