Kokořínsko (oklikou)

10.8.-13.8.2000

Marta, Vláďa, František, Dana a Ivana

Víkend v Kokořínském dole (očima Vladimíra) Pátek, 11.8.2000, 18:26, nádraží v Kralupech nad Vltavou Od rána jsem stihl navštívit lékaře, navrhnout inzerát a návrh odeslat do redakce Zeměměřiče, sbalit 14-denní oblečení do cyklobrašen a taky odjet Pantografem do Kralup nad Vltavou, za což mě Marta pochválila jako moje maminka, když se mi poprvé v životě podařilo zavázat tkaničku. A tak ji a jako vždycky usměvavého Františka tu teď vítám a těším se na nové zážitky, které nám právě započatý víkend chystá. Něco jsem ale také nestihl - například namazat řetěz, který po návratu z deštivých Beskyd už notně skřípe. Daří se mi ale umluvit oba, aby ještě chviličku (podle Marty asi tak 40 minut ...) posečkali. A už můžeme vyrazit. Značená cyklotrasa je samá rovina, urazit do setmění těch 30 km, které nám zbývají do Mělníka, by tedy neměl být problém. Jenomže POZOR: na trase je tolik zajímavostí, které nám Marta chce ukázat, že z plánované půldruhé hodiny jsou rázem hodiny tři. Byla by to ovšem opravdu škoda nenavštívit všechny altány a jeskyně ve veltruském zámeckém parku a technickou památku na Vltavě a neochutnat žemli od paní Pavelčíkové namazanou prý (podle její dcery biofyzičky Marty) jedovatou Ramou. Ještě, že existují ty mobily, jinak bychom hledali místo našeho noclehu ještě mnohem déle. Už je to dlouho, co tu Marta byla naposled, a potmě stejně vypadá všechno jinak. Nakonec přece jen přistáváme u toho paneláku, kde dnes v noci budou odpočívat naše kola. Seznamujeme se tak s Ivanou, bývalou Martinou spolubydlící z koleje, nyní zaměstnankyní místního katastrálního úřadu, do jejíhož malého bytu se ale vejdou právě jen ta kola. Spát tedy budeme jinde. U jakési Dany. Je to odtud celých 150 vteřin pěšky. Dana, Ivanina kolegyně z Práce, má pro nás už připravené hotové hody. Ani se to snad nedá všechno sníst. Kromě stolu prohýbajícím se pod množstvím jídla tu musí každého praštit do očí ještě jedna věc: jakékoli počínání majitelky i návštěvníků tohoto bytu bedlivě sleduje celkem asi 132 plyšových zvířátek. Jedno z nich - velký plyšový medvěd - velmi zaujalo Martu. Už ví, s kým dnes v noci bude spát... Sobota, 12.8.2000, Mělník Marta nesplnila slib, že nás probudí polibkem na tu část těla, která nám bude ráno trčet z podpeřiny a pouze shlédla pod Františkovou peřinou jeho trenýrky. Přesto nakonec - dokonce už před 8:00 vstáváme. Snídáme pro změnu u Ivany. Posnídaňová diskuse pak trvá asi do 11:00. Nato vyrážíme všichni společně na Kokořín. Děvčata jsou v neuvěřitelné formě. Ještě že Dana nemá nějaké normální kolo - na své totálně použité skládačce nám totiž ujíždí jen o 900 m na kilometr. Druhá chrtka - Ivana - je na tom s o poznání lepším kolem hodně podobně. První zastávkou je po půl hodině jízdy nádvoří kokořínského zámku. Celý den tu oslavují 680. výročí založení obce Kokořín. Sledujeme představení skupiny historického šermu, obědváme a píšeme pohledy. Po třech hodinách se jdeme nejdříve podívat na Staráky. Potom odjíždíme na prohlídku hradu. Je krásný. Jsme teď v bezprostřední blízkosti Kokořínského dolu, takže k Pokličkám je to už jenom co by kamenem dohodil. Jedeme tam. K vrcholkům skal, na nichž je selektivní zvětrávání pískovce nejmarkantnější vede docela strmé stoupání. S Martou vybíhám až nahoru - musíme přece trochu zhubnout. Zvlášť, když nahoře budeme zase jíst. Na zpáteční cestě testujeme svoji šikovnost v jedné skalní trhlině v délce asi 5 metrů, kterou lze projít pouze krabím způsobem chůze. Chůze? S tou šikovností jsem na tom dost bledě. Přesto asi po půl hodině vylézám na druhé straně. Máme přeci s sebou absolventku horoškoly. Je už dost pozdě večer. Proto se nejkratší cestou přes Mšeno, nějaký (pěkný) starý mlýn a místním též známý dům ve skále vracíme. Ivana už má připravenou večeři, opět velmi bohatou. Marta umí uvařit kafe s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou skoro stejně dobře jako v Sonze. Voda teče, řeč se mluví, a tak uléháme ve 2 hodiny ráno, všichni se stejnými partnery jako noci předešlé. Neděle, 13.8.2000, Mělník Přetáhl jsem Františka loktem, ale dobře to dopadlo: spí dál. V 9:00 vstáváme, Marta říká, že není kam spěchat, stačí, když vyrazíme v poledne. Proto po opět bohaté snídani usedáme v 11:00 s Danou k jejímu albu fotografií ze Sarajeva a Mostaru a probíráme z různých stran všechny dosavadní konflikty na území bývalé Jugoslávie. Ve čtvrt na jednu se vydáváme na cestu k domovu. Krátce po startu se mi uvolňuje ruksak připevněný na nosiči a deformuje mi zadní blatník. Naštěstí je tu ale zručný a pohotový František, který mu vrací jeho původní tvar zpět. Zároveň, aby mi odlehčil ten nebezpečný batoh, si ode mne bere do svých brašen moje špinavé prádlo, které mu už zůstane až do středeční pijatiky U velblouda. Krátce po třetí na nás začíná mezi kmeny a větvemi stromů v parku pomrkávat zámek Veltrusy. Neodoláme svůdnému exteriéru a vydáváme se na Malý prohlídkový okruh. Těsně před tím se s námi loučí obě starostlivé Mělničanky. Po návštěvě zámku opět upadáme do dlouhotrvající diskuse. Tentokrát je Kousalová (nebo Wolfová?) Marta. Poté pokračujeme v cestě a zanedlouho nás vítají Kralupy, kde se rozhodujeme opustit červeně značenou cyklostezku a jet podél řeky Vltavy. Cesta je ale samý prach a štěrk, takže, mírně řečeno, jízda není moc pohodlná. V jednom bodě trasy, kde by bylo možno ještě odbočit, i když se stoupáním, na komfortnější povrch, potkáváme 2 cyklisty, kteří nám doporučují pokračovat za vzrušením a dobrodružstvím podél řeky. Od našeho mechanika Františka si půjčují hustilku a děkují mu za ni slovy "DÍKY MÓÓÓC", z čehož má, pochopitelně, obrovskou radost Marta. Jsou prý určitě taky z Kladna. A nám zatím začíná ta vzrušující jízda, kterou údajně v pohodě zvládala Jana s Rosťou, ale já bych v tu chvíli zařadil cykloturistiku na listinu se seznamem adrenalinových sportů. Asi po 7 kilometrech se to trochu zlepšuje, takže se za další hodinku můžeme kousek za trojským kanálem s uměle divokou vodou rozloučit. Marto, Dano, Ivano a Františku, děkuju Vám za příjemný víkend!